Zeměměřič K. jako produkt nové totality
Uvidět a přečíst román Zámek v jiné optice, než jakou bývá tradičně vykládáno toto poslední dílo Franze Kafky, se pokusili v brněnském HaDivadle. Režisér Ivan Buraj s dramaturgyní Dagmar Radovou neservírují tradičně nabízenou černou grotesku o bezmocném jedinci marně zápasícím s byrokratickým aparátem ani příběh o tajemné iniciaci jedince. Jejich pojetí se bez těžkopádných aktualizací snaží vidět postavu K. prismatem dneška a je ve výsledku zčásti ambivalentní jako sám hlavní hrdina a jeho podivný příběh.
Sympatický pohled na Kafkův Zámek nabízejí v HaDivadle FOTO ARCHIV DIVADLA
Buraj s Radovou posunuli Zámek na mnoho způsobů k dnešku: slovníkem, výpravou, technologiemi, ale zejména „zpřítomněním“ hlavního hrdiny. Zeměměřiče K. nechápou jako metaforu obecného bizarního údělu lidského individua, je to podle nich reprezentant nové totality dneška. Tedy člověk, který tápe v mediálně nepřehledném světě kolem, člověk, který je vystaven konformitě. Je jí postupně udolán, a tak se logicky po čase nevzpouzí a nehledá únik. K. v této inscenaci po čase zapadne (ve všech významech tohoto slova). Možná i proto nese název inscenace ironický dovětek Zámek (záře integrace).
Příběh je v dramatizaci Buraje a Radové variován, přičemž zůstává zachován střet zeměměřiče K. s nepřehlednou hierarchií pomocníků, poslů, úředníků, tajemníků – a také tří milenek. Počet postav je jemně redukován či kontrahován (sestry Olga a Amálie jsou tady jedinou bytostí), jindy dochází k posunu identity (starostu hraje herečka). To jsou ale spíše kosmetické úpravy, zajímavější je, že jazyk scénáře prostoupily hovorové výrazy, vulgarismy či slovní spojení, které se snaží roubovat Kafku na dnešní poměry. Tady se nám všude courají nějaká individua, nějací tuláci, kočovníci, imigrantská hovna a pašeráci, volá při příchodu K. do hostince jeden z venkovanů. Anebo se na závěr už zřejmě umírající a k jednomu úřadovi přiléhající K. dozví jeho ideální představu, že bude: Celej vesmír pěkně integrovanej. Budou tam úplně všichni černý, bílý, žlutý, i cikáni klidně i ta paní ze Za kačku svlíkačku. Migrace a integrace všech bezejmenných K. dneška, jež se pinoží za svým jobem… – to vše tady lze zaslechnout.
Takto čtený Kafka dostává logicky jiné významy a relevance. Jedno z témat, jež se mladým tvůrcům na tomto půdorysu daří částečně rýsovat, je nerovný souboj pracovníka, kterého jeho nadřízený zaměstnavatel (co na tom, že nikdo neví, jak Klamm vypadá) skličuje a posléze ničí řadou nesmyslných, i když naoko správných, instrukcí. Bohužel Burajova inscenace má i hluchá místa, v nichž se děj nesmyslně vleče a ona nová avizovaná analýza „nové“ totality dneška zůstává zašmodrchaná či jasněji nedořečená.
Otisk současnosti vedle interiéru laciné knajpy s barem a věží na cédéčka, růžového neonu a nasládlého popu obstarávají i nová média. Herci místy své repliky vyrážejí do mikrofonu, nejvýraznějším stylovým prostředkem režie je ovšem používání kamery. K. se často pohybuje v zakázaných zónách, jeho pohyb mapují videovstupy ze zákulisí, kam se děj místy přesunuje a je přenášen na projekční plátno nad jevištěm. Toto ozvláštnění buduje atmosféru neproniknutelného zámeckého labyrintu i jakousi zvláštní odosobnělost dokumentovaného světa. Časem se ale tento lehce nadužívaný postup v inscenaci retarduje – i proto, že leckdy není aktérům moc rozumět.
Hlavním klíčem k naznačenému konceptu Zámku je samozřejmě hlavní postava K., kterého hraje Jiří M. Valůšek. Herec modeluje svého hrdinu ambivalentně, na diváka nepůsobí jako polapená oběť absurdního systému, i když jí zpočátku logicky je. Po čase už jeho motivace, cíle a plány nejsou čitelné, je to takový vyprázdněný rebel bez příčiny. Pozoruhodný výkon jako vrchní poskok Momus předvádí Jan Lepšík. Herec doslova materializoval onu lepkavou vstřícnost úředníka, za kterou se ovšem skrývá totální manipulace. Lepšík přispívá ponejvíce k zubící se grotesknosti a často bezděčné absurditě veškerého dění. Podobně Hostinská Simony Pekové je výraznou kreací díky jejímu nezaměnitelnému stylu hyperbolicky přifukujícímu některé situace. Možná jen Kamila Valůšková jako Frída v této změti neokázalých, ale bizarně zvětšenou komikou rýsovaných výkonů (výteční jsou v tomto směru Jan Grundmann jako Učitel a Marie Ludvíková jako Starostka) působí ve své expresi zbytečně přepjatě.
Inscenace Zámek (záře integrace) je v brněnském HaDivadle sympaticky neotřelým pohledem na Kafku, i když mnoho nečekaných konfigurací a výkladů neumí zcela dotáhnout do konce. Jedná se o moderně hledající divadlo obcházející tisíckrát vyvařené recepty na Kafku.
HaDivadlo – Franz Kafka, Ivan Buraj, Dagmar Radová: Zámek (záře integrace). Překlad Vladimír Kafka. Režie Ivan Buraj, dramaturgie Dagmar Radová, výprava Lenka Jabůrková, Jana Boháčková, hudba Pavel Boiko, kameraman Matěj Nytra. Premiéra 9. září 2014.
Komentáře k článku: Zeměměřič K. jako produkt nové totality
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
