Divadelní noviny > Kritika

Okouzlení pozorovatelé situací

To jsou podle mého Martin Kukučka s Lukášem Trpišovským. Sotva by jim v roce 2004, kdy – mám-li dobré informace – začínali, někdo prorokoval, že počínaje hned Donem Giovannim a hned pro Stavovské divadlo v roce 2012 začnou pravidelně režírovat operu. Julietta aneb Snář Bohuslava Martinů v Ostravě je už jejich čtvrtou operní inscenací, a to si tu statistiku ještě trochu zkomplikujeme.

Když Jan Císař na straně 10 těchto Divadelek uvažuje o divadle s přídomkem národní, zahrnuje do jeho přirozeného programu zážitkové inscenace, které přisuzuje právě dvojici SKUTR. A snadno svou tezi dokládá na jejich současné inscenaci Kytice. Nelze než souhlasit. A dodat, že jejich Kytice použitými prostředky koresponduje se soudobým evropským náhledem na operní režii, pro kterou je provázaný hudební, vizuální a dramatický zážitek určující. Operní divadlo ho nabízí jako svou jedinečnou hodnotu, to, co zájemci nikde jinde než v operním domě zažít nemohou.

SKUTŘi myslím nevědí nic moc o opeře, neznají její zákonitosti, naštěstí, a proto mohou číst v dílech, která inscenují, naprosto svobodně – a pro ty znalé pochopitelně překvapivě.

SKUTŘi nabízejí jevištní zážitky naprosto přirozeně prakticky od počátku své tvorby v nejrůznějších žánrech a podobách, na jevištích malých, větších i největších. Připomeňme diváky a hlavně kritikou přehlédnutou, protože těžko zařaditelnou inscenaci Lišky Bystroušky v Mahenově činohře (2013) na základě Těsnohlídkovy prózy a Janáčkova operního libreta: SKUTŘi z vlastně komiksových textů nečekaně vyčetli dusnou moravskou hospodu, v níž u stolů sošně přežívají ztracené existence a v šeru poletují mouchy. Postavy toho v zamlklém prostředí moc nenamluvily, také nebylo třeba, protože všechno, co by říkat mohly, obsahoval sugestivní jevištní obraz. Zážitek! Hudbou tu bylo ticho, chcete-li generální pauza v délce celé něco přes hodinu dlouhé inscenace. Také jsem si s ní tenkrát nevěděl moc rady, až s odstupem času a s dalšími inscenacemi SKUTRů.

Operní režiséři

SKUTŘi myslím nevědí nic moc o opeře, neznají její zákonitosti, naštěstí, a proto mohou číst v dílech, která inscenují, naprosto svobodně – a pro ty znalé pochopitelně překvapivě. Jeden stále ještě mladý – a dobrý – přemýšlivý operní režisér mi po premiéře jejich inscenace Příhod lišky Bystroušky před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově (2016), tenkrát už v operní verzi Leoše Janáčka, upřímně řekl, že by ho nikdy nenapadlo režírovat Janáčka takovým způsobem jako SKUTŘi, ale že ho jejich dílo okouzlilo. Lapidárně přesně vyjádřil, proč a jakým způsobem SKUTŘi vtrhli do české operní kotlinky.

Další z možných důkazů lze odvodit z recenze, kterou na jejich ostravskou Juliettu napsala Helena Havlíková na portál Opera Plus: jak má ve zvyku, srovnávala konkréta inscenace s požadavky partitury, respektive v tomto případě s nedlouhou a nesouvislou inscenační tradicí, a nemohla se pochopitelně dobrat konce zvonce, protože inscenaci posuzovala mimo její uměleckou logiku. Julietta, stejně jako předchozí operní kreace SKUTRů, prostě nevychází z jakýchsi hypotetických požadavků díla skladatele, jak se u nás ještě stále vyžaduje, ale z velmi osobitého, ergo zpravidla nečekaného až překvapivého přečtení díla, které možná slyšeli poprvé v životě. Prostě hrají operní divadlo o věcech jim blízkých, esteticky i myšlenkově, ale vycházejí z impulsů partitury a dosud nikdy zcela neopustili její siločáry, nikdy si nevymýšleli jen tak nezávazně bez ohledu na to, co hrají. Podle mého sice bez speciálního operního školení – spíš jsem měl napsat naštěstí bez něho – svým přirozeným způsobem trefili podstatu soudobého operního divadla. Samozřejmě, dořekněme, výsledek své „četby“ vtělují do názorných jevištních situací a obrazů. Zrovna v opeře to snad ani jinak nejde.

Julietta s legrací

Juliettu v Ostravě SKUTŘi především zbavili lyrického oparu a zdejší tendence k neurčitým mlhavým snovým přeludům, jaké prý patří k surrealistickým obrazům. Naopak zformulovali jednotlivé situace, setkávání postav a z logiky vychýlené dialogy velmi věcně, skoro stroze, s humorem, bez sentimentu. Prostě organizovali zdánlivě náhodná setkávání deštníků a šicích strojů na operačním stole, abych parafrázoval notoricky známou, ale myslím výstižnou definici surrealismu.

A chápali ta setkání často groteskně, což promítli do hereckého jednání a souhry. Jako v muzikálu postava náhle začne tančit, například. Všechny postavy mají předepsané nejrůznější podoby vzájemné souhry. Žádné psychologizování, všechno herecké dění je důsledně stylizované a k významu sděleného se dochází zvnějšku. V logice věci na sebe situace ani jejich detaily nenavazují, koexistují vedle sebe a až společně a jaksi z odstupu skládají větší významové a estetické celky. SKUTŘi se kdesi nechali slyšet, že jim některé výstupy připomněly, s odpuštěním, Toma a Jerryho – chápu třeba při vzpomínání Michela na svou nejoblíbenější dětskou hračku, žlutou kachničku, což už Martinů rozvedl do hravé hudební pasáže.

Ani přístavní městečko, do něhož přijel knihkupec Michel hledat svou tušenou Juliettu a jehož obyvatelé nemají paměť, žijí jen přítomností, u SKUTRů vlastně nenajdeme. Martin Chocholoušek vytvořil k horizontu ostře zkosený prázdný prostor s rozštípnutým kmenem stromu, reálnější variantou je prostavěná nádražní hala s lavicemi a zavazadlovými boxy, zcela neurčité pak je spojení prvků obou prostorů do kanceláře snů. Ale zase jsou všechny možnosti zcela konkrétní, jen se opět setkávají mimo běžnou logiku.

Martinů vyzvedl dva nástroje: harmonika je součástí akcí jedné z mnoha postaviček, Muže v okně, ale přímý důvod ukázat na jevišti klavír není. Přesto ze všech inscenací opery, které jsem viděl, klavír na jevišti chyběl jen v Berlíně (2016), možná proto, že Claus Guth tam příběh pochopil jako detektivku, v níž Michel Juliettu ve chvíli, kdy ji ohrožuje pistolí, vskutku zastřelí a snaží se mrtvoly ve světě lidí bez paměti zbavit. Odosobněný prostor byl plný registraček podobných ostravským zavazadlovým schránkám a uprostřed jeviště se tyčil strom, který nechyběl ani v režii Andrease Homokiho v Curychu (2015), kde prorůstal před očima diváků knihovnou. Když už jsem dvě významné zahraniční Julietty z poslední doby zmínil, stojí za to doložit, že byly stejně věcné a racionální v konkrétním jednání jako u SKUTRů. Ono lyrické mlno u nás zřejmě přežívá z legendární inscenace Václava Kašlíka v Národním divadle (1963) s dvojicí Iva Žídka a Márie Tauberové, přístup nově jinak zopakovala v současné inscenaci pražského Národního divadla režisérka Zuzana Gilhuus (2016), zčásti tamtéž i Ladislav Štros (1989), kdežto Jiří Nekvasil v Brně (2009) zdůraznil umělý nereálný, leč také konkrétní prostor. Nakonec má pojetí SKUTRů nejblíž k inscenaci Davida Pountneyho, jejíž repliku nastudoval v Národním divadle (2000), právě konkrétností obrazů vychýlených z běžné logiky – klavír byl zpola zasypán pískem z pláže, kam Pountney dění umístil. S překvapením jsem zjistil, že „nepoučení“ SKUTŘi na jeviště také dotáhli maketu klavíru, kdo ví, jak na to přišli.

Simona Rybáková oblékla Michelovi pod svrchník pyžamo coby znak, že se dění opery zřejmě odehrává ve snu, ale odhaduji, že pro Kukučku s Trpišovským je příběh spíš zvláštní fantasmagorií s vlastní logikou, kterou nepotřebují ukotvit a jaksi racionálně vysvětlit. S podivem jejich scénické leporelo vysloví to nejpodstatnější o prchavosti a náhodnosti žití nakonec hodně naléhavě možná právě proto, že se tu nijak netlačí na pilu.

Nahlas a rázně

Zatlačil na ni hudebním nastudováním dirigent Jakub Klecker a jeho odlyrizovaná hřmotná interpretace proškrtané partitury byla nakonec vzhledem k jevišti adekvátní. Nicméně hudbu Julietty slyším v jiných zvukových valérech, které se tu poněkud ztrácely. Stejně v pěveckých partech, jakkoli bylo premiérové obsazení excelentní do nejmenších položek, a jinak to být zvláště v tomto případě prostě být nesmí. Luciano Mastro našel a vrchovatě využil v Michelovi velkou příležitost, roli zpíval plným zvučným hlasem, moc nedbal na lyriku a vůbec jemné valéry a stvořil pozoruhodně rozehranou konkrétní postavu nikoli snílka, ale mladého muže ztraceného v prostoru, v souvislostech, ve vlastním já. Kateřina Kněžíková ve žlutém (barevný leitmotiv) také nebyla Juliettou coby snovým přeludem, ale velmi konkrétní bezstarostnou holkou, co má ráda život. Z lyrických přeludů se stali běžní smrtelníci s výhodami i nevýhodami takové proměny. Pěvci zvládli náročné pohybové i taneční pasáže obdivuhodně a byli, spolu se všemi na jevišti, ve skutrovské stylizaci naprosto přirození, samozřejmí, hraví. To je znak vskutku soudobého operního divadla!

V inscenaci je prostě na co se dívat a co poslouchat, je zážitková, abych využil úvodního Císařova konstatování. V menších rolích se s minimem přesně zacílených prostředků, především v kostýmní charakterizaci, výtečně uplatnili všichni: Ondřej Koplík, Jakub Kettner, Jan Šťáva, Markéta Cukrová, Denisa Bílá, Alžběta Vomáčková, Jiří Rajniš, Václav Morys, Jitka Svobodová a Ivana Ambrúsová. Pokud sníme o ansámblovém herectví, tady bylo jedno k vidění.

Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Bohuslav Martinů: Julietta aneb Snář. Libreto skladatel podle hry Georgese Neveuxe, hudební nastudování a dirigent Jakub Klecker, režie SKUTR, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková. Premiéra 11. dubna 2019 v Divadle A. Dvořáka.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 29. dubna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Okouzlení pozorovatelé situací

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ