Odhalení lumírovských krizí
Vydávání osobní korespondence je vždy choulostivým projektem. Málokdy pisatelé dopisů přistupují ke svému psaní jako k potenciálně publikovatelným textům. Jejich otiskování pak podle odpůrců narušuje přirozené soukromí a především literární odkaz, který autoři po sobě chtěli zanechat. Vzpomenout kontroverzní korespondenci Boženy Němcové je asi už zbytečné. Za dobu, co se intimní texty českých velikánů u nás vydávají, prošel ediční přístup velkým vývojem a zpřístupnil už nejeden pozoruhodný osud, který naopak literární dílo toho kterého autora zživotňuje a přibližuje nepsavému smrtelníkovi. Naposledy se nám otevřela možnost skrz 187 listů souboru korespondence s názvem Stůňu touž nemocí: Julius Zeyer a Jan Lier v zrcadle vzájemných dopisů nahlédnout do vztahu dvou lumírovců, spisovatele a dramatika Julia Zeyera a novináře, divadelního kritika a spisovatele Jana Liera. Přátel trpících lidskými zvraty, tvůrčími nejistotami, pokaždé se však navzájem i v nejistých dobách konce habsburské monarchie podporujících. Ve své době měli oba největší podporu kupodivu u ženského publika, což ostatně Lier neopomene v jednom z dopisů u příležitosti ocenění Zeyerova Neklana připomenout: To bude zase slávy, závisti a – trhání! Z toho si však nic nedělejte, kritika ať je proti Vám, – ženy jsou s Vámi.
Už ve vstupu do korespondence prožije čtenář nelehké období Jana Liera, kdy v jednom roce (1884) pohřbil jak svou matku, tak i manželku, jež mu porodila tři děti. V dopise Františku Heritesovi, zmíněném v poznámce pod čarou, k tomu píše: Tenkráte trvalo to rok, než jsem zase ocitl se s károu své rozvahy v kolejích. Poznámkový aparát je v knize nezvykle bohatý. Souvislosti nejen z další korespondence, ale i vysvětlení dějinných konsekvencí, slohových a jazykových manýr obou dopisovatelů, či dokonce předpokládaných okolností, které se snad řešily v dopisech, jež se bohužel nedochovaly, by s trochou fantazie mohly obstát jako samostatná studie. Pro publikaci takového typu je nesmírně hodnotnou složkou a editorce Petře Ježkové je na tomto místě nutné složit poklonu.
V následujících letech se Lier se Zeyerem navzájem ujišťují v brzkém setkání, otevírají debaty na různá společenská, literární a všeobecně kulturní i pracovní témata, jež je pálila. Koncem srpna 1886 píše Lier Zeyerovi o politice, ať proboha nečte deník Politik a ať raději politiku do svého života nepouští. [j]e to u nás mizérie ve všem a ve všem, tolik sprostoty a věčně hází jeden druhému slovo „lež“ do tváře. Je to propast! odepsal Zeyer Lierovi 27. 7. 1886. Vidno, že v lecčems se doby nemění ani po sto třiceti letech. Po čase se jejich korespondence stáčí k pracovním záležitostem. Tentokrát se dostává do nelehké životní situace Zeyer, již komentuje s romantickou rozervaností: Když ten můj vnitřní život je tak podivný, jedna chmura, jedna úzkost, jedno zabouření a zase klesání v nejhlubší lethargii. Lier mu však nezůstane nic dlužen a v tvůrčí krizi se rovněž zazmítá. A tu Zeyer rozptýlí své chmury jako mírnou, přechodnou oblačnost a stává se Lierovi až dojemně přičinlivou oporou. (…) Zeyer využívá všech svých konexí a nakonec skutečně vydobude pro přítele subvenci od Svatoboru. To už píše Petra Ježková v první ze tří doprovodných, apoštolských studiích, které příběh vzájemné korespondence uzavírají. Postarali se o ně vedle Petry Ježkové ještě Eva Stehlíková a Michal Fránek. Svým obsahem se snaží suplovat chybějící biografické údaje obou mužů. Daří se jim to však jen do míry souběhu jejich individuálních cest, naprosto nepochopitelně tu ale chybí právě onen jednoduchý bibliografický aparát „co kde kdy“.
Z pohledu divadla, abychom obdělali pole Divadelních novin, je zajímavý další vývoj událostí od roku 1896, kdy se Lier stává dramaturgem Národního divadla. Skutečnost, kterou se paradoxně Zeyer dozvídá od Otakara Mokrého, a nikoli od svého přítele. Na nové dráze jej příliš nepovzbudil, když předestírá, co všechno ho ve „Zlaté kapličce“ čeká: Budete mít mnoho zlostí, ničeho nepořídíte v ústavu, kde je vše od základů pochybené, kde není myšlenky jednotné, kde není pochopení úkolu a kde rozhodují lidé bez vlohy, bez jiskry artistické. Současní kritikové dramaturgie a vůbec vedení naší „přední“ scény by si nejen tato Zeyerova slova mohli dát do nějakého provolání, otevřeného dopisu či referenda. Nutno však podotknout, že Zeyer byl tehdy s Národním divadlem na válečné stezce: po několika odmítnutích, a zejména po fiasku Libušina hněvu v roce 1887 Zeyer v letech 1885–1895 nezadal jediný kus. A tak Lier svému příteli vrátil dřívější pomoc a pracuje na rehabilitaci Zeyera-dramatika, díky níž se za jeho dramaturgického působení v repertoáru Národního divadla začal objevovat s četností až programovou.
Téměř epistolární román, který v optice per obou hrdinů sledujeme, vrcholí 19. 11. 1900, dva měsíce před úmrtím Julia Zeyera, který se opět, jako už mnohokrát psáno, těší na návštěvu Jana Liera v Praze, kam se Zeyer uchýlil do péče své sestry Heleny Jungfeldové. Následuje příjemná bezmála dvacetistranná příloha faksimilí některých dopisů obou pánů. Na první pohled překvapí výtvarně vybroušený rukopis Lierův oproti sevřenému a zjevně překotnému písmu Zeyera. Publikaci pak završují zmiňované tři studie a rozsáhlá a nezbytná ediční poznámka, která vyčerpávajícím způsobem dokládá, co všechno editorka z rukopisů změnila, respektive spíše zachovala. O příjemné vazbě s vyrytou sentencí, jež se stala titulem celé knihy, ani nemluvě. Podobné knihy je radost číst i držet v ruce. Je dobře, že strhující příběh obou umělců nezapadl v krabicích archivu AV ČR a Památníku národního písemnictví, odkud je Petra Ježková exhumovala.
Petra Ježková (ed.): Stůňu touž nemocí: Julius Zeyer a Jan Lier v zrcadle vzájemných dopisů. Institut umění – Divadelní ústav, Praha 2017, 303 stran.
Komentáře k článku: Odhalení lumírovských krizí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
