Just píše Rejžkovi
Milý Honzo,
dík za přizvání k poslednímu Putování diletantů v Balbínově kavárně. Docela se mi to jako osvěžující drink hodí do krámu, neboť druhý den jdu v rámci své celosezonní vinohradské kritické mise zase navštívit ten velký barák vedle (zbývá mi k úplnému a užitečnému poučení ze zdejšího krizového vývoje už jen jedna Bytná na zabití, a budu mít zhlédnutý celý Töpferův současný repertoár; až to všechno v červnu sečtu a podtrhnu, to zas bude radosti na Starém bělidle!).
Nějak se po Novém roce ne a ne natrefit k výjimečnému divadlu (přitom jsem v hledišti takřka obden). Poslední opravdu skvostné divadlo, jež díky Josefu Vissarionoviči Putinovi časem neztrácí, nýbrž spíš nabývá na hrozivé aktuálnosti, je zde již vzývaná Ruská zavařenina, ta ostravská, ale i liberecká. Mimochodem: je skoro kumšt postěžovat si v bilančním článku o Ludmile Ulické na český nezájem o světoznámou autorku, a přitom si nevšimnout loňské, cenami ověnčené Ruské zavařeniny (Dora Kaprálová, LN). Zklamání na mne číhají i tam, kde mě dřív vítala aspoň nápaditá, originální dramaturgie (v Komedii Markéta Bidlasová, v Ostravě i v Praze David Jařab, v Holešovicích Katharina Schmitt, Na zábradlí Dora Viceníková). Dokonce i tam, kde jde o opus vysloveně povedený (Romeo a Julie v Klicperově divadle, Mnoho povyku pro nic v Dlouhé), celkový dojem kazí tu více, tu méně podstatné detaily (v prvém případě fakt, že byla Julie nepochopitelně zbavena důvodu se zabít, ve druhém případě nemá zase divák mnoho důvodů se zasmát primitivní policajtské rovině příběhu). Slepená série propadů začala už v únoru Zábradlím (Boarding Home) a zatím končí opakovaně u dvou největších pražských činoherních scén (ale o tom až jindy).
Na věčné téma úpadku kritického řemesla pár poznámek. Když pominu grafomanské výplody čerstvých maturantek a advokátních koncipientek na portálu TOPZINE, vydávajících se za recenzentky, a dále, že i taková Alena Alma Prokopová umí osvědčit svou zajímavost tím, že použije adjektivum zajímavý i 4× po sobě (LN, 10. 4.), kyselý citrón za kritický paskvil tentokrát dostane Jana Soukupová (MfD, 24. 4.). Ta odstřelí 20 procenty Uhdeho a Štědroňovu operu Moc Art jako propadák plný „nesmyslných výstupů a křečovitých schválností“, aniž byť jen naznačí, v čem konkrétně ta křeč a ten nesmysl (kromě její neschopnosti formulovat) spočívá.
O Proměnách Věry Noskové (2013) kritika zatím neví – určitě si pamatuješ, že jsem měl slabost pro její prvotinu, ale pak už dlouho pro nic. Chtěl jsem jen rutinně „nabrat vzorek“, otevřel román ve třetině – a vtáhl mě jak vysavač. Vrátil mě ke mně samému před 30 lety, k pocitům z konce normalizace a nástupu svobody, i s mým nepřípadným odporem k davu, k pozdnímu trikolorování v čase, kdy přes noc odvaha zlevnila – zdražil ostych (jak jsme zpívali s bratrem Jiřím v letech 1989/90). Taky jsem se s hrdinkou ztotožnil, že jakkoli vždy budu vítat pád bolševika, nějak stále míň „umím kapitalismus“ (aspoň ten jeho zdejší paskřivý způsob, tu Čezskou imitovanou demokracii: výmluvným symbolem moci peněz budiž skandální – doufejme, že dočasný – rozsudek nad kmotrem Janouškem). V knize Noskové je umně zakamuflována i jediná kladná postava novináře Libora: marně pátrám mezi tehdejšími moderátory TV debat po jeho předobrazu – bodrý Ota Černý to bude těžko, tím méně Bubílková, Vávra, Přidal, Prorok, Veselovský (?) – snad se do něj proboha nepromítl rozjívený píárista české politické elity a faktický vítěz většiny posledních voleb Václav Moravec? Nejspíš to bude jen autorčina papírově vysněná představa, ale nešť. Spisovatelovým řemeslem, dle Hemingwaye, je psát pravdu, a Nosková ji pro mne už podruhé napsala. I s líčením normalizační chandry, i s trvalým pocitem trapna, že to, co vypadalo jako neporazitelné, šlo nakonec k ledu jak po másle. Autorka klade sobě (i mně) trvale nepříjemnou otázku: proč jsme se sakra o ten sešup nepřičinili dřív? Zbytek je opět noskovsky groteskní živočichopis, vegetující v modelově českém „baráku hrůzy“, včetně romských fiškusů (aniž by autorka byť v náznaku upadala do rasismu). Mám jen dvě výhrady: poslední, zbytečně happy endová věta (cena románu ale není naštěstí v pointě, není to detektivka), a pak drobná hnida: Já je někdo jiný není Villon, jak se tu tvrdí, ale Rimbaud. Villon je Já, Francois Villon. Příště se mi sem snad vejde víc,
Tvůj VJ
Komentáře k článku: Just píše Rejžkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
