Julie Ferrierová: Chvílemi mám pocit, že se zblázním
Julie Ferrierová je ve své vlasti populární jako herečka „malých forem“, ať už filmových nebo divadelních. Komediantství má doslova v genech, její babička dokonce hrála ve filmech Maxe Lindera. Pro české diváky známá z filmů Paříž režiséra Cédrica Klapische a (K)lamač srdcí Pascala Chaumeila. Do Prahy koncem minulého roku přijela představit jiný film – v Klaunech režiséra Viktora Tauše hraje komediantku Fabienne, jež doprovází z Francie do Čech se vracejícího mima Oskara (Didier Flamand).
V Praze jste byla poprvé v souvislosti s uvedením filmu Galimatyáš…
To máte pravdu, už jsem to skoro zapomněla. Přijeli jsme tehdy – tuším v roce 2009 – společně s režisérem Jeanem-Pierrem Jeunetem tento film propagovat na Dny evropského filmu. Byla to krátká návštěva, ale už tehdy jsem si prohlédla několik pražských památek, jako židovský hřbitov nebo Pražský hrad. Když jsem nyní ale natáčela v Praze Klauny, měla jsem možnost seznámit se s městem mnohem líp. A taky se podívat na druhý břeh Vltavy, kde jsem předtím nebyla.
Právě ve filmu Galimatyáš, kde hrajete hadí ženu, si vás prý všiml režisér Tauš.
To nevím. Ale je fakt, že jsme se tehdy seznámili a že mi pak několikrát říkal, že mě chce obsadit do nějakého svého filmu. Myslím, že ale vůbec netušil, že jsem cirkusačku nejen hrála, ale mám taky přímou zkušenost z vystupování v cirkuse a že jsem vystupovala v cirkusovém filmu Barnum.
Prý jste dokonce absolvovala slavnou cirkusovou školu École du Cirque Fratellini. Co vám dala? Zvládáte například akrobacii?
Akrobacii ne. Dobře tančím a celkem obstojně žongluju. Ale mým hlavním oborem je klaunérie.
Právě klaunérie je základem vašeho sólového představení Aujourd’hui c’est Ferrier!
Je to volný řetězec různých sólových skečů a já jej v nejrůznějších variacích hrála mnoho let. Teď jsem si dala na tři roky přestávku, protože mám hodně filmových závazků, ale ráda bych se na jeviště vrátila. Právě klauniády na mnoho způsobů mě velmi baví. A taky improvizace, kdy divák ani já nevíme, co bude v příští okamžik. Taková práce ve filmu možná není a schází mi.
Mým hlavním oborem je klaunérie… S Didierem Flamandem ve filmu Klauni FOTO FALCON
Jste z herecké rodiny, jejíž kořeny sahají daleko do historie.
Nevím to přesně, ale je to tak šest nebo možná osm generací umělců různého druhu. Moje babička například hrála ve skupině Louise Jouveta a vystupovala ve filmech Maxe Lindera. Několik jsem jich viděla, byly to takové legrační němé filmy, kde místo slov byly titulky. Maminka taky byla herečka a vůbec spousta členů rodiny se zabývala a zabývá uměním. Hudba, tanec, film. To mě nastartovalo.
Takže od mala jste věděla, že budete herečkou?
V jistém smyslu ano. Už jako hodně malá jsem mamince řekla: Chci být tanečnicí. A stalo se. Vystudovala jsem na konzervatoři Municipal de Paris a pak jsem se patnáct let profesionálně věnovala tanci. Spolupracovala jsem s choreografem Philippe Decouflé, a dokonce jsem v roce 1992 tančila na zahajovacím ceremoniálu olympijských her v Albertville. Pak jsem zamířila jinam, k divadlu, cirkusu a k hudbě. Moc se to neví, ale hraju na trombón. Studovala jsem také na škole Jacquese Lecoqa v Paříži, kde jsem spolupracovala s Alainem Mollotem, který bohužel loni zemřel. Koncem 90. let jsem si troufla na sólové představení – one woman show – o kterém už byla řeč. Pak mě zlákal film…
Tím posledním jsou právě Klauni.
Jsem moc pyšná, že jsem tu možnost dostala. Nešlo totiž o obyčejné natáčení, ale pro mne bylo z několika důvodů velmi osobní. S Didierem Flamandem jsem se totiž znala dlouho a věděla, jak je jako herecký partner skvělý. Zahrát si s ním se mi ale povedlo až nyní. A to nejen v charakterní roli, ale i v mé nejoblíbenější disciplíně – klaunství. Tohle natáčení byl můj nejbláznivější kinematografický zážitek, ať už kvůli Didierovi a příběhu, tak i podmínkám natáčení.
Není Flamand jako váš filmový manžel oproti vám příliš starý?
Pro mě starý rozhodně není, protože vím, že je stále jako dítě. Dnes je celkem běžné, že spolu žijí věkově dost rozdílné páry. Například náš režisér má starší partnerku. Já mám taky mladšího přítele. I když jen o dva roky…
Ten častý velký věkový rozdíl mezi páry jsem zaznamenala i u nás. Máte pro to nějaké vysvětlení?
To je jasné, ti starší chtějí zůstat věčnými dětmi!
Ve filmu Galimatyáš (r. Jean-Pierre Jeunet, Francie 2009) jsem hrála hadí ženu FOTO ARCHIV
Vraťme se ke Klaunům. Ztvárňujete v nich partnerku klauna, který emigroval do zahraničí. Mně se zdálo, že ta postava v sobě nese nějaký zvláštní vnitřní smutek, i když se snaží být veselá. Jak ji vidíte vy?
Pro mě je to taková ženská se vším všudy. Dokáže manžela podpořit, ale má také své problémy, které nezveřejňuje. Smutná opravdu je, protože v situaci, kdy se manžel vrací do rodné země, která je pro ni cizinou a kde se on setkává s ex-manželkou a svými dětmi, ona vůbec netuší, jak to celé dopadne. Ocitá se na nejisté půdě. Nejdříve je vzrušená z nového prostředí, ale pak je stále vylekanější z toho, co se kolem ní děje a čemu nerozumí. Je pochopitelné, že se obává o budoucnost svého vztahu.
Ve filmu je Fabienne Oskarovi nejen partnerkou v soukromí, ale také na jevišti. Myslíte, že takové vztahy jsou nejsilnější?
Na to neexistují žádná pravidla. Prostě někoho potkáte – často je to při práci – a zjistíte, že vám vyhovuje. Zkusíte s ním žít, a ono to nějak dopadne. Jde o to se sladit a vyjít si vstříc. Když chcete společně pracovat, proč ne?
Vyzkoušela jste divadelní i filmové herectví. Které je vám bližší?
Mám v sobě takový paradox – raději se koukám na filmy než na divadlo, ale víc mě baví hrát v divadle než ve filmu.
Vaše neznámější role je Madmoiselle ve stejnojmenném padesátidílném TV seriálu. Můžete o tom projektu říci více?
To jsou takové krátké šestiminutové filmové skeče, variace na absurdní situace, do nichž se ženy dostávají. Získala jsem nabídku od producenta připravit několik dílů a s radostí jsem se do toho pustila. Vznikl takový mix předem napsaných textů, ke kterým jsem dodala trochu ze sebe a zbytek jsem improvizovala. Připravila jsem si vlastní casting a zapojila do projektu rodinu i přátele – hrála tam maminka, bratranec, přítelkyně. Byla to úžasná zkušenost, ale natáčení bylo dost náročné. Současně jsem totiž uváděla v divadle své sólové představení, takže jsem snad dva roky neměla ani den volna. Točila a hrála jsem i o prázdninách. Pak jsem si ale řekla, že musím přibrzdit a soustředit se jen na jednu věc. Tak jsem postupně vystřídala divadlo, film, televizi a teď bych se zase po čase ráda vrátila do divadla.
Máte na mysli něco konkrétního?
Mám rozpracované tři projekty. Jeden v New Yorku společně s klaunem ze Cirque de Soleil, s nímž jsem už hrála v New Yorku před dvěma lety o prázdninách v inscenaci The Rotten Plantains. Teď se domluvili dva producenti, že bychom připravili novou produkci. Budu hrát postavu podobnou té, kterou jsem měla ve svém sólu. Takovou bláznivku. Bude to jakýsi kabaret, jehož se kromě Američanů zúčastní ještě dva Francouzi a jeden Brazilec.
Ta druhá inscenace je hodně velká výzva. Navrhli mi, abych si zahrála Marii Antoinettu. Já tedy rozhodně žádná Marie Antoinetta nejsem, nejsem královna a ani nemám podobné povahové vlastnosti, ale možná právě proto mne ta role velice láká. Rozhodně mě čeká hodně práce, abych něco takového zvládla.
A do třetice budu upír. Nebude to podle klasického vzoru, ale scénář píše coby soudobou variaci na upírská témata jeden poměrně šikovný spisovatel, s nímž jsem se už setkala. Víc nechci prozrazovat. Uvidíme, jak to dopadne. Všechno potřebuje svůj čas. Teď se toho ale na mne valí tolik, že mám chvílemi pocit, že se zblázním.
Vedete, zdá se, náročný život…
A jsem šťastná. Můj život mě naplňuje, a to je nejdůležitější. Miluju život se vším, co přináší. Byla jsem nesmírně šťastná, když jsem tancovala. Tanec je fascinující umění, ale pro tělo je nesmírně namáhavé. Teď jsem zase šťastná, že se můžu živit něčím jiným. Mám ráda změnu, hledání, baví mě různé umělecké disciplíny. Proto jsem absolvovala tolik škol a tolikrát změnila směr svého života. V Evropě se cení specializace, ale v Americe se cení všestrannost. Je normální, že člověk umí hrát, tančit a zpívat, a může tedy dělat cokoli z toho. Z tohoto pohledu jsem Američanka. A jsem jí ráda!
V Casino de Paris dnes hraje Julie Ferrierová REPRO ARCHIV
Komentáře k článku: Julie Ferrierová: Chvílemi mám pocit, že se zblázním
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
