Justlova Holaniana

Mé první setkání se jménem Vladimíra Justla se událo na počátku šedesátých let nad jeho literárněhistorickými pracemi o V. K. Klicperovi a o bratřích Mrštících. Později se ukázalo, že práce o Mrštících nebyla jenom projevem vděčnosti moravské Olomouci, která na rozdíl od Prahy mladému Justlovi poskytla možnost studia. Klicpera stejně jako Mrštíkové byli sice jeho pozdější oddané službě Vladimíru Holanovi dosti vzdáleni, ale na něco bychom tu přece jenom už tehdy mohli narazit: vždyť Justlovo dílo, poetická kavárna Viola byla také svého druhu divadlem, takže jeho odborná práce z období obrozenského divadla a později studie o poezii na jevišti se možná zúročila právě tady v legendárním moderním poetickém divadélku Národnímu divadlu přes ulici. Viola se stala první scénou, jež se výhradně věnovala kultivovanému přednesu – a svým způsobem i interpretaci slovesného díla. Není ani trochu nadnesené, když ji budeme vnímat s první scénou docela komplementárně: herci z Národa rádi přecházeli ulici, aby prokazovali svůj vztah k poezii, tedy k básnickému jazyku, jaký po řadu desetiletí v divadle postrádali, zatímco ve Viole ji začal průkopnicky a suverénně produkovat Vladimír Justl. A Holan? Toho Justl učinil ve Viole základním kamenem repertoáru. Věru pozoruhodná cesta od Klicpery a Mrštíků k Holanovi.

Často, i v této knize, se dočítáme, že Vladimír Justl byl Vladimíru Holanovi jakýmsi Eckermannem. Míněno sice jako uznání zásluh, ale není to zrovna přesné. Justlův vztah k Holanově poezii nebyl jenom eckermannovský, nenaslouchal oddaně básníkovi, aby zaznamenával a posléze v Hovorech vydal sumu jeho moudrosti. Nezapomeňme, že po souborném vydání poválečných básní v Dokumentu (1949) se Vladimír Holan stal básnickým i politickým pariou, a do postavení goethovského knížete básníků měl věru daleko. Vladimír Justl byl ve svém vztahu k velkému, umlčovanému básníkovi mnohem aktivnější, než by se podle eckermannovského srovnání mohlo zdát. Nepříznivá doba totiž vyžadovala odvahu a velké úsilí, aby se historikovi, kritikovi a editorovi podařilo krok za krokem uvádět Vladimíra Holana zpátky do české poezie na jeho místo a zároveň znovu ho vrátit čtenářům. Justl to činil několikerým způsobem: jednak jako editor (v tom mu pomohlo redaktorství v Odeonu), jednak jako poučený a vytrvalý kritický interpret – a jak už zmíněno – navíc jako dramaturg, který pochopil dramatický nerv Holanovy poezie, nejenom v originální básníkově epice, jež se nejsnáze divadlu nabízela. A tak se i rodila unikátní skladba Noc s Hamletem i její legendární uvádění na scéně Violy. Myslím, že Justlovou zásluhou se Noc s Hamletem rodila nadvakrát, protože urputný Justl básníkovi nedovolil, aby se v množství papírků s fragmenty budoucí básně poztrácel celek epochální básně. Vladimír Justl se projevil jako ideální editor, který má zásluhu nejenom na martyriu s vydáváním Holanova díla, ale získanou básníkovou důvěrou zachránil, co by v době jeho dnes už stěží pochopitelného společenského vyřazení a přirozené deprese mohlo docela pravděpodobně vzít za své. A navíc mravenčí editorskou prací se zasloužil o konečný tvar básně a prací dramaturgickou pak spoluurčil její scénickou podobu, na níž byla po léta usazena repertoárová osa Violy.

Ale ani oživované básníkovo slovo na komorní scéně Violy, jež přispěla ke kulturnímu vzepětí šedesátých let, ani příkladné vydání souboru básníkova díla v nakladatelství Odeon, jemuž předcházel rozsáhlý „rehabilitační“ výbor Noční hlídka srdce, vydaný v roce 1963 ve velké řadě Klubu přátel poezie se závěrečným rozhovorem editora s básníkem, zdaleka není vše, co Vladimíra Justla s básníkem Holanem spojuje. Svědčí o tom soubor Justlových studií a statí, nazvaných prostě (prostě je oblíbené Holanovo slovo) Holaniana, poněkud ovšem kopírující název sborníku Hrabaliana z konce osmdesátých let, ale nešť! (vydal Filip Tomáš – Akropolis 2010, Praha), jehož vydání se autor nedočkal. Obsah, shrnutý do čtyř oddílů, je pozornějším čtenářům sice znám, ale stačí nahlédnout do části páté, a nezbývá než smeknout klobouk. Rokem 1955 v Hostu do domu začíná přebohatá bibliografie Vladimíra Justla „na téma Vladimír Holan“, nejbohatší od roku 1963 do roku 1972, ale ona ani v těchto létech nekončí. Zesiluje pak znovu po roce 1990 a končí poslední velmi příznakovu studií Láska je skutečně smrtelná, přednesenou na 2. Kongresu světové literárněvědné bohemistiky v červenci roku 2000.

Justlova služba básníkovi skončila, učinila své: Holanovo dílo probojoval, pečlivě vydal a nic je už z české poezie nevyvrátí.