K čemu další zákon a proč transformovat Národní divadlo
Od prvních měsíců roku 1990 se diskutuje o potřebě vhodně upravit právní postavení a způsob financování stálých zřizovaných profesionálních divadel. Za těch pětadvacet let se však divadla pouze odstátnila a jejich zřizování přešlo na města a výjimečně na kraje v podobě příspěvkových organizací. Pokud by měl zřizovatel na své divadlo dost peněz a pokud by byl natolik osvícený, že by uměl a chtěl najmout vynikající umělce, nic by se měnit nemuselo. Ti, kteří nechtějí nic měnit, však argumentují jinak – a sice, že je lepší „příspěvkovka“ coby vrabec v hrsti než se honit za nejistým holubem na střeše. A že jednotliví zřizovatelé nebudou mít dost peněz a nebudou v nich zasedat jen osvícení politikové a správci věcí veřejných, je stejně jasné jako to, že divadlo určité velikosti a typu se bez dotací prostě nikdy neobešlo a neobejde.
Zajistit dost peněz a svobodu tvorby – o nic jiného nejde a nešlo v letitých snahách o legislativní úpravy tohoto druhu divadelní činnosti. Poprvé po takové právní normě zatoužili herečtí odboráři už na sklonku 19. století a opakovaně to bez valného úspěchu zkoušeli znovu – divadelní zákon existoval jen v letech 1948–1990. Zkušenosti jsou tedy skeptické, přesto se prakticky a pragmaticky touto cestou dá docílit rozumnějšího stavu, než je ten současný. Způsobů řešení najdeme ve světě víc, vycházejí z historického vývoje té které kultury. Nám nejbližší jsou evropské modely zřizování a financování divadel a vůbec nákladných uměleckých institucí (muzeí, galerií, orchestrů). Všechny jsou u nás známy, všechny se nějak snaží sdružit finanční prostředky z několika zdrojů, veřejnoprávních i soukromých, a všechny se pokoušejí vymezit mechanismy, jak dotace spravedlivě rozdělit a jak co nejméně zasahovat do umělecké tvorby. V Itálii třeba zvou k účasti ve správních radách soukromníky, pokud se významně podílejí na financování divadla. V Německu divadla (orchestry) kategorizovali podle jejich významu a určili, kdo a jakým podílem se na zřizování instituce musí podílet – a také stanovili v zásadě tabulkové platy zaměstnanců. V Anglii vyčleňují předem daný podíl státního (veřejného) rozpočtu na podporu kultury a nechají o rozdělení prostředků rozhodnout nezávislé grémium. Na Slovensku velká divadla nadále zřizuje stát. Vše popsáno zjednodušeně v hlavních principech, samozřejmě. U nás se o potřebě vícezdrojového financování, kategorizace a mechanismů, které by přivedly i soukromé peníze, čtvrtstoletí jen mluví, ale ponechává se systém, který vlastně v polovině devadesátých let vznikl jen jako provizorní, a zdá se být na věčné časy.
Přijetí zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře (VPI) se dostal přes předvolební sliby do vládního prohlášení a je součástí vládního legislativního plánu. Jeho přijetí deklaroval i ministr kultury Daniel Herman. Přesto se nezdá, že by se na něm intenzivně pracovalo: na jarním semináři první náměstkyně ministra kultury Kateřina Kalistová plánovala do podzimu zpracovat věcný záměr zákona, nyní mluvčí MK ČR Simona Cigánková sdělila, že nejsou ukončené ani vstupní diskuse a že v letošním legislativním plánu ministerstva zákon o VPI nefiguruje.
Materiály publikované v této příloze ozřejmují snahu Asociace profesionálních divadel prosadit zákon o VPI jako možné konkrétní řešení situace, vhodné pro zdejší umělecké, ekonomické i právní prostředí. V tom smyslu se chystaný zákon stal součástí plánu transformace Národního divadla. Bylo by dobré, kdyby je promyslela, a pokud bude souhlasit, za své přijala kulturní veřejnost, jakož i umělecké obce. K tomu účelu je s některými komentáři přetiskujeme v této příloze DN.
Komentáře k článku: K čemu další zákon a proč transformovat Národní divadlo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
