Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Kafka na vlně (No. 2)
Ani druhé pokračování speciální jarní edice festivalu …příští vlna/next wave… Kafkovské performance v pokladně divadla Komedie nepřineslo dramatickou, vyostřenou či dechberoucí podívanou na hranici fyzických možností účastníků. Po kontemplativním Krushově Umělci v hladovění se v kukani divadelní pokladny objevila Jana Orlová se svým pojetím Kafkovy mikropovídky, nebo chcete-li črty O podobenstvích. A stejně jako on přistoupila k textu opatrně, o to se silnějším sdělením, ovšem pod přikrývkou podobenství, což asi povrchní veřejný prostor zatím ještě nesnese.
Básnířka Jana Orlová. Foto: Anna Černá
Jana Orlová měla strávit na pokladně divadla Komedie čtyři hodiny s textem O podobenstvích, v němž se Franz Kafka zabývá smyslem řeči, smyslem slov. Výsledkem jeho úvahy je v podstatě skličující zjištění, že vše, co se řekne, je „nepochopitelné“ a de facto tak sděluje jen to, že „nepochopitelné je nepochopitelné“, což nijak nepomáhá v orientaci ve světě. Člověk, který toto ale nazře, se dostává do svízelného kruhu, v němž porozumění této myšlence ho sice dostává do jakési pozice vítěze, ovšem pouze na rovině povrchního čtení, podobenství však opět neporozuměl. A tak se točí dál, porozumění mu stále uniká a frustrace roste. Je vcelku pochopitelné, proč dramaturgie festivalu vybrala právě tento text. Jednak se lidstvo čím dál intenzivněji musí zabývat dezinformacemi a hoaxy nejrůznějšího druhu, kdy si jedna polovina lidstva klepe na čelo, jakému že blábolu ta druhá polovina věří, a vice versa. Jednak zejména český člověk za poslední rok pandemie, který si tento mikrofestival v podstatě vynutil, udělal neblahou zkušenost s neschopností vládních činitelů srozumitelně a jasně komunikovat svoje kroky směrem k veřejnosti.
A tak si do omezeného prostoru pokladny sedla Jana Orlová a psala básně. Na rozdíl od Krushy věnovala intenzivní pozornost scénickému ztvárnění prostoru. Dala si sem přinést pohodlný gauč, po celou dobu měla zapnutý jakýsi fukar s jistě libou vůní, na stolečku se jí povalovaly výtisky literárního obtýdeníku Tvar, nějaký Murakamiho román a hromada papírů, popíjela čaj. Takto zútulněný prostor se stal spíše živým obrazem než divadelní scénou. A ona sama s ním nezacházela nijak výjimečně. Vše zde mělo svou jasnou utilitární funkci – aby se tu umělkyně cítila pohodlně. Prakticky celou dobu jen seděla na gauči a psala básně, které pak lepila na sklo pokladny. Jako nějaký počítač budoucnosti s dokonalou lidskou podobou generující texty, které jen sdělovaly samy sebe (namátkou jedna z těch prvních, snad ji čtu správně, autorka si na čitelnosti písma zrovna záležet nedala: Promluvit / přejít zahradu / nechat narůstat touhy / vlny / rty / hřbety.), nebo taky ne. V tom je právě kouzlo onoho podobenství a taky konečně síla umělkyniny zprávy.
Básnířka Jana Orlová. Foto: Anna Černá
Obraz básnířky, kterak čtyři hodiny v nezvyklém, leč veřejně viditelném místě píše básně, můžeme buď chápat jako to, co to je, tedy básnířka píšící básně v nezvyklém prostředí, což při nejlepším skončí jako troufalá nuda. Anebo jako podobenství, které nám ale bude neustále unikat, protože interpretací může být nespočet: umělec v tichosti, ale tvrdohlavě publikující svoje dílo bez zájmu obecenstva; umělec odkázaný na online platformy a sociální sítě (sklo jako FB zeď například); proces vzniku textů pro veřejný prostor, kterým nikdo nerozumí atd. atp. Ochotně, byť si tím jako autor reflexe podřezávám větev, se kloním k té druhé možnosti. Mnohem víc naplňuje Kafkův rezultát, že co do komunikace jako lidstvo permanentně prohráváme, a to i přes to, že „komunikace“ je nejen poslední rok, ale v podstatě celou dobu nějak vážněji míněného technologického rozvoje zaklínadlem civilizace. Orlové minimalistické pojetí zjištění, jak moc nám ta komunikace nejde, samozřejmě proces nezvrátí, ale je dobré si to i díky takovýmto počinům sem tam připomenout.
A na závěr ještě jednou k nezájmu obecenstva – znovu musím říct, jak je mrzuté pozorovat chodce v Burianově pasáži bez chuti se zastavit, podívat se blíže, co se na pokladně děje, přečíst si v tomto případě nějaký Orlové text. Už teď je ale jasné, že vrchol akce v podobě pátečního promítání sestřihu ze všech performancí a fotografií bude skutečně mimořádným vhledem do doby, v níž se umění znovu začíná učit chodit.
Komentáře k článku: Kafka na vlně (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Dominiku,
obdivuju Tvůj vhled do obou performancí (tedy Jany Orlové a Krushy). Je to pro mě zajímavé, neb ani jednu z nich jsem – coby divák – nebyl ochoten akceptovat.
Krusha ani Orlová podle mne neobhájili důvod svého performativního aktu v daný čas a na daném místě. Zrovna tak mohli sedět doma nebo ve svých ateliérech. Nebyl – z mého pohledu – patrný důvod vycházet s jejich akcemi na veřejnost, a nebylo proto příliš divu, že se kolem výkladní skříně pokladny Komedie, kde se „cosi“ (ne)odehrávalo, nikdo nezastavoval, anebo jen krátce. Případně si tam přihlížející povídali o zcela odtažitých věcech.
Jsem zvědav na dnešek a zítřek, ale zatím produkcím chybí zvuk (performance bez zvuku je jako němý film, je třeba s tím počítat a vzít do hry) a výraznější výtvarná a pohybová (fyzická) řešení, nemluvě o obsahu či zvolených tematech, která sice navenek čerpají z Franze Kafky, ale kdyby performeři deklarovali, že čerpají z prázdnoty světa či jiných uměleckých děl či autorů, případně že svou fyzickou přítomností zhmotňují, jací jsou a jak se v čas pandemie cítí, mohl by výsledek být úplně stejný.
12.05.2021 (14.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Lenka Dombrovská
Vladimíre,
zítra budou zářivé převleky i veselá hudba! Performance gradují k velkému finále – od naprostého zoufalství a prázdnoty k zábavě a barvě. Srdečně zveme a děkujeme za tento divácký komentář z letmých návštěv, pobídl nás (mě a Janu Orlovou), abychom k této kafkovské akci napsaly kurátorsko-umělecké prohlášení a trochu pomohly odborné i laické veřejnosti uchopit improvizované a tzv. dlouhotrvající performance.
12.05.2021 (19.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Vždycky jsem bojoval
a budu, aby umělci a kurároři psali programy, vyhlašovali manifesty, formulovali vize, intelektuálně osvětlovali své umělecké kroky. Jsou to klíče k jejich pochopení, k vytyčování cest, kudy má – nebo aspoň může – divák jít. Bez nich často dochází ke (zbytečným) nepochopením a míjení se. Zvlášť u nového či experimentujcího umění je to podle mne podstatné. I tak samozřejmě může dojít k míjení či nepochopení, ale je vytyčené pole, na němž je možné diskutovat, o ně se přít.
Tedy hurá – na vaše prohlášení se těším a jsem zvědav. Ostatně včerejší produkce Ka3ka3ky byla podle mne – i bez znalosti dramaturgického konceptu – divácky přitažlivá, zvolenou formou do daného prostoru a pro daný čas vhodná, vytvarně promakaná, tajemná, záhadná, místy i humorná, po celý čas, co jsem ji sledoval (tedy asi půl hodiny), kreativní. A dobře souzněla se zvolenou Kafkovou povídkou. Tento veřejný akt svou existenci obhájil.
Jeho interpretaci nechám na Dominikovi Melicharovi. 🙂
13.05.2021 (3.31), , Trvalý odkaz komentáře,