Just píše Rejžkovi
Milý Honzo,
tiše Ti závidím, kolik jsi přes léto asi vymetl festivalů, hudebních, filmových či novocirkusových, ale můj letošní festival, hraný strunami nervů na obratlích C 6 až C 8, má název krční páteř. A hraje ta potvora své drsné hity už třetí měsíc, vrací mi to, že jsem ji padesát let zanedbával a při ponocování u počítače jí „zahýbal“ s jinými, například s Divadelními novinami. Výsledek: nadměrné zúžení páteřního kanálu, sesedání obratlů a mnohočetné degenerativní změny v oblasti C 8. S tímhle posudkem v ruce teď lítám od chirurga k neurologovi a zpět, po cestě jsem proletěl i hustým tunelem magnetické rezonance a je jasné, že buď mě ta potvora v září pustí, nebo mě čeká operace. Začalo to už v červnu praktickým znehybněním levé ruky, sotva jsem to zahnal intenzivní rehabilitací, vrazilo se mi to do pravé, kterou nemůžu vůbec zvednout bez pomoci levé. Utěšuje mě, že žiju tam, kde žiju, protože třeba za nacismu bych nepřežil: Vůdce bych nemohl zdravit, ani kdybych chtěl (představ si, že před ním levou rukou pomáhám vzhůru té pravé). Přitom ta potvora se nedá ošálit pilulemi, dobře rozezná, kdo je její úhlavní nepřítel: už když se blížím k počítači, preventivně se ozývá zatnutím hřebu v pravém rameni, s výstřely k lokti, takže po deseti minutách musím přestat a jdu cvičit. Což se stalo i teď, takže od bědování přejdu konečně k několika kulturním zážitkům.
Obvyklý hradecký svátek divadla na přelomu června a července mi sice ataky bolesti trochu pokazily, ale zase jsem si z toho udělal lakmusový papírek: byla v Hradci představení, při nichž jsem trpěl (dvě největší zklamání: francouzský soubor Badoc Theatre Paris: Bitva s Diderotem – literárně osvětářské pásmo, jakých jsem za svůj život viděl na okresních přehlídkách ke Šrámkově Písku bezpočet – dál než na okres by se ta besídka nedostala; maďarsko-česko-rumunské White Cofee v autorské režii Lucie Málkové, parazitující na tématu menšin a rasismu a spočívající v memorování textu a nesmyslném diagonálním chození herců tam a zpět: typické, s Brookem řečeno, „mrtvolné divadlo“ – prázdná a „angažovaná“, tudíž nekritizovatelná festivalová euro-snobárna). Byly tu ale i zážitky, při nichž jsem dvě hodiny na svou páteř zapomněl. Byly to jednak Drábkovy autorské opusy, jež považuji za jedny z mála projevů živého divadla, nevyráběného pouze pro festivaly (i při všech dramaturgických výhradách jsou Drábkovy kusy à la Velká mořská víla či Romeo a Julie jedinečné a v tuzemsku bezkonkurenční v důkazu, že lze dělat intelektuální dadaistické divadlo pro lid, a naopak, že lze provozovat divadelní zábavu bez podbízení, to vše za jediné podmínky: že postavím inscenaci jako vícepatrový dům, z něhož si každý odnese přesně tolik, kolik pobere). Největším zážitkem z festivalu (kromě Jarkovského-Vašíčkovy originální faustiády Čert tě vem!, kterou jsem už znal a velebím ji v závěru knihy o Faustovi) byla ovšem paradoxně „open air“ produkce. Pražský Vlkabaret se zlověstně sofistikovaným názvem Předválečné písně z 21. století – jak jsem letmo zaznamenal, s výjimkou jedné Červené sedmy a jevištně rozehraného Morgensterna, ryze autorské jevištní pásmo, s hudebně i mimicky nápaditými songy a s hektickou odezvou, jakou jsem ve svém životě zažil zatím snad jen na prvních semaforských Zuzanách. Radím Ti, kdykoli a kdekoli uvidíš na plakátě značku Vlkabaret, neváhej a skoč. Kromě divadla jsem zvládl řadu knižních restů – např. Padevětova cenami ověnčeného Průvodce protektorátní Prahou (a děsil se nad množstvím faktografických bot a neomluvitelných děr, zejména z divadla) a se vzrůstajícím nadšením – i když i rozpaky nad některými detaily – velkolepou encyklopedii hrůz 20. století, Franz-Olivier Giesbertovu Himmlerovu kuchařku, ale o tom až příště. Měj se a važ si zdraví.
Tvůj Vladimír Just
Komentáře k článku: Just píše Rejžkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
