Just píše Rejžkovi
Milý Honzo,
po třech a půl měsících trápení konečně mohu díky jednomu skvělému strakonickému ortopedovi (a milovníku Dejvického divadla) vyrazit mezi lidi.
Vyjel jsem tedy na premiéru nejnovějšího opusu Hany Burešové a Štěpána Otčenáška, režisérsko-dramaturgické dvojice, která zpravidla zahajuje v září sezonu nikoli v mateřské Dlouhé, ale v Městském divadle v Brně. A díky jim mohu teď pokračovat na ruské struně Tvého dopisu: jeden by nevěřil, jak nejen Tebou vzpomínaní Babel a Oleša, ale i starý Gogol může být po čertech aktuální. Jeho monumentální torzo Mrtvých duší, z jejichž plánovaných tří dílů (peklo – očistec – ráj?) v úplnosti známe jen díl první, neboť další Mistr nestihl, a co stihl, tak spálil, se mi po tříhodinové úmorné nudě v Národním divadle (1975) zdálo nedramatizovatelné. Po tom, co se odehrálo v Brně na premiéře 20. září, mohu už Mrtvé duše považovat za současné dílo – symbolické vyjádření dnešního marasmu. A v závěru inscenace i za překvapivě mrazivé vyjádření našich reálných obav z nevypočitatelné země, jež si nepotrpí na žerty a rovně se roztáhla na půl světa. (…) Divukrásně zvoní rolničky, prudkostí vichru se řítí roztrhaný vzduch, Rusko se žene vpřed a s nelibostí mu ustupují ostatní národy… To říká Čičikov, který ve strhujícím podání Michala Isteníka stihne zhodnotit jak svou trapnou úlohu v příběhu, tak okomentovat i bídu nás v publiku (vydatně mu v tom pomáhají Zdeněk Junák jako typický ruský medvěd Psovský, Petr Štěpán jako agresivní, bodrý i práskající Nozdrev, Jan Mazák jako neuvěřitelně autentická baba Schánělka – omlouvám se ostatním). A co jiného než metaforou dnešní absurdity, v níž lze směnit všechno včetně věcí neexistujících, je už základní komodita mrtvých duší? Mrtvý mužik nemá žádnou užitnou hodnotu, ale přesto se může stát v šikovném podnikatelském záměru zbožím: neexistence jako základ existence, kamufláž jako zdroj bohatství i prestiže. Čičikov ovšem není mafiánský boss, spíš takový malý kutil na poli podvodu – jeho podfuk s dušemi vlastně není trestný, trestný bude až ve chvíli, kdy se dostane do dluhů a praskne na něj, že ručí bublinou. O to absurdněji vyznívá velkolepá paranoia, kdy se místní potentátci domnívají (ten věčně ruský pocit ohrožení!), že jde o nebezpečného špiona, ne-li samého Napoleona. Ostatně – přijď se na ten koncert na ruské struně podívat 8. ledna do Dlouhé!
Bez jakéhokoli zájmu médií proběhla „superkulatá“ výročí lidového stavitele a umělce Jakuba Bursy (* 21. července 1813, † 19. srpna 1884). Přitom nemáme nazbyt umělců, kteří by vnesli do evropské kultury něco, co by v ní už nebylo: Bursa byl nepochybně jedním z nich. K jeho svéráznému, hravému rukopisu, kdy štít stavení pojal jako postranními volutami čerstvě našepsované zděné plátno, jež rozehrál svou fantazií, nenajdeme hned tak paralely. Jako by i o něm psal kdysi Šalda: Naše národní kultura není epigonská, rostla jako každá jiná národní kultura ze žhavého středu naší bytosti. Selství v nejširším slova smyslu, člověk země a jejích prací, bylo jeho nositelkou a vytvařečkou… (1935). Bursa by ale nejspíš podepsal i krédo slavného Rakušana Hundertwassera: Přímka je nepřítel života. Všechny ty hříbkovité sloupky a štukové průpovídky, abstraktně geometrické smrčky i střapce opon, znaky řemesel i Kristova utrpení (dokázal na jednom štítu rozehrát celou Kalvárii), to vše – byť ne bez úhony – už dvě století v podhůří Šumavy zázračně přečkalo mor válek, bolševických kolektivizací i neviditelné (ale viditelně kradoucí) ruky trhu. A kupodivu se tím lze kochat dodnes (Předslavice, Jiřetice, Libotyně, Dolní Nakvasovice etc.). Vynikajícím průvodcem Ti k tomu od letoška může být monografie strakonického básníka, antikváře a nakladatele Ondřeje Fibicha, volyňského historika a dokumentaristy Karla Skalického (a kolektivu dalších) Jakub Bursa a jihočeská venkovská architektura, kniha mého letošního léta. Neznám už teď lepší dárek pod stromeček!
Tvůj Vladimír Just
Komentáře k článku: Just píše Rejžkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
