Just píše Rejžkovi
Milý Honzo,
co se týče Kouzelné flétny, po zklamání z bombastického, ale absolutně nefungujícího rovnítka mezi malou českou nekrvavou sametovou a Velkou Krvavou Francouzskou revolucí v Národním divadle se už na dalšího Morávka pomalu bojím jít. I tak dík za „antitip“. To, co píšeš, mě utvrzuje ve stále intenzivnějším nedobrém dojmu z posledních Mistrových opusů (to velké M není ironie, pořád mám Vladimíra, navzdory jeho cirkusovým Havlům, Mozartům a Mnouchkinové, za jednoho z největších „podivuhodných kouzelníků“ českého jeviště posledního dvacetiletí). Že by se ze žhoucího tekutého baroka zpětně stal zatuhlý manýrismus? Že by se sopka unavila, a chrlí místo žhavé lávy z nitra země už jenom husté páry a pestrobarevné mlhy, doprovázené burácivým hřměním, které ale vzdor vší bombastičnosti působí už jako monotónně se opakující ozvěna někdejších rachotů, popřípadě jako pouťová prskavka? Kdeže je ta eruptivní vnitřní energie, která napájela Morávkovy geniální, s evropským divadlem plně srovnatelné cykly, jako byl Čechov Čechům (a vlastně kompletně celá jeho hradecká éra), nebo uhrančivě předvídavé brněnské Století kobry, o dvou brilantních přepisech domácích Formanových filmů a jedné vlastní Nudě v Brně ani nemluvě? Ohlas (nebo spíš už jen záchvěvy) této dosud živé energie jsem ještě zaznamenal v brněnském Mistru a Markétce i v kontroverzních pokusech na zdánlivě ztracené vartě Vinohrad (přinejmenším znamenitý Višňový sad a předčasně stažený Cyrano). Ale přesto si pořád myslím, že při všech výhradách je kupříkladu Morávkův pokus o Ze života hmyzu bratří Čapků umělecky věrohodnější než podbízivá, vnitřně prázdná efektní přehlídka revuálních nápadů, již uvedl budoucí šéf činohry na naší „první scéně“, s meritem téže hry nikterak nesouvisejících (jako by plytkou „travestyšou“ podle Čapků ani nerežíroval Daniel Špinar, ale hrou zesměšňovaní dekadentní motýli a asistovala jim při tom jepice). A protože mám Morávka rád, doufám, že všechny tyto mé charakteristiky rozmetá jako domeček z karet opět nějaká pořádná jevištní petarda (nikoli prskavka) nejen vnější brutalitou prostředků, ale i vnitřní něhou a společenským přesahem srovnatelná s jeho opusy z časů, kdy umělecky vedl čtyřnásobné „divadlo roku“.
Už už jsem chtěl svým studentům – nalákán pajánem jindy kritické divadelní redaktorky Lidových novin a opravdu skvělými, vesměs objevnými fotografiemi zmizelých dob i lokalit – jako vítanou odbornou příručku doporučit k předmětu divadelní topografie novou knihu Olgy Vlčkové Divadlo a divadelní scény. Zmizelá Praha (Paseka, Národní muzeum 2015). Pak jsem se však začetl do popisků a komentářů k fotografiím a zděsil se. Dospěl jsem k názoru, že autorka, kdyby byla poctivá, musela by vrátit převážnou část grantové podpory hlavního města Prahy. Opakovaně se plete v datech, jménech i lokalitách (Ovocný trh vydává za Rytířskou, nedokáže totiž na snímku rozpoznat předek a zadek Stavovského: vchod vydává za vrátnici; Rokoko plete s Lucernou, Řetězovou s Templovou atd. atd.). Téměř na každé straně tu čtu nějaký věcný nesmysl, buď přímo z její hlavinky, nebo nekriticky přejatý z literatury, na některých stranách se sešly nesmysly hned tři, na jiných dokonce čtyři. Jejich podrobný seznam najdeš v některém z nejbližších čísel Divadelní revue, kde bude i seznam chyb a děr nepochopitelně oceňovaného Průvodce protektorátní Prahou (Academia 2014). Když panuje šlendrián i v hojně oceňované odborné literatuře, co teprve v té druhé? Zdravím Tě na Tvých cestách – a šetři se!
TVŮJ VLADIMÍR JUST
Komentáře k článku: Just píše Rejžkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
