Divadelní noviny > Kritika Zahraničí

Kafkova Proměna jako studie pádu lidskosti

Gísli Örn Garðarsson patří mezi zakládající členy islandské divadelní (a filmové) společnosti Vesturport, která si za dobu své existence stihla získat uznání nejen ve své domovině, ale i po Evropě. Poté, co v roce 2006 uvedla Kafkovu Proměnu v londýnském divadle Lyric Hammersmith, podívala se s inscenací po celém světě. V lednu se islandsko-britská adaptace interpratující Kafkovu předlohu jako podobenství holokaustu vrátila do Londýna. Běžná, téměř idylická rodina se v ní vlivem proměny jejich syna postupně mění ve fašistickou sebranku.

V  Kafkově povídce se skrývá bohatý materiál pro inscenační záměry. Garðarsson ve spolupráci s Davidem Farrem se vydali dosud pokud je mi známo nepoužitou cestou, k čemuž jim posloužily i četné úpravy předlohy. Hlavního posunu doznalo pojetí hlavní postavy Řehoře Samsy. Obchodní cestující, který se přes noc promění v brouka, si v jejich adaptaci ponechává lidskou podobu. Na hmyzí proměnu upomínají jen jeho fyzicky namáhavé akrobatické “výlety” po zdech a stropu pokoje, který je jako horolezecká stěna opatřen otvory “broukovitého” tvaru pro hercovy (Řehořovy) úchopy.

Obvyklé divácké očekávání depresivně sugestivního líčení překážek, s nimiž se hrdina snaží přizpůsobit novému tělu a novým poměrům, zůstalo téměř zcela opominuto. Jeho niterné, sebezpytné prožívání vykloubené skutečnosti – jádro Kafkovy výpovědi – je tak zcela zploštěno. Inscenátorský tým totiž nastoluje jiné téma. Zajímá je okolí “postiženého” a jeho chování, a tedy v podstatě objektivizovaná forma Kafkou nastolené skutečnosti. Výsledný sociálně-kritický obraz rodinných a potažmo celospolečenských mechanismů je působivý, byť ztrácí kafkovsky přízračnou mnohoznačnost.

Skutečnou „proměnou“ tak ve hře prochází samotná Řehořova rodina, především jeho sestra Gréta. Právě ona je hybnou silou děje a stěžejní motivací jeho chování. Úpěnlivě ji prosí, aby nerezignovala na svůj sen o konzervatoři (hra na housle slouží jako metafora její citlivé duše). Řehoř je po celou dobu mnohem aktivnější a hybnější než jeho povídkový předobraz. Jeho nenadálý “handicap” přiměje sestru předčasně dospět. Z rozverného copatého děvčátka se přes vzpurně revoltující ochránkyni slabších vyklube v druhé půli přísná, disciplinovaná mladá žen. Pocit důležitosti jí zpečeťuje klíč od Řehořova pokoje, který se jí pod přiléhavým černým kostýmkem houpe na prsou upnuté blůzky jako krucifix. Stává se fyzickým atributem moci získané nad bratrovým životem i symbolem pokušení, které tato moc skýtá. Povinnost, s níž si osobuje výsadní právo péče o bratra, se záhy zvrhne ve vyprázdněnou autokratičnost jejího chování. Sestra se neostýchá fyzicky trýznit svého svěřence, respektive vězně. A činí tak se stejným zápalem, s nímž ho dříve bránila. Hnus a opovržení v ní klíčí postupně, takříkajíc pod vahou okolností. Když ve vysokých černých botách burcuje s nepochopitelnou nenávistí rodinu k vymýcení verbeže, která jim hatí společenský růst, je analogie s židovskou otázkou dovršena.

Vyhrocené interpretaci Grétina charakteru sekunduje připsaná postava Herr Fischera, nového nájemníka a zároveň dívčina nápadníka (německé oslovení ho nekompromisně ukotvuje v daném kontextu). Vojenská morálka, okatý nacistický žargón, který je poněkud krkolomně vkládán do úst i ostatním, a lesk společenského kostýmu navenek “slušného” člověka se ambiciózními plány rodině nanejvýš imponuje. O to naléhavěji vyvstává tajemství nehodného rodokmenu držené pod zámkem. Zpolitizovaná studie pádu lidskosti?!

Kafkovu světu snad vždy vévodí dominantní otec, islandská inscenace jeho vliv poněkud oslabuje. Jeho interpretace osciluje mezi suverenitou a servilitou, rozhodností a ustrašeností, perfekcionistickým smyslem pro pořádek a jakousi přibližnou charakteropvou neurčitostí. Vzhlíží se v autoritách (mundúr strážníka), ale jeho agresivni výpady působí rozpačitě. Výsledný dojem vyvolává spíš představu potrhlého slabocha než člověka budícího respekt, neřkuli strach. Otcovým protiobrazem je v duchu komplementarity hysterická matka. Její pravítkově propnutá páteř a banální řeči (angličtina pro ně má výstižné pojmenování “small talks”) vypovídají o hloubce sebeklamu v jejím životě. Takové uchopení postavy v rozvržené struktuře vztahů (otec ve vypjaté chvíli demonstrativně čte noviny) podává svědectví dráždivě obyčejné rodiny, v níž se pod poklopem ctižádosti krčí komplex osobnostní nedostatečnosti, životních zklamání a bolesti.

Bytostná „nedostatečnost“ se skutečně choulí pod střechou Samsova domu. Materializována do osoby syna je “uklizena” do podkroví patrového domu. Scénické řešení klade Řehořovu místnost nad obývací pokoj okupovaný zbytkem rodiny. Vertikální postavení synovy postele navíc vnucuje divákovi představu ptačí perspektivy. Jestliže se Řehoř ve svém prvním výstupu “vyklube” ze štěrbiny mezi dvěma prostěradly, zdá se, jako bychom přes odklopené víko shlíželi do akvária hmyzí řiše. Rotace prostoru umocňuje dojem přikrčeného přežívání i převrácené reality jeho existence. Ne náhodou se sem rodina po jeho smrti (propadne se stropem obývacího pokoje “uškrcen” na závěsu) přesouvá jako na dobyté, osvobozené území. Namísto postele je v tu chvíli prospekt zakryt květinovým lůžkem, jehož lístky otec vyhazuje v triumfální apoteóze nad dcerou, jež se rozšafně houpe na houpačce. Květy však zároveň dopadají i na “houpačku” synova zavěšeného těla. Jako by do jeho hrobu. Právě scéna je asi hlavním kladem inscenace, která díky ní není chudá na barvité obrazy. Lyrickou atmosféru pak účinně dokresluje hudba, pod níž je podepsán slavný rockový zpěvák Nick Cave a jeho dlouholetý spolupracovník, skladatel a multiinstrumentalista Warren Ellis.

Vypjatá fyzičnost oproštěná od psychologické prokreslenosti Garðarssonova hereckého projevu v roli Řehoře Samsy propůjčuje charakteru hlavní postavy toliko symbolický rozměr neustále přítomného mementa člověka-outsidera. I postupně narůstající nenávistná agresivita jeho rodiny vůči němu se projevuje jen v „hmatatelné“ rovině jeho ponižování – mučení a vyhladovění. Zacpávají-li si otec s matkou uši při synových promluvách (v předloze je zvuk jeho proměněného hlasu okolí nesrozumitelný a nepříjemně cizí), jde především o ostentativně manifestovanou netoleranci k jinakosti.

Kafkovy texty lze číst různými způsoby. Britsko-islandská adaptace jeho Proměny volí na náš vkus existenciálně ochablejší, víceméně realistický, racionální výklad. Takhle nějak by to mohlo ve skutečnosti být. Nic proti tomu, divadelně i obsahově tento výklad funguje. Ale cosi se z něj vytrácí…

Vesturport Theatre – Franz Kafka: Metamorphosis. Adaptace a režie David Farr a Gísli Örn Garðarsson, výprava Börkur Jónsson, kostýmy Brenda Murphy, hudba Nick Cave, Warren Ellis. Hrají Nína Dögg Filippusdóttir, Gíslo Orn Gardarsson, Kelly Hunter, Jonathan McGuiness, Ingvar E. Sigurðsso. Premiéra: 29. 9. 2006. Psáno z Lyric Hammersmith Theatre, Londýn,  17. 1. 2013.

• Autor: Šárka Švábová
• Publikováno: 6. dubna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kafkova Proměna jako studie pádu lidskosti

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ