Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Kafka na vlně (No. 1)

Už více než rok umělci živoří. Všichni a bez výjimky. Divadelníci nemohou hrát, hudebníci muzicírovat, výtvarníci vystavovat, spisovatelé se setkávat na veřejných čtení. Kultura je už přes rok ve vegetativním stavu. Už nelze říct „pomalu“, nýbrž zcela „jistě“ hladoví. Hladoví po seberealizaci a obecenstvu. Naštěstí ale nic není napořád, i když jsme si zvykli být k vládním nařízením ostražití. Že něco vymyslí hlava, ještě neznamená, že to ruka nebo noha udělá. Když něco ruka nebo noha dělá, neznamená to, že na to měla hlava nějaký vliv. Tak už zhruba rok vypadá naše vláda. Asi jako kojenec, který je překvapen, když se vlastním prstem škrábne do nosu. A tak tedy prst škrábl a vyrýpl do masa těchto dní škvíru, v níž se otevírají obchody, může se cestovat napříč kraji a nemusí se po deváté hodině zatemňovat okna. Vůbec bych se nedivil, kdyby za dva týdny zase některý vládní kojenec tuhle škvíru zalepil náplastí s obrázkem lvíčka.

Ale zatím tu škvíra je a tak se není čemu divit, když za poslední léta striktně podzimní festival …příští vlna/next wave… chytil takzvaně příležitost za pačesy a uspořádal speciální jarní edici. Bude trvat pět dní, odehraje se pouze na prostoru 3 x 2,5 x 2 metry velké pokladny pražského Divadla Komedie, vystoupí na ní jen čtyři umělci a celé se to ponese v atmosféře Kafkových povídek. Nebudou žádné vstupenky, není třeba žádných čínských testů, jediné, co je třeba, je v následujícím týdnu projít spíše odpoledne pasáží Vlasty Buriana, kde Divadlo Komedie sídlí, a postát pár minut před zavřenou pokladnou, za jejímž oknem, okýnkem, pro potěchu oka a duše vyprahlé roční absencí živé kultury bude několik hodin (nejméně čtyři, nejvíce osm) performer performovat určitou Kafkovu povídku. Jen tak. Protože se to může a protože se to chce.

Na pomyslný start této pětidenní štafety se postavil Petr Krušelnický alias Krusha s jasným zadáním: Umělec v hladovění. Jedna z nejznámějších krátkých Kafkových povídek předvádí člověka, který povýšil přirozenou okolnost umělce, totiž hladovění, na umění. Hladoví v kleci čtyřicet dní a hladověl by i víc, jenže impresário má o umělce starost. Aspoň zkraje. A tak ho pustí, umělec se občerství a za pár dní hladoví znovu. O obecenstvo nemá nouzi, lidi rádi sledují něčí trýznění. Trýznění někoho jiného než své vlastní. Aspoň zkraje. Kafka ale nechává umělce prohladovět až k naprostému nezájmu nejen ze strany provozovatelů show, ale hlavně ze strany publika. Nakonec je umělec i se svou věrnou klecí strčen mezi zvěřinec, kde pro nezájem taky nakonec jako to zvíře zajde.

Na začátek mikrofestivalu nemohla jeho dramaturgyně Lenka Dombrovská připravit lepší povídku. Dokonale vyjadřuje pocity současných umělců, kteří kvůli pandemii a většímu zájmu o fotbal ze strany vládních kojenců živoří na okraji zájmu, hladoví a nikdo už vlastně ani pořádně neví proč. Kafkův umělec se zmůže jen na sarkastický úškleb, že je za vším jen nedostatek potraviny, která by mu chutnala. Tuto závěrečnou zpověď je třeba číst jako rezignaci. Nikdo by těm pravým důvodům stejně neporozuměl, tak proč se snažit, řeknu první, co mě napadne. Takže tedy jedl bych, ale nemám, co by min chutnalo. Hotovo. A co na to Krusha, současný umělec v hladovění?

Krusha je z těch, co se odhodlali kukaň divadelní pokladny okupovat nejdéle, šest hodin (delší bude už jen Bída starého mládence umělkyně jménem ka3ka3 ve středu 12. 5.). Na pomoc si přizval svého věrného psa Zolu, jednu projekci a čidlo, které po zabouchání na okno způsobilo zablikání světla. Místo slamníku dřevěná židle. Místo hladovění občasný Kozel a cigareta. Ale taky jemná hra s dotyky dlaní na okno podtrhující umělou vyšinutost umělce. Lehké záškuby hlavou nebo trýznivě tiché, klidné a soustředěné čekání. Kafkův umělec hladověl čtyřicet dní (posléze patrně déle), Krusha musel totéž zvládnout za šest hodin. Bohužel jsem performanci navštívil jen na jejím začátku a pak zhruba po třech hodinách. Konec mi unikl. Podle všeho ale nejde o narativ ve smyslu sledování pohybu mezi začátkem a koncem, nýbrž o krátkodobé a náhodné fragmenty, které mají za úkol kolemjdoucího zastavit a na chvíli ho vytrhnout ze spěchu, kterým všichni ti, co pasáží chodí, přetékají. Tento požadavek bezpochyby Krusha naplnil beze zbytku.

Nevím ovšem, jestli je dobrý nápad mít permanentně proti okýnku s umělcem stojan s kamerou nebo foťákem. V podstatě každý, kdo kolem mě v době, kdy jsem tu byl, prošel, měl potřebu se ptát, jestli může projít, patrně aby nezkazil záběr. Co se však odehrává v okýnku, už nikoho nezajímalo.

Do jisté míry je to asi také chyba umělce, Krusha zvolil spíše kontemplativní, úsporný přístup k předvádění, takže oko nelákalo ani kdovíjaké vnitřní drama umělce rok nesmějícího hrát a najednou s možností vše ze sebe vyvrhnout pod hlavičkou zavedeného festivalu. Nicméně i to je legitimní přístup a už samotná existence divného člověka za oknem nefunkční pokladny, který se tu podivně hýbe, ale spíše jen sedí, je po té dlouhé době hladovění po umění nesmírně občerstvující. A to i přes to, že tentokrát Krusha nepředvedl své vrcholné umění kombinace analogové techniky a precizního mimství. I pouhé osobní riziko vstupu do veřejného prostoru s tak časově náročnou improvizací stojí za pozornost a nezbývá než se těšit na další vstupy.

• Autor: Dominik Melichar
• Publikováno: 11. května 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kafka na vlně (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ