Divadelní noviny > Kritika

Za svou pravdou stát

Nová inscenace pražského Studia Hrdinů je v jeho repertoáru politicky, společensky či občansky, jak chcete, nejexplicitnějším titulem za poslední roky. Miroslav Bambušek se v Kacířských esejích pokusil zpřítomnit odkaz filozofa Jana Patočky a vytvořit vysloveně apelativní kus vztažený směrem k dnešku.

Tím stvrdil své dílo

Kacířské eseje svým námětem a celkovým pojetím naprosto organicky zapadají do dosavadní tvorby Miroslava Bambuška, který ostatně filozofii studoval – spolu s francouzštinou a starověkou řečtinou na Institutu základů humanitní vzdělanosti Univerzity Karlovy. Bambušek je od roku 1997 předsedou občanského sdružení (dnes spolku) Mezery, které začínalo v autorových rodných Lounech a pro jehož divadelní aktivity je stěžejní reflexe politické a sociální reality. Spolek Mezery se také produkčně podílí na nynějších Kacířských esejích.

Název inscenace je totožný se souborem textů, které Jan Patočka postupně psal v první polovině sedmdesátých let. Pro připomenutí: roku 1975 vyšlo samizdatové vydání Kacířských esejů, které se postupem času staly nejznámějším autorovým dílem jak doma, tak v zahraničí. (V edici filozofových Sebraných spisů, ve svazku obsahujícím Kacířské eseje a vydaném roku 2002, se lze dočíst, že soubor byl přeložen do devíti světových jazyků.) Hodnoty jako pravda, dobro, krása nejsou samy o sobě účely a cíli, ale jejich uskutečňování se ovšem může stát cílem a účelem lidského jednání. V podstatě však neznamenají hodnoty nic jiného, než že jsoucno je smysluplné, a označují to, co mu „dává“ smysl, píše Patočka v jednom z těch esejů, nazvaném Mají dějiny smysl? A dodává, že hodnota se nám nemůže ukazovat než ve smysluplné, srozumitelné souvislosti, v rámci naší otevřenosti pro svět, která znamená veskrze, že nejsme na světě jen lhostejní přihlížitelé a svědkové, nýbrž že bytí ve světě je to, oč v nám v nejvlastnějším smyslu běží. V přibližně těchto intencích vede Miroslav Bambušek svůj nejnovější počin, konkrétně v onom důrazu na nelhostejnost.

Samotný Patočkův spis však není námětem Bambuškovy inscenace. Její název je ke knize vázán velmi volně, avšak není zavádějící, není pouze efektní, byť tento aspekt je v titulu jistou (a to přijatelnou) měrou přítomen. Inscenace tematizuje především Patočkův občanský – a z hlediska tehdejšího politického režimu „kacířský“ – postoj na konci jeho života, počátkem sedmasedmdesátého roku. Tehdy se stal jedním z prvních mluvčích Charty 77, jeho nemocné tělo však nevydrželo nápor policejních výslechů, byl převezen do nemocnice s podezřením na infarkt a 13. března zemřel na mozkovou mrtvici. Patočkovo angažmá v občanské iniciativě Miroslav Bambušek chápe – v souladu se zavedenou interpretací filozofova zapojení se do Charty 77 – jako integrální čin; čin realizující, završující a stvrzující to, co filozof formuloval ve svém díle.

Patří se dodat, že nynější inscenaci předcházel ve Studiu Hrdinů Bambuškem koncipovaný a režírovaný scénický dokument Jan Patočka a Charta 77, určený studentům středních i vysokých škol. V několikrát provedeném dokumentu, doprovázeném vždy i diskusí, vystupovala většina z herců, které posléze režisér obsadil do Kacířských esejů.

Prostupné hranice času

Betonovému jevišti Studia Hrdinů vpředu dominuje rozměrná řada vedle sebe postavených stolů. Zaplněny jsou knihami a lejstry, u pravého z nich soustředěně čte a výpisky si pořizuje elegantní muž, na první pohled intelektuál. Také si na magnetofonu pustí záznam přednášejícího hlasu filozofa, který hovoří o smyslu práce a o tom, že život nemůžeme prostě brát jako něco lhostejného, nýbrž jej vždy musíme „nést“, „vést“, „ručit za něj“. Zaměstnanec studovny přiváží ke stolu plný vozík materiálů o filozofovi a návštěvník (Stanislav Majer) mu říká, že jej zajímají ty tři poslední měsíce jeho života, neboť celé to jeho životní finále má punc krve. A to se cení… bude to drama podle skutečných událostí. Román, prostě román, který končí velkolepou smrtí. Sokrates z Prahy. Střet myslitele s mocí. Tomuhle říkám titul. Divím se, že to ještě nikoho nenapadlo. Objasní tedy, že je spisovatelem, který chce o Patočkovi napsat román, a jeho časoprostorem je současnost.

Ale hned k jednomu z vedlejších stolů zasedne Patočka (Miloslav Mejzlík) a studuje Komenského. Patočku na scénu přivedl muž v bílé tóze, který je představen jako Hérakleitos z Efesu. Ztvárňuje ho filozof Miroslav Petříček, autentický žák skutečného Patočky. A je tu ještě jedna historická figura, Beethoven (dílo tohoto skladatel Patočka ctil), zosobněná skladatelem Vladimírem Franzem, jenž po většinu inscenace sedí bokem jeviště za klávesovými nástroji a spolu s bubeníkem Štěpánem Chloubou sugestivní, nervní hudbou doprovází dění. Petříček s Franzem se i aktivně zapojují do dramatických situací, zejména první z nich, ale u obou jde o herectví neskrývaně naturščické, komentující a asistující. V kontextu této inscenace to nevadí, neboť Bambušek přiznaně mixuje fikci a pravdu, stylizaci a autenticitu. Předsokratovský filozof může být velmi dobře i naším současníkem, minulost tady není uzavřená kapitola, doléhá k nám a na nás, hranice času jsou zcela prostupné: Patočka cituje Nietzscheho (konkrétně verše z jeho Písně noci, obsažené ve spisu Ecce Homo) a v mytologicky pojatém obraze bájný Mínotaurus vrhá na zadní zeď stíny a činí oběť za nesmrtelnost.

Je to pořád stejné?

Zprvu tedy dění dominuje K.-Spisovatel, jak Bambušek onu figuru označuje v textu hry, která nese podtitul Modlitba za nepřítele, ale s příchodem Patočky přebírá iniciativu a středobodem večera se stává postava pražského filozofa, Mejzlíkem uchopená s civilistní monumentalitou, dá-li se to tak říct. Patočka, ale i spisovatel, se dostanou do ostré konfrontace s pomocníky, slouhy a vykonavateli příkazů shora, jeden se jmenuje Šašek (Jakub Gottwald), druhý Y.-Vyšetřovatel (Marek Pospíchal). V sedmdesátých letech náleží oni dva k těm, kteří mluvčího Charty 77 vysílili až k smrti, v roce 2020, kdy vyslýchají spisovatele, slouží čirému konzumerismu, který se nemá ptát po smyslu a po pravdě.

V tomto přesmyku se však nachází asi nejslabší místo inscenace, respektive předlohy. Je ti jasné, s čím tu máme práci? Co tenhle vocas může rozpoutat? Může celou tu věc znovu otevřít? Víš, co to může znamenat?, ptá se Y. svého druha Šaška, když zjistí, na čem spisovatel pracuje. Prý by to mohlo znamenat katastrofu. Má to tedy znamenat, že týž typ lidí potlačoval pravdu tenkrát a likviduje dosah jejího hlasu i teď. Kdysi skřípli Patočku, ten se jim ale nepoddal – a zaplatil nejvyšší cenu. Spisovatele ti dva vymahači poslušnosti rovněž stisknou, použijí fyzický nátlak, vyhrožují mu i ekonomickou likvidací a on jim podepíše, že shledává odkaz profesora za lživý. Ponížen pak spisovatel na Patočku řve, že jeho chartistická kapitola byla jen projevem nenaplněných osobních ambicí, že se chtěl zviditelnit a druhým to zavařil. Co všechno musí shořet, aby takoví jako ty měli dost? Co?!

Slabinou této aktualizace je, že nepracuje ani s bystrou analýzou, ani s přesnou metaforou, nýbrž že v podstatě mechanicky, prostým protažením minulosti do současnosti, ilustruje poměrně rozšířený pocit, že tady nastává neonormalizace, kdy pravda začíná být stejně třaskavá jako za vlády Gustáva Husáka. Tento dojem ještě posiluje nejméně vydařená postava hry, Prezident, kterého ztělesňuje v Praze částečně žijící finský konceptualista, performer a hudebník Pasi Mäkelä, jehož cizí, východně posazený přízvuk a repliky mají sdělit, že je v zásadě slouhou cizí mocnosti; vysloveně nadbytečný je jeho servilní telefonát s ruským prezidentem. V současném Česku (a v okolních postkomunistických státech) rozhodně není o znepokojivé společenské a politické signály nouze, ale v paralelách podaných tímto způsobem hra zůstává u pouličního pocitu. Reálná situace je však o dost složitější a má řadu vnějších souvislostí, které inscenace nechává zcela stranou.

Nádech Studia Hrdinů

Přesto Kacířské eseje mají svůj étos a po závěrečném obraze, v němž se rozezní rachot strojů, což je upomínka na plochodrážní motorky a helikoptéru, jež úmyslně rušily pohřeb Jana Patočky, mě zanechaly v jistém ustrnutí a otřesu. Stalo se tak díky energii, ale i plodnému patosu inscenace, v níž filozofie je akcí a činem, a díky kvalitě ztělesnění konkrétních postav, u nichž se v oslovující síle projevuje buď to humánní a pevné, či naopak antihumánní a vratké. Mejzlíkův filozof a Majerův spisovatel vstupují do konfliktu, který svou nadčasovostí či lépe svou věčností překlene i tu přefouklou historickou zkratku, o níž jsem se před chvíli zmiňoval. A Jakub Gottwald a Marek Pospíchal uchopili své hajzly bez démonizace, první z nich vystupuje jako zlomyslný ironik, druhý coby takový dělník dohledu.

Poslední dva tituly se Studiu Hrdinů povedly. Oči v sloup, pod nimiž je rozhodující měrou podepsán Jiří Adámek, jsou téměř pravým opakem Kacířských esejů. Jde o jemnou i vtipnou hru herectví i diváctví, o vnímání a prožívání, o hru, kam dějiny prakticky nemají nárok vstoupit. Pro Miroslava Bambuška jako kdyby život nebyl než právě dějiny a osudové výzvy. Obě ty cesty mají smysl.

Studio Hrdinů, Praha – Jan Patočka, Miroslav Bambušek: Kacířské eseje. Režie Miroslav Bambušek, dramaturgie Jan Horák, scéna a kostýmy Zuzana Krejzková, hudba Vladimír Franz, video Jan Daňhel a Jakub Halousek, světla Pavel Havrda, zvuk Petr Zábrodský. Premiéra 16. ledna 2020.

• Autor: Josef Chuchma
• Publikováno: 2. února 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Za svou pravdou stát

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ