Kam jsme se poděli
Skupina mladých lidí, užívajících si svá raná léta a po mnoha letech si překvapeně uvědomujících, kam se v důsledku svých odlišných rodinných zázemí dostali. Nová inscenace hry Rolanda Schimmelpfenniga Černá voda, kterou pro Studio Ypsilon připravila režisérka Tereza Říhová, mi připomněla počin docela jiný: Lidskou tragikomedii Ladislava Klímy v režii Hany Burešové, kterou Divadlo v Dlouhé stáhlo teprve vloni, po sedmi letech na repertoáru. A protože se obě inscenace – byť samozřejmě naprosto odlišným způsobem – zabývaly podobnými tématy, tohoto zdánlivě podivného srovnání se alespoň zpočátku přidržím.
Kompletní obsazení. Zleva Markéta Plánková, Jan Večeřa, Kryštof Mende, Petr Vršek, Paulína Labudová a Barbora Skočdopolová Foto Petr Chodura
Ani Schimmelpfennigův, ani Klímův text se mi nezdá jednoduše inscenovatelný tak, aby byl divácky přístupný. Český filozof tomu brání archaičností jazyka a náročnými filozofickými pasážemi, německý dramatik neustále se proplétajícími příběhovými liniemi a bleskurychlými skoky v čase i prostoru. Zatímco Burešová obdařila Klímovu filozofickou grotesku opravdu silnou stylizací a v souladu s autorovým světonázorem se ji místy odvážila humorně shodit, Říhová s dramaturgem Patrikem Bouškem Černé vodě důvěřují. Ponechávají ji v původní, zvláštně rytmizované podobě, v níž se navzájem prostupují až splývají repliky jednotlivých postav různých věků, stejně jako se snoubí hlavní text s autorskými poznámkami. Ironizaci používá režisérka jen velmi zlehka a sporadicky, jako proud se valící text ozvláštňuje spíše vnějškovými prostředky – melancholickou hudbou (Matěj Štrunc), změnami osvětlení či alobalovými obdélníky symbolizujícími kebab.
Právě Schimmelpfennigova hra je zřejmě důvodem, proč mne inscenace nezaujala. Text jistě otevírá důležitá a přitažlivá témata, zabývá se zejména neformálním kastovním systémem v německé společnosti, plynutím času a konfrontací postav se změnami, které se s nimi v průběhu dvou desetiletí udály. Po první polovině se mne však zmocnil intenzivní pocit, že se autor začíná točit v kruhu a opakovat již řečené, byť jinými slovy. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že za několika nadčasovými myšlenkami se skrývá vcelku banální příběhová hlušina. Výsledný inscenační tvar je navíc stejně roztříštěný jako předloha – vzhledem ke zvolenému režijnímu přístupu zákonitě –, což mi nedovolilo napojit se na spletené dějové linky.
Uměřená výprava Jany Hauskrechtové sestává především z nejrůznějších decentních opon či závěsů a jednoduchého, civilního oblečení černé barvy Foto Dušan Dostál
Své výhrady k Schimmelpfennigovu textu však nechci zobecňovat do zjednodušujícího konstatování, že inscenace Terezy Říhové se se mnou zcela minula. Kromě již zmíněné Štruncovy hudby dobře slouží i uměřená výprava Jany Hauskrechtové, sestávající především z nejrůznějších decentních opon či závěsů a jednoduchého, civilního oblečení černé barvy pro všech šest účinkujících, kterými jsou Paulína Labudová, Markéta Plánková, Barbora Skočdopolová, Kryštof Mende, Jan Večeřa a Petr Vršek. Jejich téměř bezchybná souhra je obdivuhodná, perfektně na sebe „slyší“ a ladně přepínají mezi mnoha postavami, případně děj komentují. Zásluhu na tom jistě má i pohybová spolupráce Jana Bárty, herci a herečky se bez zaváhání pouští do balancování na vysokých barových židličkách nebo naprosto přirozeně trsají v autorem předepsaném Roxy Baru.
Otázkou pro mne zůstává, do jaké míry se novinka Studia Ypsilon se svou obtížnější diváckou stravitelností „chytne“. Na představení, jež jsem navštívil, bylo publikum rozděleno zhruba na dvě poloviny – jedni byli podobně rezervovaní jako já, druzí nadšeně aplaudovali. Ať tak či tak, za ocenění stojí, že zavedená scéna sáhla po nezvyklém textu (stejně jako Dlouhá v případě Lidské tragikomedie) a dala prostor mladší generaci umělců. V době, kdy se za oceánem pozvolna schyluje k volební řeži dvou nepříliš příčetných starců a ani naše politická scéna mladými tvářemi zrovna nehýří, je to velmi potěšující zjištění.
Studio Ypsilon, Praha – Roland Schimmelpfennig: Černá voda. Režie Tereza Říhová, dramaturgie Patrik Boušek, hudba Matěj Štrunc, výprava Jana Hauskrechtová, pohybová spolupráce Jan Bárta. Premiéra 16. a 18. června 2023 (psáno z reprízy 22. června).
Komentáře k článku: Kam jsme se poděli
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
