Dementní panychida za antropocén
Moderní člověk drancuje Zemi a režisér Vojtěch Bárta s dramaturgem Matějem Nytrou tomu nechtějí přihlížet. „Studiovou“ inscenací K antropocénu pomyslně vystrojili pohřeb epoše, v níž lidstvo znásilňuje přírodu. Gesto sympatické, pokud by formovalo jasný a sdělný kritický postoj se silou zasáhnout i mimo okruh přesvědčených. K tomu však bohužel nedochází.
Cyril Drozda jako řidič pustošící svým bagrem deštné pralesy FOTO KATEŘINA BARVÍŘOVÁ
Ve foyer divadla dlí v záblescích světla a v dýmu mlhostroje rekvizity – umělé rostliny, PET láhve, krychle odpadu či uhelně temný koberec –, tu a tam aktivizované herci. Ti ztvárňují metaforické figury robota a moderního divocha (Jan Lepšík a Jiří Svoboda) a poněkud životnější postavu řidiče pustošícího svým bagrem deštný prales (Cyril Drozda). Herci jsou ovšem jen nástrojem mechanického spojování fragmentů tezí do kabaretního panoptika. I když tvůrci nabízejí dostatek narážek na hloupost konzumního světa, legrace to není. Tento humor totiž nemá hloubku ani kritické ostří. Recyklují se zde stereotypy, jako ten o vznešeném divochovi, jenž není zkorumpován civilizací.
Inscenace je spíše volným proudem asociací než výpovědí či satirou. Vojtěch Bárta podle svých slov usiloval o dementní post-sci-fi show či panychidu za život na Zemi. Avšak tato koláž obrazů antropocénu neformuje naději na překonání bezútěšnosti. Post-antropocén se na horizontu inscenace nezjevuje. Závěrečný autorský monolog a výkřik Stop kapitalocénu! jsou tak spíše protetickou pomůckou, která má vyztužit nepřesvědčivý postoj. Bárta v programu k inscenaci věří v divadelní imaginaci, jež překračuje možnosti jednotlivců a vytváří mosty. Rozmetaná struska významů ale mnoho stavebního materiálu pro překonání okraje jeviště nenabízí. Koho může angažované divadlo zasáhnout, pokud ztratilo sílu souvislostí a sdělnosti?
Během představení jsem myslel na slova Françoise Laruella o intelektuálech dneška. Francouzský filosof jim vyčítá, že používají utlačované jen jako hmotu pro prezentaci vlastních abstraktních tezí. Tak udržují svoji moc nad oběťmi systému, jejž kritizují. Myslím, že k tomu čím dál tím víc inklinuje i dramaturgie letošní sezony HaDivadla. Ještě Ibsenův Eyolf v režii Ivana Buraje byl silným setkáním s vyprahlostí světa živých lidí. Po tomto nadějném začátku však následovalo Pověření Jiřího Pokorného – skrumáž krčmářských atrakcí redukovala svět na němé rekvizity. A studiová inscenace K antropocénu v tomto trendu pokračuje.
Rád bych ocenil úsilí vedení souboru o politickou angažovanost. Avšak stále ještě nedává hlas utlačovaným bytostem. Dokud budou svět a jeho obyvatelé v inscenacích HaDivadla dobří jen jako materiál pro samomluvu, nehovoří radikálním hlasem. A divadlo tak za své diváky bude mít jen ty, kteří s autory sdílejí náklonnost k ostrým heslům. K antropocénu bohužel kromě těchto hesel nenabízí mnoho dalšího. Umělecky, ani politicky.
HaDivadlo, Brno – Vojtěch Bárta, Matěj Nytra: K antropocénu. Režie Vojtěch Bárta, výprava Matěj Sýkora, sound- -design Ladislav Mirvald, video Martin Bitala. Premiéra 2. března 2018. (Psáno z reprízy 23. dubna 2018.)
Komentáře k článku: Dementní panychida za antropocén
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
