Just píše Rejžkovi
Milý Honzo,
naštěstí jsi mi hlavní laskominu sezony nijak „nevyzobal“, byl jsi sice v předstihu na generálce Wilsonova 1914, já až na druhé premiéře, ale můj pokus dobrat se příčin, proč se ve Stavovském z velkého očekávání stal ještě větší krach, vyšel o číslo dřív než Tvůj dopis (heč!). Jinak souhlas, že herci jsou v tom nevinně: libreto, jaké narychlo spíchla ze dvou světoznámých textů Marta Ljubková, by ve Stavovském nezachránil ani bůh Dionýsos. Natožpak režisér, z jehož stále stereotypnějšího masomlejnku, ať do něho shora sypeš Janáčka, Brechta, Čapka, Haška nebo Krause, leze pořád jedna a táž melasa, lepkavá, barevná, sladká, ale řídká.
Mohlo mě leccos varovat předem, například zmatenosti v tištěném programu: Poslední chvíle lidstva byly do češtiny přeloženy ve třicátých letech (tehdy je pod názvem Poslední dnové lidstva, knižně 1922, převedl Jan Münzer)… Ve skutečnosti do češtiny nebyly Münzerem převedeny žádné „chvíle“, ale „dny“, („Tage“), a to „knižně 1933“. Ony „chvíle“ jsou inovací až nového překladu, stejně málo šťastnou, jako přejinačení Optimistova oponenta Nörglera na „Brblala“. Ale trknout mě mohlo před premiérou už režisérovo interview v LN, v němž se mj. prsil, jak za několik minut divadelně vzdělal největší popovou ikonu (Řekla: Ahoj, Bobe, tady Gaga, já bych chtěla něco vědět o divadle. Tak jsem jí řekl, že nejdůležitější je poslední vteřina a druhá nejdůležitější první vteřina a že musí být silná a vrhnout se do toho. Poděkovala, že prý jí to stačí.)
Chudák Karl Kraus má u nás vůbec smůlu. Nedávno se jeho celostránkového portrétu chopila v Orientaci mladá doktorandka filozofie, a snažila se nám přiblížit Franzenův, Kehlmannův a Reitterův Projekt Kraus (Londýn, 2013). Ve svém toporně psaném Potýkání s nelidou Karlem Krausem nás poučila, že tento nejslavnější německy píšící novinář (…) dokázal běh času v prchlivosti novinových článků zastavit. Nerozumíš? Zde je vysvětlení: Krausovým cílem totiž bylo konfrontovat čtenáře s cizostí, a to formou i obsahem. Stejně jako Ljubková i koženě smolící Tereza Matějčková vládne podivuhodným talentem vytesat před čtenářem Krause do co nejtriviálnější podoby (cituji i s hrubkou): Kraus totiž dospěl k přesvědčení, že chce-li někdo být kritikem závislosti médií, musí být sám stoprocentně nezávislý. A toho lze docílit jen tehdy, sáhne-li si člověk do vlastní kapsy.(?) A podmínky Krausovi přáli jako málokomu jinému… Od roku 1910 zůstal na celý časopis osamocen. (LN 17. 5.) Nejenže datum neplatí (Kraus začal výhradně sám autorsky plnit časopis Pochodeň až od roku 1912, přesně od čísla 338), ale především slečna doktorandka, která nemotorně, patrně přes angličtinu, překládá texty u nás už dávno z německého originálu přeložené a vydané (a ne jednou: Rio Preisner, Aloys Skoumal, Ivan Vojtěch), patrně nemá o těchto českých vydáních (1964, 1976 aj.) potuchy. A tak vesele, oklikou přes dva Američany, objevuje Ameriku. Heinovský esej překládá jako Heine a jeho následky, nestroyovský Nestroy a další generace (místo Preisnerova krausovsky výstižného Nestroy a potomní svět). Jindy v téže Orientaci zase studentka dějin umění dojde po návštěvě berlínské výstavy k převratnému závěru, že Aj Wej-wej je jedním z nejzajímavějších představitelů současné umělecké scény. (Napadá mě, o čem by asi v našich kulturních rubrikách psali, kdyby neexistoval pojem „scéna“ a adjektivum „zajímavý“?) Ale pozor: čínský umělec sice musí vést boj o svobodu osobní a občanskou, ale svobodu uměleckou si musí teprve vybojovávat, na úkor své schopnosti komerčního úspěchu na Západě. (K. Drápalová, LN 19. 4.) Studentce zapomněli vysvětlit, že nebýt toho druhého (tj. schopnosti upozornit na sebe a na čínské poměry západní svět), nebylo by ani to první, Aj Wej-wej by seděl ve vězení a slečna by neměla o čem psát.
Rozepsal jsem se o tom proto, že LN, které oba rádi čteme, asi hlavně kvůli kultuře, se často hlásí k čapkovsko-kodíčkovsko-peroutkovsko-bassovské tradici, jenže zapomínají, že tohle renomé nevzniklo tím, že se do LN teprve chodili studentíci učit psát, ale naopak, že tam psaly osobnosti, které si svá léta učňovská dávno odbyly jinde.
TVŮJ VLADIMÍR JUST
Komentáře k článku: Just píše Rejžkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
