Porušení mravního i přírodního řádu
Břetislav Rychlík se jako režisér vesnického dramatu uvedl inscenací Roku na vsi v Jihočeském divadle před šesti lety; tuto románovou kroniku bratří Mrštíků také dramatizoval. Před dvěma lety na pardubickém jevišti úspěšně režíroval Topolův Konec masopustu. A v prosinci loňského roku měl ve Východočeském divadle premiéru Kalibův zločin podle románu K. V. Raise.
Pardubická inscenace Kalibův zločin jako metafora vesnického neměnného koloběhu FOTO ONDŘEJ BOUŠKA
Román z roku 1892 je pokládán za jedno z nejlepších Raisových děl. Rychlík vyšel z dramatizace, kterou v roce 1935 vytvořil herec a režisér Bedřich Vrbský, ale sám ji nikdy na jeviště neuvedl. Jako výchozí materiál ji ale před šesti lety použil pro svou inscenaci ve Slováckém divadle režisér J. A. Pitínský.
Rychlíkův text respektuje epický dějový proud Raisova románu, do Vrbského dramatizace z něj navrací některé situace a obohacuje ji o folklorní rovinu, především skrze regionální písně v úpravě či zhudebnění Jiřího Pavlici. Rychlík folklorní inspiraci nezneužívá. Prostřednictvím písní i vesnických obřadů, bezeslovně se odehrávajících v horní části horizontálně rozčleněné scény a doprovázejících či anticipujících lineární odvíjení děje, dosahuje přehledného členění inscenace a posunu realistického příběhu do roviny metafory vesnického neměnného koloběhu, souvisejícího se střídáním přírodních cyklů i liturgického roku. Kalibův zločin je tak v jeho inscenaci spíše než realistickým obrazem ze života baladickým poselstvím o porušení mravního i přírodního řádu.
Scénografie Jana Štěpánka nabízí jednoduché řešení venkovské světnice, v níž lze rychlou změnou odehrát celý příběh. Rekvizity i kostýmy ho posunují kamsi na rozhraní padesátých a šedesátých let 20. století s tepláky zasunutými do holínek, šátky, pouličními světly a sloupy elektrického vedení s porcelánovými kalíšky. S naznačeným aktualizačním posunem ale režie nijak dál nepracuje, příběh se odehrává v bezčasí vesnického světa bez konkrétního společenského zasazení.
Hlavní tematický akcent je tak kladen na mezilidské vztahy, v nichž kontrastuje morální čistota, laskavost a prostota Vojtěcha Kaliby s chamtivostí a vypočítavostí tchyně Boučkové (Romana Chvalová) i její dcery Karly (Jana Ondrušková). Postava Kalibova švagra Smrže (Ladislav Špiner), který má v Raisově románu na Kalibově pádu rovněž značný podíl, je zde upozaděna komickou šarží vesnického vtipálka a dohazovače. Tak se z tchyně Boučkové stává hlavní aktérka vesnické tragédie a tím, že režisér vede Chvalovou k velmi expresivnímu herectví (a podobně i Ondruškovou), nabývá postava až nepřirozeně démonické podoby. Obě ženy dovedou svým jednáním Kalibu doslova k šílenství.
Vojtěch Kaliba je v inscenaci posunut od dobráckého a slabošského venkovana až k hranici mentálně zaostalého jedince. Milan Němec detailním hereckým projevem postihuje jeho proměnu, způsobenou opožděně probuzenou sexualitou ve vzplanutí k mladé ženě, i jeho kolísavé potácení se mezi otcem a novou rodinou. Ale jeho Kaliba je až příliš snadnou obětí intriky obou žen, což ho zároveň citelně zbavuje diváckého soucitu. A dramatický závěr, v němž mu Rychlík, na rozdíl od románu, přisoudil hned dvojí vraždu, působí tím pádem poněkud neuvěřitelně.
Nenápadnou, ale celým příběhem se prolínající a uměřenými prostředky velmi dobře zahranou postavou je otec Kaliba v podání Martina Mejzlíka. Více než jeho syn je právě on hlavní tragickou postavou, která těžce prožívá jak úpadek rodinného statku, tak i krizi přirozeného otcovsko-synovského vztahu, což je ostatně jedno z hlavních témat Raisova díla.
Východočeské divadlo Pardubice – Karel Václav Rais, Bedřich Vrbský, Břetislav Rychlík: Kalibův zločin. Režie Břetislav Rychlík, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Markéta Sládečková, hudba Jiří Pavlica. Premiéra 16. prosince 2017. (Psáno z reprízy 12. ledna 2018.)
Komentáře k článku: Porušení mravního i přírodního řádu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
