Vladimír Marek

Knihy Čtu rád velké romány, především od amerických židovských autorů. V poslední době mě však nadchnul francouzský text, Laskavé bohyně Jonathana Littella. Dočetl jsem knihu s hrůzou, je to příběh člověka, který se stane závislým na ideologické doktríně. Propadnout závislosti je ostatně velice snadné. Většinou si tím člověk něco řeší. V tomto románu se hlavní postava „vyrovnává“ s navenek nepřiznanými problémy. Tento fanatik opakuje větu známou z procesů s válečnými zločinci: Já jsem jen plnil rozkaz. On ho navíc plnil rád. Zásadní knihou pro mě je ovšem Machiavelliho Vladař. Je přesný, syrový a má pravdu. Machiavellismu bývá někdy podsouvána úskočnost, ale mylně. Jde o přímý tah na branku, o pravdu řečenou z očí do očí. Například maximu Nikdy se nedávejte dohromady s nešťastnými a neúspěšnými jsem si ve vlastním životě mnohokrát ověřil.

Hudba Miluji starou hudbu, především barokní. Miluji taky operu. Ze spojení plyne logicky barokní opera, a úplně nejvíc mě těší Purcellův opus Dido a Aeneas. Ale mám rád i veristy Verdiho a Pucciniho. O Puccinim tvrdila Anna Hostomská, že psal opery pro služky, což je myslím blbost. Psal melodická díla se silným příběhem, jeho vášnivým obdivovatelem byl Leoš Janáček, jímž pro mě končí (tedy včetně něho) současná opera. Janáček je pořád ještě zpívané drama, nikoliv křičené. To další v opeře po něm už na mě působí jako činohra. Z muziky ke mně do bytu nesmí dechovka, tedy ta z rádia, na venkově v hospodě, to je něco úplně jiného. A co opravdu nesnáším? Českou country. Nechápu, proč se Češi oblékají do lidových amerických krojů. Ta muzika má tendenci pořád něco přikazovat, jako vem si ty boty z toulavýho telete případně kopni do tý bedny a podobně.

Film Tak to je moje veliká vášeň. Hrozně „ujíždím“ na pokleslých žánrech, ostatně nejenom ve filmu. Vždycky se mi líbily béčkové horory, béčkové akční filmy, operety, slaďáky atd. Takové rarity též sbírám. Mám pochopitelně rád „hrozného filmaře“ Eda Wooda a vlastním sbírku jeho příšerných kousků včetně jednoho pozdního porna. Film o něm s Johnny Deppem v hlavní roli je velice přesný. Z filmového umění obdivuji především díla němá, mám tu oblast dost prozkoumanou. V tomto období dějin kinematografie ani vlastně nebyl takový „rozestup“ mezi uměleckým a komerčním, vezměme například Griffithovu Intoleranci. Nebo vidět Malého lorda s Mary Pickfordovou, to je zázrak. Ona byla úžasná herečka, má tam dvojroli, klučinu i jeho matku. Je drobná a hraje s vysokými spoluhráči v naddimenzovaných dekoracích. Což je nesmírně účinné. Ti mistři mezi sebou soutěžili v tom, kdo použije méně titulků. A můj velký oblíbenec Murnau nemá ve snímku Poslední štace titulek ani jeden. Emil Jannings to uhraje všecko bez této pomůcky. Skvělí jsou i Langovi Nibelungové, patetičtí i trochu směšní. René Clair ostatně prohlásil, že zvuk zabil filmové umění a ve svém díle Pod střechami Paříže pracuje jen se zvuky z ulice, s žádným „umělým“. Z kinematografie posledních let připomenu třeba úchvatný film Nikity Michalkova Urga a jako protiklad výbornou komerci, Avatar ve 3D formátu. S touto technikou jsem se poprvé zúčastnil jiného typu zážitku a připomnělo mi to, jak jsem byl jako dítě poprvé v biografu.

Divadlo Mám rád plnokrevné divadlo, může být i dlouhé. Rád vzpomínám na Romea a Julii Mirka Krobota v hradecké Besedě, trvalo to tři hodiny, na konci jsem si říkali: To už je konec? Bylo to ohromně mladé představení, šlo o opravdové, autenticky zahrané puberťáky, strhující inscenace! Tuhle jsem hrál v Hradci, zaskočil jsem ke svému bývalému působišti, pohladil jsem jako vždy zdi Draku a poprvé zašel do muzea Labyrint, nedávno zde zřízeného. To mě dostalo! Děti si ukazovaly loutky i fotky, na mnohých jsem v mladším věku byl. Vždyť já zde působil 18 let! A baví mě vždycky divadlo, ve kterém hraju, taky spolupráce s mladými, momentálně KaDeWe v MeetFactory. Důležité je, když se tvůrci jedné inscenace mají navzájem rádi, to divák pozná. Fandím energií nadupaným inscenacím, jaké vytvářejí třeba Formani nebo Rosťa Novák v projektu La Putyka. Vždycky mě taky dostanou Buchty a loutky svým černým humorem. Za nejdokonalejší divadelní formy ovšem považuji japonskou klasiku, bunraku a kabuki.

Jak na tom jsem Nerad dělím věci na dobré a špatné. Věci, události, situace prostě jsou. Moudrý člověk netrpí, jenom se nachází v situacích, které by jiní shledali nesnesitelnými. Problémy vlastně nabídnou jiné šance: na začátku prázdnin jsem se tři roky před důchodem poprvé v životě ocitnul na volné noze. Nezhroutil jsem se. Zanalyzoval jsem v sobě, jak se to mohlo stát, a zjistil, že si za to mohu sám. Ze samé vděčnosti za pražské angažmá v uznávaném divadle jsem si v sobě pěstoval pocit falešné skromnosti (každá skromnost je ostatně falešná) a téměř jsem si vsugeroval úlohu lůzra a byl s ní spokojený. Fungovaly setrvačnost, pohodlnost, to nemohlo dopadnout dobře. Mohl jsem do toho bouchnout sám a být na volné noze v produktivnějším věku. Nestěžuji si, mám ještě dost sil. Ale uvědomil jsem si, že je nutné být si vědom konsekvence svých činů. Děje se nám opravdu to, s čím dopředu souhlasíme. Ale jsem teď na čistém vzduchu.

zpracoval br