Kajínek jako český maskulinní ideál

Každopádně více jak dvě třetiny obyvatel považuje Kajínka, slavného útěkáře z Mírova, za nevinného. Největší mediální krkavci a pavlačové drbny se dojímají nad jeho příběhem, obyčejné babičky pečou vězni buchty a osamělé ženské posílají nabídky k sňatku. Z per televizních investigativců pak vycházejí grafomanské knihy. Nakonec i ministři spravedlnosti usilují léta o revizi soudního procesu, který v divokých 90. letech provázela řada pochybení. Vrabci na střeše si cvrlikají, že střelcem nemusel být Kajínek, ale možná někdejší policisté. Bůh suď. Česká justiční parta to pro veřejnost nějak důvěryhodně rozsoudit neumí.

Ten největší „zločin“ na plátně spočívá však v tom, že film je velmi špatný. Je otrocky navlečený na kontroverzní i mediálně chytlavou kauzu z černé kroniky o odsouzenci na doživotí, který měl v květnu roku 1993 chladnokrevně zastřelit plzeňského podnikatele z podsvětí a jeho bodyguarda. Filmová fikce dramatizuje skutečná fakta ze soudních spisů i peripetie právnické snahy o znovuotevření případu. Kromě hlavního protagonisty jsou ostatní jména změněná. Něco je podle skutečnosti, něco si domyslel některý ze scenáristů. Výsledek však neobstojí jako žánrový thriller, ani jako realistické drama, dokument, natož společenské podobenství, za které jej autoři vydávají.

Vznikl spíše senzacechtivý publicistický pamflet uvádějící diváky do porevoluční doby, kdy se uvolnily zábrany a policie začala obchodovat s mafií. Z filmu máte pocit, že bulvárním, pokryteckým mravokárcům leží v žaludku především to, že se prezidentskou amnestií dostalo na svobodu třiadvacet tisíc vězňů – a že začal bordel… Aspoň to neustále opakují palcovými výkřiky ve stylu Blesku či TV Nova. Naopak z postavy Kajínka si zosnovali legendu. „Domýšlejí“ zašmodrchaný případ s tím, že někdejší bytař a kasař ve skutečnosti nevraždil.

Jeho herecký představitel Konstantin Lavroněnko je skutečnému Kajínkovi nejen podobný, ale navíc zvládne zahrát i něco jiného než jenom oněch patnáct set kliků, jež mírovský silák – když byl ve formě – udělal. Scenáristé (Marek Dobeš a Petr Jákl s drobnou pomocí Petra Boka) pak „uvařili“ melodramatický příběh, aby to celé alespoň vypadalo jako film a drželo – zdánlivě – pohromadě. Po ruce jim byla advokátka, která léta bojuje za obnovu procesu. Ze skutečné doktorky Slámové udělali zapálenou sexy právničku Pokorovou (Tatiana Vilhelmová), která chodí se starším (a zkorumpovaným) kolegou Doleželem (Boguslav Linda), shodou okolností někdejším obhájcem Kajínka ze zmanipulovaného případu. A aby to bylo řádně přitažené za vlasy, Pokorová má starší sestru Fastovou, kterou kdysi mučily a znásilnily „Kajínkovy oběti“. Pokorová tak hrdinu, který pomstil sestřiny trapitele, obdivuje – a přitom bojuje za jeho nevinu, že se ve skutečnosti ničeho nedopustil.

Proti tomu jde retrospektivně líčený případ překrucování spravedlnosti, které v pozadí diriguje bývalý policejní hlavoun Novotný (Vladimír Dlouhý ve své poslední roli). Jejich vzájemný souboj kulminuje Kajínkovým útěkem z Mírova a sadistickým mučením jeho spoluvězně Václava (Noid Bárta), u jehož sexuchtivé, vulgární manželky (Alice Bendová) se útěkář skrývá.

Divákovi film vzdáleně připomene Svobodovy Sametové vrahy, ale dočká se mnohem slabšího receptu na „výživný politický thriller“, a to jak po scenáristické a režijní stránce, tak i příšerných postsynchronů a slabého hereckého vedení. Noidu Bártovi stačí k hraní pouze opálené svaly a kérka, naopak Vladimír Dlouhý zpodobnil úlisného policejního zloducha jako divadelního Tartuffa. Všechny nesrovnalosti a nevyváženosti má zastřít estetizovaná kamera F. A. Brabce, vyvedená v chladných tónech, a především rychlé střihy, díky nimž děj docela odsýpá. Že se občas vynechá něco pro děj podstatného, nevadí. Důležitější je, aby snímek vypadal „akčně“. Takže výsledek se pohybuje mezi formálním, efektním videoklipem a hrou na žánrový hollywoodský thriller, z něhož jak česká sláma kouká malý rozpočet a provinční velikášství.

Možná ale ani samotný Kajínkův případ, ani zkorumpovaná justice, s níž už tak nějak každý počítá, nejsou tím nejhorším poselstvím vykalkulovaného snímku. Mě nejvíc zaujala – vedle mírovských vězeňských scenérií, které připomenou východní science fiction – místa původně jen doplňková a popisná. Z nich nejúděsněji čiší samolibá spokojenost a ubohost sladkého života novodobé, nevzdělané elity, v níž jsou provázaní veksláci z 80. let, dobrodružní podnikatelé, policajti i – jak naznačuje film – politici.

Doma si musí vařit minimálně sushi, do kina jezdí v luxusních autech, dávají na odiv bohatství a žijí ve zcela konvenčních, okopírovaných představách z časopisů o tom, co by mohl být luxus na úrovni. Ve skutečnosti máte pocit, že nosí německé hadry z pražského sekáče, zatímco si hrají na high society. Jen ta jejich společnost bez legitimní elity ztratila všechen obsah.

Film dává bezděčně odpověď i na to, proč dvě třetiny obyvatelstva věří v nevinu odsouzeného vraha a proč řada z nich adoruje příběh tohoto živočišného nadsamce. Vždyť postava Kajínka jako by vypadla z amerického příběhu, v němž hrubý, nemluvný solitér stojí sám proti zkorumpovanému systému. Stačí mu dělat denně kliky, trénovat svaly, běhat opičí dráhou v lese a mužně chodit potemnělou Prahou s melouny v podpaždí. Takový narcisní idol spoléhá už jen „sám na sebe“!

V téhle karikatuře amerického kovboje v českém lapáku se zračí podoba maskulinního ideálu, působící na primitivní signální soustavu, na který část naší veřejnosti – očividně – zabírá. Lze se obávat, že spíš než o filmu samém to svědčí o úrovni samotné společnosti, českých chlapů a nakonec i celé naší světské spravedlnosti.