Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy

K Libuši se musí dospět

Slavnostním uvedením v rámci 60. Smetanovy Litomyšle ve stém roce československé státnosti představila opera Národního divadla v Praze ve středu 4. července novou inscenaci Smetanovy Libuše. Regulérní premiéru se všemi jevištními prvky a triky sice bude mít až 14. a 16. září na domovské scéně, přesto i její upravené provedení vzbudilo v autorově rodišti nadšení.

Od smetanovsky naladěného publika se to jistě dá očekávat, přesto ale nelze upřít právě inscenátorům na úspěšném přijetí velký podíl. K Libuši se musí dospět. Setřít z ní mnohé pomyslné pavučiny, nánosy dobového prachu, oprostit se od legendárních výkonů i ne příliš kvalitních černobílých záznamů kdysi uváděných v televizi a soustředit se na hudbu – na hudbu mistrně propracovanou, hluboce strukturovanou, plnou vřelých melodií, vášnivých i niterních míst, na hudbu vyspělou, která přesahuje svoji dobu a naznačuje její další směry. Zajímavé je, že kromě sborových scén se sólové hlasy střídají, jediného duetu se dočkáme až mezi Libuší a Přemyslem ve třetím jednání.

Režisér a ředitel Národního divadla Jan Burian si přizval ke spolupráci scénografa Daniela Dvořáka a kostýmní výtvarnici Kateřinu Štefkovou. Pohyb svěřil někdejšímu šéfovi baletu Petru Zuskovi a hudební nastudování hudebnímu řediteli opery ND Jaroslavu Kyzlinkovi. Vznikla tradičně pojatá inscenace plná živých scénických obrazů i přirozeněji odehraných dialogů, vyvážená co do nároků na její slavnostní ráz, na to, že je otiskem mytologie bez dramatického děje, i na současný vývoj v opeře, který inklinuje k přirozenému projevu a herectví současně s vyspělými pěveckými výkony.

Scéna je jednoduchá, nenápadná. Dominuje jí jen podsvícený knížecí trůn nebo náhrobní kameny v druhém jednání. Slavné fanfáry, které dodnes provázejí příchod prezidenta republiky, zazněly nejen v orchestru, ale v průběhu opery, kde jsou několikrát citlivě zakomponované, také z druhého zámeckého ochozu. Musíme se ale ještě nechat překvapit, kam je tvůrci umístí v historické budově Národního divadla.

Sbor místy připomínal živé sochy, i když v druhém dějství po příchodu z pole naopak ženy odhalily ramena, atmosféra se tak na chvíli změnila na venkovskou a hravou. Kostýmy byly stylově jednotné, v různých odstínech bílé, krémové a šedé. Lichotily době i postavám, zejména Přemyslovi, který vypadal velmi mužně, což je ale i zásluhou jeho představitele.

Svatopluk Sem opět ukázal, že patří mezi naše přední pěvce. Jeho sytě barevný hlas je nosný a znělý, postavu knížete ztvárnil důstojně, charismaticky a bez patosu. Vůbec nemá smysl se pozastavovat nad výpadkem dvou tří slov, které asi jen málokdo postřehl. Dana Burešová to jako novodobá Libuše vůbec neměla jednoduché, ale zhostila se této úlohy dobře. Dokázala si podmanit pozornost, byla ušlechtile jemnou kněžnou, ovšem přesvědčivější víc v pasážích, kde mohla dát vyniknout ženskosti role, než jako mocná vládkyně. V závěrečné věštbě pak dokázala citlivě skloubit obojí, a celkový dojem tak vyzněl příznivě. Nadějným hlasem je Miloš Horák, který ztvárnil Chrudoše. Jeho příjemně znějící, výrazné hlubší i střední polohy však kazily výšky, které zněly zastřeně a nepřesvědčivě. Svojí snad dvoumetrovou, mužnou postavou ale temperamentního a bojovného velmože dobře vystihl. Také Aleši Brisceinovi sedla role jeho mladšího bratra Šťáhlava. Solidní výkony podali Jiří Sulženko jako Lutobor, Petra Alvarez Šimková jako jeho dcera Krasava, Kateřina Jalovcová jako Radmila i Roman Janál coby Radovan, i když u něj jsme zvyklí na jistější a přesnější projev.

Samozřejmě si lze představit o něco precizněji hrající i dokonaleji ladící orchestr či jednotnější nástupy, než předvedl orchestr Národního divadla, nebo můžeme vzpomínat na slavné představitele titulních rolí dob minulých. Nesmíme ale zapomínat, že open air jeviště nabízí vždy o něco méně pohodlí a možností než domovské. Hlavní je, že náš stát má tuto národní operu a že vznikla inscenace, se kterou můžeme důstojně oslavit sto let Československa.

Národní divadlo, Praha – Bedřich Smetana: Libuše. Libreto Josef Wenzig, český překlad Ervín Špindler. Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink, režie: Jan Burian, scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: Kateřina Štefková, choreografie: Petr Zuska. Sbor Národního divadla, Kühnův smíšený sbor, Orchestr Národního divadla. Premiéra inscenace slavnostní Smetanovy zpěvohry nastudované k 100. výročí republiky, 4. července 2018, Zámecké nádvoří (Ouvertura v zámecké jízdárně). Chystané premiéry v Národním divadle 14. a 16. září 2018.

• Autor: Veronika Paroulková
• Publikováno: 7. července 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: K Libuši se musí dospět

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ