Divadelní noviny > Názory – Glosy
K jednomu výročí
Franz Kafka, Bedřich Smetana, Jiří Šlitr… jedno výročí za druhým. Kdysi se takovému roku říkalo Rok české hudby a mohli jsme tak úspěšně ignorovat výročí režimem neoblíbeného Kafky, protože nebyl skladatel.
Nejspíš v šedesátém čtvrtém do té slávy zahrnuli i mého tatínka E. F. Buriana. Vzpomínám si, že mě matka vzala ze školy, oblékla do dětského oblečku (nebo spíš mi jen svlékla tepláky, na oblečky jsme moc nebyli) a vzala mě na slavnostní odhalování pamětní desky. V Jungmance v Mozarteu, kde otec inscenoval své nejslavnější kousky, jako třeba Procitnutí jara, a experimentoval s theatergraphem, pověsili někam do průchodu odlitek se vzpomínkou na něj. Už tam, myslím, dávno není.
A matka mě pak vzala poprvé v životě do čínské restaurace na oslavu. Byla to nejluxusnější jídelna v Praze a seděl tam zrovna Jan Werich. Toho jsem tenkrát miloval víc než tatínka. Snad proto, že s ním byla legrace a že byl ještě naživu. Otec v mém srdci přepral Wericha až o hodně později a definitivně, když jsem začal psát Nežádoucí návraty E. F. Buriana, knihu o posledních dvou desetiletích jeho života. Tři roky jsem procházel archivy, četl deníky, brodil se bahnem úředních listin a dopisů – nejen třeba Františku Drtikolovi, ale mnohem častěji někomu na ÚV KSČ.
Od vydání té knihy uplynulo deset let a za tu dobu se toho dost změnilo. Nějak jsme se vypořádali s dědictvím té první poloviny padesátých let, Jan Antonín Pitínský uvedl v Brně i to ostudné Pařeniště, svlékli jsme snad definitivně E. F. Burianovi jeho plukovnickou uniformu. Tu, kterou on tak úlevně odložil sám po čtyřech letech trápení. Pár mladých lidí uspořádalo v Praze burianovský festival s jeho hudbou, poezií i divadlem. Mně tam udělal radost třeba Petr Váša, když přečetl z pódia celou otcovu dadaistickou sbírku Idioteon. Jaroslava Šiktancová uvedla se svým BodyVoiceBandem po letech Burianovu magickou Vojnu i její poválečné pokračování Lásku, vzdor a smrt. Tu má v současnosti na repertoáru Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Když jsem se odtamtud vracel, mlčel jsem pod dojmem představení skoro až do Prahy.
Teď, 11. června, kdy by otci bylo sto dvacet, si na něj vzpomněli na pražské Štvanici. Uspořádali představení BodyVoiceBandu Lásky, vzdoru a smrti, a než se rozezněla jeho hudba, přečetl jeden z herců Burianův projev z roku 1945. Hovořil tehdy v budově karlínské operety s nadšením o tom, jak je z té scény kýčovité a komerční zábavy zapotřebí vytvořit něco povznášejícího a vpravdě uměleckého. V tom projevu byste špatně hledali nějakou ideologii, byla v něm touha vymanit se z té zakyslé šmírácké minulosti a dělat věci jinak. Štvanické publikum se dost bavilo, když uslyšelo, že tenkrát Burian ve svém projevu prohlásil, že je mimo jiné rozhodnut zrušit operetním hvězdám nápovědu. Bylo to prý nutné proto, aby se zbavily svých zlozvyků z minulosti a mohly se lépe soustředit na to opravdové umění, které teď budou vytvářet. Proč se o tom zmiňuji dneska, domyslete si laskavě sami.
Vzpomínka na projev skončila, oslavy výročí se mohly rozjet naplno. Lidé, většinou už jen málo zatížení minulostí, vstoupili z předsálí do sálu a rozezněla se ta strhující oslavencova hudba:
Lásko, bože, lásko…
váš Jan Burian
Komentáře k článku: K jednomu výročí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
