K Hilarovi a Baldové
Národní divadlo buď programově, nebo z nevědomosti šíří jeden tradovaný mýtus. Zazněl v živém dramaturgickém exposé před představením, opakuje se v tištěném programu – a bohužel je na něm postavena i poslední věta nejnovější hilarovské inscenace na Nové scéně Za krásu. Ten mýtus zní: Hilarova manželka Zdenka Baldová nedostávala za jeho éry v Národním divadle žádné velké herecké příležitosti, a dostala se k nim teprve po manželově smrti. Pak se konečně osvobodila z jeho „stínu“. Není to zdaleka jediný lapsus večera, ale jelikož se v tomto smyslu inscenace dramaturgickým úvodem otevírá a poslední větou končí, jde o případ nejfrapantnější. Proto se u něj zastavme.
Zdenka Baldová jako Agata v Ženitbě (1932) Foto archiv
Před závorku vytkněme fakt, že těsně před tím, než přešla do Národního divadla, stačila „upozaděná“ herečka svou velkou vinohradskou éru uzavřít několika titulními rolemi (Lorde, Marsele: Napoleonka; Shakespeare: Troilus a Kressida aj.). A uveďme malý, spíše namátkový soupis hereččina „paběrkování“ v Národním divadle pod knutou manželovou z let 1922–1935: titulní a hlavní role (Goldoni: Mirandolina; Gozzi: Turandot; Manners: Peg mého srdce; Berr, Verneuil: Advokátka JUDr. Bolbecová – Cecilie Pointetová; Sarment: Miláček Leopold – Marie Terezie; Romains: Diktátor – Jana Féréolová; Scribe: Leonie – Suzanne, v tištěném programu pod fotografií pouze čteme Zde v jedné ze svých rolí z dvacátých let – tomu říkám pečlivá heuristika; Gogol: Ženitba – Agata, tu jedinou bere tištěný program jako „výjimku“ na milost). A další velké role (Čechov: Tři sestry – Natalie, hlavní protihráčka titulních sester; Čapkové: Ze života hmyzu – Apatura Iris; Čapkové: Adam stvořitel – Lilith; Howard: Věděli, co chtějí – Amy, hlavní záporná ženská postava hry, stejně jako následující dvě: Crommelynck: Dětinní milenci – Fidelina, Shakespeare: Jak vám se to líbí – Phoebe; Calderón de la Barca, Nezval: Schovávaná na schodech – Beatrice; Dostojevskij: Idiot – Varvara).
Opravdu byla „Baldinka“ za Hilarova šéfování herecky tolik upozaďována, aby se tato křivda musela promítnout do násilně přilepené „genderové“ pointy Špinarovy inscenace? Chápu – dramaticky je to působivé, navíc módní a efektní, a o to jde. Jenže od toho je dramaturgické expozé a program, aby věci na základě pramenů uvedly na pravou míru. Připomínám jen pro pořádek, že zmíněné lehce kýčovité fámě o „chudince Baldince“, již šířili i někteří hereččini osobní publicističtí přátelé, napomáhal sám K. H. Hilar, který velmi dobře znal své pappenheimské a opravdu se snažil až úzkostlivě nebudit sebemenší podezření o protekčním obsazování manželky, obsazoval ji sice, ale zdrženlivě. Ale o to častěji hrála u jiných režisérů (Vojta Novák, Miloš Nový, Milan Svoboda, Jaroslav Hurt, Karel Dostal) – a měla úspěch. Standardně vysoká čísla repríz „jejích“ her v Národním a Stavovském (ve srovnání s jinými) naznačují, že větší popularitu získávala často právě konverzačním či veseloherním repertoárem než „klasikou“. Divadelní publikum, ale i seriózní kritika ji i za Hilarovy éry vysoce a opakovaně oceňovaly, ne že ne. Jen ta filmová sláva se díky zvukovému filmu trochu opozdila, i když její populární Hejtmanka ve Fričově Revizoru (1933) či vdavekchtivá vdova Nykysová v Cikánově U nás v Kocourkově (1934) i tady naznačují poněkud jiný obraz. Ale rozhodně ani její pozdnější daleko větší filmová sláva neměla žádnou souvislost s nějakým osvobozením se ze stínu („jha“?) manžela. To je opravdu umělá, kýčovitá, násilně připojená pointa, která ve světle tvrdých dat prostě neobstojí – a nesvědčí příliš, bohužel už poněkolikáté, o hloubce dramaturgické přípravy inscenace.
Komentáře k článku: K Hilarovi a Baldové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
