Juliette Binoche: Pocítila jsem na sobě tichý pohled kamery

Když triumfovala s Anglickým pacientem režiséra Anthony Minghelly, byla Binoche teprve druhou francouzskou herečkou, která získala Oscara. Přetahovali se o ni filmaři, ztělesnila několik velkých rolí na filmovém plátně, fotila reklamy na francouzské parfémy. Postupně si ale vytvořila image ženy přirozené krásy, která se pro média nemaluje, nenosí módní modely, nýbrž prezentuje se především prací, pílí a názory na roli a úděl ženy v moderní společnosti. Publikum si ji dodnes spojuje především s Kieślowského snímkem Tři barvy: modrá, ale hrála také ve filmu Utajený Michaela Hanekeho, v Bormanově V mé zemi, v Milencích z Pont-neuf Leose Caraxe. Mohli jsme ji vidět i v kunderovské adaptaci Nesnesitelné lehkosti bytí Philipa Kaufmana.

Kdy a jak jste v sobě objevila herečku?

Mohlo to být na střední škole. Víte, nevyrůstala jsem ve zcela normální rodině. Otec odjel do Jižní Ameriky, máma učila ve škole, kde jsem to nesnášela. Bylo to příšerné. Snad tehdy jsem v sobě poprvé ucítila nějakou potřebu všechno ze sebe vyřvat, jen jsem nevěděla jak. Když jsem objevila divadlo, jako bych našla nové zázemí.

Dá se herectví naučit?

Školní průprava je důležitá. Někteří učitelé mi dali hodně, ale studentský život už tolik ne. Byla jsem jinde než většina mých spolužáků. Musela jsem se se sestrou starat o domácnost a abych mohla studovat, přivydělávala jsem si. Zdálo se mi, že volným studentským životem nemá smysl ztrácet čas.

Pamatujete si, kdy jste se poprvé objevila jako filmová hvězda v Cannes?

Bylo mi dvacet jedna a přijela jsem uvést film André Téchiného Rendez-Vous. Točila se mi ze všeho hlava. Strašně moc jsem chtěla být herečkou, jako by ve mně sálal nějaký plamen. Ale to samo o sobě nestačí. Musíte se také dívat, co se děje ve světě, číst, cestovat, poznávat lidi. Nakonec k hraní potřebujete i toho druhého, kdo bude vaším protihráčem, kdo vás bude režírovat, kdo vám napíše roli. Vašimi vyjadřovacími prostředky zůstávají jen tělo, ruce a hlas.

A co hlava, mozek, intelekt?

V umění platí, že věci k vám buď přicházejí – anebo ne. Říkám si, že člověk by neměl příliš analyzovat své vášně. Velkým zážitkem pro mě byla práce na filmu tchajwanského filmaře Hou Hsiao Hsiena Le Voyage du ballon rouge. Natáčel s obdivuhodnou lehkostí a volností. Jako herci jsme neměli k dispozici nic než základní představu o scéně. Režisér nás nechal vstoupit do situace, pustil kameru a jelo se. Tehdy jsem pochopila, co je to tvůrčí svoboda. V americkém snímku byste měli minimálně dvě kamery na každý obraz, osm kontrolních obrazovek a dvě stě produkčních. Kdežto Hou Hsiao Hsien ve mně probudil umělce.

Jak to myslíte?

Začala jsem malovat…

Zdá se mi, jako byste v dlouhém rozhovoru, který vyplňuje vlastně celý film Ověřené kopie, skoro nehrála, jen – myšleno v uvozovkách – „existovala“ před kamerou…

Nejobtížnější bylo zachytit postavu, která se neustále vyvíjí, aniž by divák dovedl dopředu odhadnout, co v dalším záběru udělá. Tato žena by mohla být šťastná, ale stejně tak se může v následujícím okamžiku zhroutit. Bylo třeba dosáhnout napětí, které zůstává pod všemi zdvořilostmi i úsměvy. Je to příběh moderní samoty, novodobého Adama s Evou, kteří prozřeli, že se ocitli každý pro sebe sám. Který život je originál, a který pouhou kopií? Co je pravda, a co se nám jenom zdá? Nejsou naše představy, které si namlouváme, lepší než holá skutečnost?

Snímek natočil v Itálii Íránec s Francouzkou a Angličanem, takže je nakonec i politický. Má být umění angažované?

Věřím, že ano. Zážitek z kina je intimní. Když vejdete do ztemnělého sálu, ocitnete se sám. Takové chvíle by se měly využít k tomu, abyste se pokusili říkat divákům něco důležitého, nikoliv banálního. Přestože nadáváme na politiku, neměli bychom zapomenout, že zůstává jedinou možností, jak lze ovlivňovat život společnosti. Představuje svého druhu také umění, jak bojovat za pravdu a svobodu, aniž bychom propadli lhostejnosti či pohodlnosti. Nicméně umělec by měl být z principu apolitický. Měl by se angažovat především tam, kde jde o humanitu.

Jak se vám pracovalo s režisérem Kiarostamim?

Jako s výjimečným umělcem. Jeho styl je natolik odlišný od všeho, co jsem znala, že jsem se svým způsobem ocitla na cestě do neznáma. Přišla jsem o všechny jistoty a triky, na které bych se mohla spolehnout. Hraní u Kiarostamiho znamená odhodit všechny konvence a pokusit se vytvořit postavu z Kiarostamiho světa. Nic konkrétnějšího mi neřekl, než abych byla před kamerou sama sebou. Panikařila jsem. Pátrala po tom, koho bych měla vlastně představovat. A současně na sobě cítila tichý, laskavý pohled jeho kamery. Najednou jsem netočila vykonstruovanou postavu filmu, ale sebe samotnou.

Kdo byl či je vaším hereckým vzorem?

Určitě Anna Magnani. Dokázala v sobě spojit výraz síly s křehkostí člověka, který o sobě pochybuje, ale zároveň je připraven se celý rozdat. Vždy jsem obdivovala herečky, které se odvážily dávat všanc sebe samé s vědomím, že je publikum může každou chvíli ukamenovat: Lillian Gishovou, Louise Brooksovou, Marilyn Monroe. Aby ze sebe vydaly to nejlepší, dokázaly se oprostit od všeho, co je chránilo. Od svého ega, pýchy i strachu. Také mám ráda Cassavetesův film Žena pod vlivem. Geně Rowlandsové se tam podařilo najednou ztvárnit obrovskou lidskost i šílenství.

Ve světě jste se proslavila válečným melodramatem Anglický pacient. Zajímalo vás, jak vypadá skutečná válka?

Při přípravě filmu jsme jeli do Sarajeva, setkat se s lidmi, kteří takový konflikt zažili. Pamatuji si na jednoho studenta, který mi vyprávěl, jak chodil do školy. Nejprve před střelbou utíkal, později už chodil pomalu. Člověk si nakonec zvykne, říkal mi. Brzy získáte dojem, že pokud vás dosud netrefili, proč by měli zrovna dnes? Ve válce otupíte jako zvíře utíkající v tunelu.

Prožila jste několik vztahů. Žijete sama a vychováváte dvě děti. Myslíte si, že lze ve světě filmu žít „normálně“?

Snad ano. Nevím ale, co je to „normální“. Jak se to pozná. Můj život mi příliš normální nepřipadá… Problém je, když zůstáváte ve svém životě náročný. Pro mě je velmi těžké dělat jakékoliv kompromisy. Nezbývá než hledat skutečnou lásku, aniž byste si ji snažil vynutit.

Proč nežijete v Hollywoodu?

Nehodila bych se tam. Američané mají jiný, mně vzdálený přístup k filmu. Na Hollywood jsem příliš velká rebelka, tam se musíte podřídit určitému konformismu. A já jsem jiná. Ani jako dítě jsem o Hollywoodu nesnila. Vyrostla jsem na venkově a od mládí jsem více vzhlížela k Taťkovskému a ke Kurosawovi, které dávali pozdě večer v televizi.

Prý jste odmítla roli ve Spielbergově Jurském parku?

V tom filmu bych raději hrála dinosaura než lidskou postavu… Dala jsem přednost Kieślowskému a roli ve Třech barvách: modrá.

S jakým režisérem byste ještě chtěla točit?

Chovám hodně obdivu k Bruno Dumontovi. Jeho Flandry se mi velmi líbily. Na druhou stranu práce na filmu Utajený s Michaelem Hanekem byla také zajímavou zkušeností. Při práci s ním máte pocit, že byste měli malovat uhlem, ale začnete nejdříve s olejomalbou, a až poté se vrhnete na kresbu. Vyžaduje velmi komplexní přístup.

Nyní točíte s polskou režisérkou Małgorzatou Szumowskou, známou filmem 33 scén ze života…

Ano. Je to příběh novinářky, která sleduje osudy mladých studentek, vydělávajících si prostitucí na svá studia. Film by se měl jmenovat Sponzoring.