Kalifornské slunce
Vstoupit na jiný kontinent je zvláštní. Všechno je jiné a člověk to ví od prvního okamžiku, kdy se dotkne země. Ty hory jsou zvrásněné nějak jinak, ze strany do strany, ten modrý pták, co vřeští a připomíná straku, to není straka, to je Blue Jay. A když to intenzivně smrdí v okolí silnice, není to žádný exkrement, ale rozjetý skunk. No a v supermarketu člověk opravdu nenajde mouku hladkou, polohrubou a hrubou, ale jen ten jeden druh. Ano, jsem v Americe a ještě pořád žasnu. Je nádherná a je velká.
Conrad Bishop se svými loutkami FOTO MARKA MÍKOVÁ
Získala jsem Fulbrightovo stipendium na tříměsíční výzkum neziskových organizací v USA. Sama jsem členkou občanského sdružení Loutky v nemocnici v Praze, a proto jsem navázala kontakt s dětskou nemocnicí UCSF v San Francisku. Vstoupila jsem do nemocnice a prošla jsem kolem recepce do čekárny. V rohu seděla harfenistka a hrála čekajícím pacientům všechno možné, od písní Beatles po vážnou hudbu, a na všechny příchozí se usmívala. Moji spolupráci zprostředkovával Michael Towne, který je šéfem Child life, a nadchnul se tím, co děláme s loutkami v Čechách.
Můj program: V pondělky jsem chodila s Clownem Zero po pokojích a navštěvovala děti u postýlek podobně, jako to děláme doma. Nejsem klaun, ani nemám červený nos, zato jsem s sebou nosila loutky a malé ukulele. Děti jsou všude stejné. Okamžitě se pouštěly do hovoru přímo s loutkou a mě skoro neviděly. I love you, stay with me… a já s loutkami skákala po jejich postýlce a vyváděla jsem vylomeniny, abych je rozesmála. V pokojích jsou jednotlivé postele od sebe odděleny zástěnou a prostředí, které si děti kolem sebe vytvářejí, je mnohem více osobní, než je tomu u nás. Někde si pověsí na stěnu kříž a svaté obrázky, jinde je pokoj plný pestrobarevných plyšáků a nejrůznějších robotů, že skoro není možné projít, jinde jsou knížky a obrázky a vlastně velký nepořádek a nikde nechybí rodina, mnohdy stávající z několika členů. Personál je velmi přátelský, žertuje s námi, stejně jako rodiče, ale hygienická pravidla na oddělení jsou velmi přísná. Dětská nemocnice je vždycky smutným místem, protože vidět nemocné děti je smutné, ale tady člověk cítí neuvěřitelnou podporu ze všech stran.
V úterky jsem chodívala do herny, což je nádherně vybavený prostor plný hraček, kterému velí jedna herní terapeutka. K ruce má nejméně tři dobrovolníky a jednoho psa na mazlení. Zde jsem hrála krátká loutková představení a zpívala s dětmi.
Ve středy mohou děti navštívit art terapy, tedy místo, kde se tvoří výtvarná dílka. Tady mi děti pomáhaly vyrobit loutky a rekvizity, abychom mohli hrát společně představení (třeba ingredience z modelíny do dortu, co si pekli pejsek s kočičkou k narozeninám, nebo papírové noční košilky, pomalované v americkém stylu s Batmanem nebo Hallo Kitty). Musím říci, že děti reagovaly hodně spontánně, a tak jsem byla ráda, že vedle mě sedí výtvarnice, zvyklá trpělivě vysvětlovat pravidla chování.
Ve čtvrtky probíhala práce s videem. Děti mohly natáčet samy sebe a nebo moje loutky a pak film stříhat a vkládat pod něj hudbu. Opravdu neuvěřitelně zajímavá práce i pro ty, kdo se kvůli své nemoci brzy unaví.
Setkání dětí bezdomovců a loutky v azylovém domě FOTO MARKA MÍKOVÁ
V pátky chodí za dětmi básníci a podporují je, aby psaly o tom, co prožívají. Dávají dětem k dispozici papír plný slov, aby si děti snáze vybíraly synonyma a nechávají je buď psát samy, a nebo když psát neumějí, zapisují, co říkají, a pak jim to čtou. Vzpomínám si na holčičku, co žije v indiánské rezervaci a neumí číst ani psát, přestože je jí už dvanáct. Sršely z ní neuvěřitelné příběhy o tanci s medvědem (tedy strýcem v medvědí kůži) kolem ohně, nebo o tom, jak zemřel jejich šedovlasý náčelník a jak všichni plakali, protože byl mladý a krásně se smál. Nebo o motorce, kterou chce dát bratrovi, která tryskem projede Ameriku a dojede tam, kam ho srdce potáhne.
Druhá část mého projektu se týkala jiné neziskovky InVision Shelter Network, což je organizace, která se stará o bezdomovce, tedy o rodiny s dětmi, které ztratí domov a práci. Tahle organizace funguje naprosto fantasticky, nabízí rodinám šestiměsíční pobyt v domech, kde mají prakticky všechno zdarma (ubytování, jídlo, šaty, hračky) a podporuje je, aby si našly práci a postavily se znovu na nohy. Děti mají každý večer program. Já jsem ve třech takových domech uskutečnila workshopy na motivy knížky Tam, kde žijí divočiny. Nejprve jsem zahrála představení s malými loutkami, abych osvěžila dětem příběh, pak jsme vyráběli masky a loutky a nakonec spolu odehráli velké představení. Znovu mě překvapilo, jak jsou děti spontánní. Vyrobily pro Maxe dům z krabic a utěšovaly ho, že to nevadí, že nemá domov, že ho může mít tady v téhle herně. Řešily vlastně svoji momentální situaci díky naší společné hře.
Život tady plyne v jiném rytmu než v Praze. Veřejná doprava nefunguje tak dokonale a pro člověka bez auta se čas zpomalí. Na všechno je dost času. Pro mě to byl balzám. Mohla jsem přemýšlet a snít a pozorovat. Jak lidi, tak i mrakodrapy. San Francisko je hodně barevné. Jsou tu úředníci se sluchátky na uších a iPady v rukou, kteří stále někam spěchající, jsou tu pouliční umělci, co hrají jak o život, a jsou moc dobří, večer možná vystupují v klubech, jsou tu staří hipíci, co klidně kráčejí ulicemi ztraceni ve svých snech, a je tu spousta bezdomovců. Počasí je tu vlídné, a tak je možné spát na ulici, policie nikoho odnikud nevyhazuje. A nad tím vším září kalifornské slunce. Možná to je důvod, proč se všichni pořád usmívají.
Můj první kulturní zážitek byl koncert Suzanne Vega v Herbst Theatre, což je nádherná budova poblíž City Hall. Vstupuji dovnitř a pozoruji lidi v mém věku oblečené tak, jak si představuju hipíky z 60. let, jen ty vlasy jsou už šedivé. Suzanne nastupuje na scénu a zpívá tak prostě a krásně, po každé písničce úklona a: Thank you, thanks. Suzanne komunikuje s nadšeným publikem, odpovídá a vkládá mezi písničky nejrůznější příběhy z minulosti. Slyším naživo slavné songy jako My name is Luka, The Queen and the Soldier, Calypso nebo Tom’s Diner… Je prostá a člověk vnímá její osobnost jako zvláštní setkání, vrací se mu vzpomínky a vnímá přítomnost v takové melancholické a sladké náladě.
Dalším zážitkem byli The Residents, opět kultovní kapela mého mládí. Hráli v Bimbos clubu, který se nachází na North Beach a není tam zrovna jednoduché spojení. Na pódiu byl velký nafukovací hrad se Santa Clausem na jedné straně a sněhulákem na druhé. Do této podivné scenérie vstoupili dva zakuklenci a začali hrát. Vzápětí na scénu nastoupil hlavní zpěvák Randy Rose v masce staříka a v kostýmu Santa Clause, který během večera několikrát vyměnil za pozoruhodná trička. Koncert začal a byl to vlastně průřez tvorbou, protože Residents slavili 40 let působení na nezávislé hudební scéně. Santa vyprávěl obskurní historky z minulosti kapely svým nakřáplým hlasem a projev doplňoval podivnými gesty. Publikum reagovalo na všechny jeho vzdechy smutným soucitem anebo radostnými výkřiky. Byli jako děti. Dočkala jsem se všech svých oblíbených songů a koncert trval skoro dvě hodiny. Vracela jsem se ztichlým San Franciskem na metro a najednou se mi zdálo tiché a vlastně malé.
Z divadelní produkce jsem viděla Ionescovy Židle v malém divadle Ball Theatre. Nachází se na rozhraní takové té bezpečnější a divočejší části města a sálek je v úrovni chodníku. Překvapilo mě, s jakou jemností herci hráli. Čekala jsem hysterické projevy a exaltovanost, ale herecké výkony i režie Annie Ellias mě držely pevně uvnitř tragikomické frašky až do konce. Byli jsme jako publikum zavaleni židlemi, byli jsme součástí hry, zvenku sem doléhaly hádky bezdomovců a hluk projíždějících aut a mezi nás vcházel orátor, který měl konečně všem vyjevit to nejdůležitější z života hlavního hrdiny, jeho poselství. Na tabuli však zůstalo jen něco jako www… a orátor v rozpacích odešel. Zůstali jsme sedět v tichu.
Pochopitelně mě zajímaly loutky a loutkové divadlo, ale zdálo se, že tady jich moc není. Mým průvodcem po pohádkové zemi Fairyland v Oaklandu byl Jesse Vail, loutkář, který jako vypravěč nebyl k zastavení. Nápad vystavět pohádkový park měl v roce 1948 Artur Navlet a jeho žena, což byli snílci, kteří chtěli dětem udělat takový opravdový pohádkový svět ještě dříve, než vznikl Disneyland. Ten tady pak čerpal inspiraci. Je to taková obživlá pohádková knížka, je tam na čtyřicet pohádek a u každé je atrakce, povzbuzující děti k pohybu. Můj průvodce mi pohádky vypráví, ale jak postupujeme a já pozoruju děti klouzající se na kopci, houpající se na provazech, běhající po mostě, ztrácející se v bludišti a naskakující do vlaku, děj pohádek mi uniká. Konečně se dostáváme i k loutkovému divadlu. Hraje se každý víkend a hrálo se tu snad už všechno, i Mozartova Kouzelná flétna. Jesse mě vede dál a ukazuje tahy a kulisy, vanu pro spodové loutky i lávku pro marionety. Loutky jsou staré tak třicet let. Některé moc hezké. Pak začne představení, které odehrají dva zaměstnanci parku. Celá pohádka je pouštěná z reproduktorů a namlouvali ji ještě ti staří herci, co tu kdysi hráli. Podivný svět.
Zcela jiný zážitek loutkového divadla na mě čekal v bytovém divadle v Sebastopolu, nedaleko San Franciska. Independent Eye jsou asi sedmdesátiletí manželé, kteří spolu hrají celý život. Conrad a Elizabeth Bishop. Představení se jmenovalo Gifts (Dary) a byl to vlastně celý jejich život odehraný pro přátele v obýváku. Vešli s kufříkem, vytáhli volant a rozjeli svůj život, dokonale sehraní, dvě loutky, dva herci, cesta autem a nakonec náraz do stromu a společná smrt. Opravdu silný zážitek. Po představení mě Conrad vede do stodoly a ukazuje všechny loutky, co za život vyrobil. Vždycky jsme hráli velké příběhy, vysvětluje. Navštívili jsme za mlada Evropu, viděli polské divadlo a to úplně změnilo náš život. Člověk nemá moc času. Měl by se proto zabývat velkými věcmi.
Odcházím. Loučíme se. Nad hlavou září kalifornské slunce. Brzy se vrátím do Evropy. Ale ponesu si s sebou velké věci.
Komentáře k článku: Kalifornské slunce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavla Jonssonova
Dekuju! Krasny clanek!
Pavla Jonssonova
20.06.2013 (15.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavla Říhová
Děkuji, hezky se mi četlo o Americe, je to obdivuhodné, kolik jste toho dokázala, blahopřeji paní Míková !
20.06.2013 (17.12), , Trvalý odkaz komentáře,