Just píše Rejžkovi
Milý Honzo,
jelikož chci dopis zakončit vánočně přívětivě, nezbude mi než si odbýt třecí plochu úvodem.
Nechápeš, proč jsem pochválil odpornou zpověď vyčuraného cynika, který má potřebu na veřejnost tahat své psychosexuální problémy, přičemž Tě ani análně neuspokojuje jeho zoufalá bagatelizace dlouholeté spolupráce s StB, o níž už před časem křečovitě blekotal v tomto listu. Máš přitom na mysli, i když zlostí nedovedeš ani přesně citovat název knihy, nesourodý memoárový sborník Zdeňka Potužila Život je krátký jak prásknutí bičem (uspořádal Jan Šulc, DNO/Torst, 2014). Tiše jsem se bavil při představě, jaká další obruč Ti asi pukne při čtení ankety LN: ten kyblík jedu jsi na knihu totiž chrstl, aniž’s tušil, že ji označím za jeden ze tří nejsilnějších letošních čtenářských zážitků. Ano, máš pravdu – ta kniha je některými detaily vskutku nechutná (ostatně sám editor v úvodní poznámce čtenáře Tvého typu varuje před autorovým nehorázným exhibicionismem na pomezí vulgarity a nekritickým zahleděním do sebe samého). Ale není nic lacinějšího, ba bulvárnějšího, než pobrat a patřičně rozmazat z knihy právě jen tahle „lejna“ a ignorovat zbytek, tedy minimálně zbylé dvě třetiny knihy. I slepý pozná, že hlavním tématem Potužilových hořkých reflexí je poezie (ostatně i titul je citací z jeho osudového guru Ivana Diviše). A kromě poezie samozřejmě divadlo, stáří, alkohol, blázinec, smrt a nemoci (z těch fyzických všechny smrtelné). Pro Tebe je Potužil odporný exhibic, pro mne v prvé řadě – byť stokrát prokletý – básník jeviště. Připravil mi přinejmenším dvě doživotní lekce z poezie, z nichž čerpám přes třicet let: dodnes nepřekonaného jevištního Hrabala (Postřižiny, 1977) a stejně bezkonkurenčního dvoudílného Goethova Fausta (1984). A když už mluvíš o dlouholeté spolupráci s StB, neměl bys na sebe prozrazovat, že čteš nepozorně (Petr Placák: Zaregistrovali tě jako spolupracovníka v dubnu 1977 a v únoru 1978 tě zase odregistrovali…, s. 175). O deset stran poté sis mohl přečíst jediné písemné udání, které Z. P. předal StB (vedle dobových blábolů se mu tam zdařilo vpašovat rafinovanou obhajobu zakázaného Josefa Topola). Ale čestné pionýrské, že toto je k Z. P. mé poslední slovo – zbytek si snad přečteš časem v recenzi, kterou jsem slíbil redakci.
A teď konečně k radostným zvěstem. S potěšením hlásím do Prahy, že v ostravské Aréně po Ruské zavařenině (a sérii Čechovů a Gogolů) znovu dokázali, že jim české čtení ruské duše brýlemi grotesknosti nadále svědčí (viz bulgakovovské variace Grekova/Muravického: Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši, režie Ivan Krejčí). A jejich konkurenci od Bezručů stejně tak dobře vycházejí dramatizace, byť i na zdánlivě „profláklá“ témata (Havlíčkovy/Velíškovy Petrolejové lampy, režie Martin Františák). A to jsem si, než jsem uviděl v Ostravě Sylvii Krupanskou, myslel, že po Pavle Tomicové (či filmové Ivě Janžurové) už nešťastnou Štěpku nikdo tak dobře zahrát nemůže. Může – zase úplně jinak, z nejhlubší podstaty po svém. A do třetice – bude-li Ti někdo vyprávět, že velká činohra (na rozdíl od opery) je v Ostravě v krizi, nevěř mu. A pošli ho buď na velkou scénu na Večeři (režie Peter Gábor), nebo na minimalistickou, leč znamenitou přesnídávku do zkušebny – Podivný případ se psem (režie Janusz Klimsza). A zavítej konečně někdy k Františku Noskovi na Úvoz do Galerie Josefa Sudka – rozsahem v Praze nejmenší, významem a vyhraněnou dramaturgií ale jedné z největších. Vždy je tam k vidění něco, co jinde neuvidíš – tentokrát je to zlomek takřka neznámého fotografického díla Sudkova kongeniálního souputníka Jana Svobody (k vidění do 18. ledna).
Požehnané svátky, Tvůj Vladimír Just
Komentáře k článku: Just píše Rejžkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
