Divadelní noviny > Názory – Glosy
Kafkárna
Dílo Franze Kafky v sobě má jeden háček. Je otázkou, zda je jím zaseknuto ve světě, v metafyzice, či v prostředí pro Kafku dle všeho jedině platném, v literatuře, ale na tom možná ani tolik nezáleží. Důležitá je totiž jiná věc: kdokoli, kdo k tomu zaseknutému vlasci přijde a začne něco doříkávat, brzy se zlou se potáže. Ten nazlobený, sebestředný vír okamžitě promění cizí komentáře v cáry, jež působí od začátku neaktuálně, netrefně, ničemně… Mileně Jesenské Kafka píše: Jednou jsem chytil krtka a odnesl ho na chmelnici. Jakmile jsem ho odhodil, vrhl se do země jako pominutý, jako kdyby se do vody nořil, tak zmizel. Inu, není lepšího popisu pro chování Kafkových děl, když začneme je trápit.
Takových, kdo Kafku chytají za vousy, najde se však dost a dost. Jeho prosté texty ke komentářům přímo svádějí, jak známo, a na výklad každé Kafkovy věty čeká se fronta jako na poplakání si u Zdi nářků… A v tomhle příběhu stojí za to pokračovat: věčné výklady (Brodovi je třeba připsat největší díl viny) učinily z Kafky světce a mučedníka, jenž nesl břímě lidství, čti: neuměl se smát… A hle, klam a pohroma! Na obranu hubeného autora stavějí se od té doby noví a noví bojovníci, jejichž chorály znějí kupříkladu takto: Kafkologové udělali z Kafky patrona neurotiků, zachmuřenců a neduživců, patrona sofistikovaných pozérů, preciózek a hysteriků. To jsou slova Milana Kundery. Čti je: Kafka uměl se smát, a to si pište, že se smál! … Chápeme vůbec, jaký mělo to dopad?! – Tak mocně se mýty otřásaly naposledy pod Josefem Pekařem, zdá se mi!
Inu, dnes už to ale zní jako samozřejmost, a slušnému muži chce se křičet: Už toho nechte, proboha! Je rok 2013! Považujme tuto kapitolu za uzavřenou, dalších výkladů v tomto směru netřeba! Zbořeno jest! … A přesto najdou se dobromyslníci (ne vždy jsou to nutně i dobrodinci; staročeským „dobré děnie“ míněno jest dobré činění), kteří dál srdnatě vrhají se do řeky, po léta samozřejmě prýštící z Kunderova rohu hojnosti… Čímž dostáváme se k divadlu, konkrétně k brněnské Redutě, jež přichystala inscenaci s titulem Kabaret Kafka.
Často se mi stává, že víc než inscenace zaujme mě „Programové prohlášení“, v případě Kabaretu Kafka se tak ale nestalo: Veteš, pomyslel jsem si, když nalistoval jsem v programu Hrabalovu povídku s názvem Kafkárna. Nic proti Hrabalovi, esu českého jazyka, ale ruku na srdce, kdo by se ještě dnes uměl začíst do povídky s takovým názvem. A tak zavřel jsem program a rozmělnil se do diváctva, doufaje, že představení nebude taková vycpávka. Co stalo se na jevišti: předčítal se Kafkův Dopis otci (jenž v německém souborném vydání zařazen jest v oddílu Dílo, nikoli Korespondence), k čemuž pěknými hereckými výkony dodávaly se pěkné ilustrační scénky; jako na lopatách do kotle; a autor sloupku pomyslel si: Všude kabaret a grant… Nikomu nechce se psát původní texty. Cupují se ty tradiční. Na prvním místě jest vždy divadlo, pak shánějí se na něj peníze… No a až pak přemýšlí se o tom, čím divadlo naplnit a za co utrácet. … Svěží to nebylo… Pak dočetl jsem se kdesi na síti, že pohnutkou ke ztvárnění byl čísi pocit, že Kafka mohl být po staletí chybně vnímán, a že nelze vyloučit, že ve skutečnosti nebyl až tak… takový nebo makový, to je úplně jedno; a tak v Redutě rozhodli se ho prý vyložit trochu jako přepínajícího rozmazlence… Inu, každý divák detektivek ví, že právě takto mluví lidé, kteří si trošku vymýšlejí… Řeknu to přímo: podle mě tak úplně v Redutě neví, proč to dělali; a pokud se pletu, ať mě můj vlastní stud přežije.
Komentáře k článku: Kafkárna
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
