Divadelní noviny > Festivaly

Kam směřuje Tanec Praha?

Festival Tanec Praha uvedl letos ve dnech 2.–27. června pestrou paletu projektů z různých koutů světa. I když jsme mohli vidět rozmanité taneční styly a přístupy, ne všechny produkce spadaly do kategorie současný tanec a pohybové divadlo, ale vstupovaly na pole hudebního a výtvarného divadla, performance, workshopů, dokonce i teatroterapie a zaměřovaly se na různorodé skupiny diváků, což je – zdá se – dlouhodobý trend tohoto festivalu.

Z projektů určených dětem nelze opominout hlavní hvězdu letošního 36. ročníku, taneční produkci Chotto Desh (Malá vlast), jež je adaptací autobiografického sóla tanečníka a choreografa Akrama Khana z roku 2011. Uváděl ho pod názvem Desh a bylo hlubokou zpovědí umělce pocházejícího z Bangladéše, ale vyrůstajícího a žijícího v Londýně. Charakterizovala ho monstrózní dekorace a velkolepé animované projekce na polopropustná plátna. Chotto Desh z roku 2015 je jeho zmenšená „zájezdová“ verze více zaměřená na dětského diváka. Režisérka Sue Buckmaster upravila libreto a zkrátila některé pro děti zdlouhavé scény. Zachovala formu sólové zpovědi s podrobným pohybovým, gestickým i slovním vyprávěním (text zněl většinou ze záznamu). Netančí ovšem Akram Khan, roli alternují Jasper Narvaez a Nicolas Ricchini.

Nejdříve slyšíme dialog s mobilní operátorkou, díky které protagonista symbolicky hledá cestu domů, do dětských vzpomínek. Později zaznějí rozhovory s otcem, který je netrpělivý a pro malého syna nemá dost pochopení. Nejvíce pomáhá laskavý přístup babičky a její pohádkové vyprávění, jež je bohatě ilustrováno efektními filmovými animacemi precizně doplňovanými samotným tanečníkem, který nesmírně vtipně a bohatě využívá tanec ve spojení s činoherním herectvím a pantomimou. Akram Khan tak skrze něj symbolicky předal štafetu mladším umělcům. Inscenace klade divákům stále aktuální otázky, jak máme najít své místo ve světě, kam patříme, a kým vlastně chceme být. Poutavé sólo nás zavedlo do světa snů, které se stávají útočištěm před uhnaným tempem dnešního života.

Pestrý svět Latinské Ameriky

Brazilská choreografka Lia Rodrigues má ve světě velké renomé, v Praze však představila svůj soubor Companhia de Danças poprvé. Na Nové scéně Národního divadla zahájila festival uvedením tanečně-výtvarné inscenace Encantado z roku 2021. Tento termín označuje stav jakéhosi omámení či očarování. V brazilské mytologii je spojen s tajemnými bytostmi vycházejícími z přírody. Existují mezi zemí a nebem, v džungli, ve vodě i v rostlinách. Tento fenomén inspiroval choreografku k vytvoření díla plného malých, osobních rituálů a tradičních zvyků. Inscenace vznikla v době pandemie covidu. Jejím smyslem – a hlavním tématem – je cesta k očištění, či dokonce možná uzdravení.

Lia Rodrigues založila soubor v roce 1990 v Riu de Janeiru a od roku 2003 působí v jednom ze slamů tohoto velkoměsta, ve Favela de la Maré, kde se věnuje taneční tvorbě i edukativní činnosti. Soubor se programově skládá z příslušníků odlišných etnik, ne všichni jsou profesionálně vyškoleni. Choreografka spíše sahá po neznámém, neprobádaném a tajemném, případně i autentickém a tradičním, po situacích, v nichž se lidské tělo pohybuje svobodně bez zábran a zajetých konvencí.

Nazí tanečníci a tanečnice vstupují na začátku na otevřenou zšeřelou scénu a rozvinují barevný koberec složený z množství rozličných kusů látek. Ty na sebe počnou sofistikovaným způsobem navlékat, čímž ze sebe vytvářejí jakési zvláštní bytosti, obřadné skulptury zářící barvami, někdy i velmi vysoké, když skrytě vylezou na ramena druhých. Tančí a předvádějí se v mnoha pohybově rozličných, výtvarně působivých obrazech. Chvílemi evokují módní přehlídku, chvílemi se z nich stávají prazvláštní mytická zvířata. Z honosných kostýmů tu a tam vykouknou obnažené části těla. Jednoduché kroky, poskoky a pohybové vazby evokují tradiční tance, z pohledu nepoučeného Evropana však těžko odhadnout jakého původu. Inscenace se rozhodně nevěnovala žádné specifické, striktní taneční technice.

Akce jsou doprovázeny monotónními hudebními motivy a písněmi. Nejdříve slyšíme pouze lidské hlasy a nahrané rytmy bicích nástrojů, dupot nohou či tleskání rukou. Později se přidávají i strunné nástroje. Postupně hudba a zpěv přidávají na síle a dynamice a v závěru se mění ve směsici chaotických hlasů a křiku.

Na zahájení Tance Praha efektní představení. Na můj vkus však – pro festival zaměřený na současnou tvorbu – snad až příliš tradiční. Právě na úvod tak renomované akce bych uvítala spíše inscenaci současného tvaru a charakteru, jichž má brazilská choreografka ve svém repertoáru dostatek.

Portugalské taneční reje

Dalším hostem byl uznávaný portugalský choreograf Marco da Silva Ferreira, jehož projekty Hu(r)mano (2013) a Brother (2016) byly zařazeny do prestižního výběru dvaceti nejzajímavějších tanečních děl podle platformy Aerowaves. V prostoru Archa+ uvedl inscenaci Carcass z roku 2022.

Za zvuku bicích nástrojů, na něž živě hraje João Pais Filipe, na scénu postupně přicházejí tanečníci a tanečnice rozdílných genotypů. Jakmile se všichni dostanou k sobě, začne rychlý, až zběsilý taneční rej podobný lidovým tancům. Nejvíce samozřejmě portugalským, ale je možné ve volbě krokových spojení a frází (dupů, skoků, dvojkroků, překroků, zakládaček i nejrůznějších otáček) vidět podobnost s dalšími kulturami, dokonce i s dnes tak oblíbeným street dance. Jak vzhledem k pohybu tanečníků, tak vzhledem ke zvuku – bicí a elektronická hudba (Luís Pestana) – se však jedná o veskrze současnou taneční produkci. Také kostýmy mohou jen náznakem připomínat tradiční.

Šílené tempo, skvělá technika i lehkost, s jakou všichni tančí, vyžadují velmi dobrou kondici. Z velké části skupinová produkce, ve které se jen v několika málo kratších obrazech projevují tanečníci individuálně, vždy spíše v pomalejším tempu a ve snové, intimnější atmosféře. V průběhu představení si obměňují kostýmy i odhalují svá nahá těla. První, poměrně dlouhá část vygraduje do přeměny scénické situace. Tanečníci bílý baletizol zezadu uvolní a přetáhnou jej do přední části scény. Vytažením vzhůru vzniká jakási zeď, plot či plátno.

V omezeném předním prostoru se pak odehrává v našem historickém kontextu těžko přijatelná levičácká, marxistická agitka. Tanečníci a tanečnice začnou zpívat protiburžoazní dělnickou Píseň bez servítek (Cantiga Sem Maneiras) o tvrdě pracujících ženách a jejich pronásledování a útlaku (v době tzv. karafiátové revoluce ji napsal portugalský skladatel, kytarista a zpěvák José Mário Branco – pozn. red.). Píseň vrcholí tím, že dva tanečníci napíší na bílou bariéru za nimi nápis v češtině: Všechny zdi spadnou. Baletizol sklouzne na zem, skupina zmlkne a všichni zůstanou v ostrých kontra světlech upřeně stát a s pohledem do publika se pomalu přesouvají k prvním řadám. Představení končí.

Jaký měl portugalský umělec přesně důvod zařadit tuto politickou výzvu, k jaké době a k jakému cíli směřuje, jsem nechápala. Najednou jsem měla pocit, jako bych se ocitla na jiném představení v jiné, předlistopadové době.

Příběhy z Afriky

Krásnou energií byl naplněn večer věnovaný africkému tanci v Divadle Ponec. V úvodu se představila mladá tanečnice Mai Júli Machado. Její choreografie Sinais Particulares (Zvláštní znamení) mapuje příběh mladé dívky, její nezralosti a předčasného dospívání řízeného tradičními, svazujícími zvyklostmi v rodném Mosambiku (v diskusi po představení řekla, že jde o její osobní příběh). Dívky se tam mají co nejdříve vdát, aniž by s tím souhlasily a chápaly, co vše s tím souvisí. Velmi expresivním projevem Mai Júli Machado na jevišti doslova prožívá revoltu vůči těmto povinnostem a radikálně – odmítnutím svatby, útěkem z domova – se jim vzpírá.

Senegalský choreograf Amala Dianor žijící ve Francii uvedl své proslulé sólo Man Rec. V nigersko-konžském původním jazyce to znamená „jen já“. Jde o ryze taneční monolog. Na své „já“ se Dianor dívá z různých úhlů. Pohybem a uvolněným výrazem v něm nahlíží svůj život v Senegalu a existenční nesnáze, další vývoj událostí a postupné nalezení sebevědomí a víry v sebe sama. Dianor má charisma, kterým snad všechny diváky strhl, nehledě na suverenitu svého pohybového projevu, v němž propojuje různé techniky hip hopu, současného tance i afro contemporary. Hudební doprovod ve stylu elektrosoulu mu vytvořil jeho dlouholetý spolupracovník Awir Léon.

Další ten večer uvedenou choreografii vytvořil Dianor pro mladičkou tanečnici Nangaline Gomis (také se senegalskými kořeny, ale narozenou ve Francii). Nazval ji Wo Man a je určitou rekonstrukcí či pokračováním jeho sóla Man. Některé pasáže jsou téměř identické, jiné jsou rozpoznatelné spíše ve struktuře než v tanečním materiálu, další jsou zcela originální. Obdobně jako její mentor Dianor uchvacuje i Gomis diváky svou energií a radostí, se kterou se na plně otevřeném jevišti pohybuje.

I freestyle je tanec

Zejména mladým fanouškům fotbalu, respektive freestyle fotbalu, byla určená premiéra Vivat Messi pražské Spitfire Company v režii a choreografii Miřenky Čechové a Petra Boháče. Dílo vznikalo ve spolupráci s mistrem světa ve freestylu Danielem Pražákem, tanečníkem a performerem Tarem Troupem, hudebníkem badfocusem (Prokop Korb) a dvěma africkými představiteli fotbalového freestylu Martinem Kiberou Gakondem a Austinem Njugunou Mainem.

Show připomínající náborové či reklamní akce byla plná efektních triků s míči, jež se prolínaly s projekcí výtvarného materiálu či dokumentů na zadní plochu sálu Divadla Hybernia, občas tvůrci využili též prvky černého divadla. Byla výzvou pro malé kluky i holky, aby sebrali sílu odtrhnout se od stereotypních návyků, vstali od počítačů a sociálních sítí a šli se hýbat, trénovat, našli si svůj cíl a s ním i motivaci. Autoři projektu chystají též jeho výjezdní, „africkou“ verzi, jež vzniká ve spolupráci s keňským Národním divadlem a tamními sportovci a trenéry, z nichž dva se pražské premiéry zúčastnili.

Vzdorné princezny

V české premiéře byla na festivalu uvedena produkce Fairy Tales kolektivu POCKETART v choreografii Sabiny Bočkové a Johany Pockové. Inscenaci pro osm tanečnic živě doprovází zpěvačka Never Sol (Sára Vondrášková) a hudebník a kytarista Lukáš Palán. Téma pohádek je jakýmsi impulzem k návratu do dětských vzpomínek, nesplněných přání a snů. Vývoj z dětských let plných fantazie k dospívání a dospělosti je zde zkoumán z ryze ženského pohledu.

Do zcela bílého prostoru s východy mezi vyvěšenými látkami postupně přichází osm tanečnic ve světlých kostýmech. Působí dětsky, křehce, pohybují se velmi svobodně. Obouvají si barevné boty s vysokými podpatky a přezutím se stávají dospělými ženami. Sledujeme jejich rozličné výstupy evokující tak trochu filmy science fiction. Taneční pohyb se v jejich podání stává čím dál víc křečovitým. Poslední dívka přichází s jablkem a baseballovou palicí v rukou. Zastaví se těsně před diváky a provokativně odhazuje nakousnuté jablko. Novodobá, punková Sněhurka?! Sedá si mezi ostatní. Jedna dívka si připravuje místo ke spánku, přikrývá se. Následně uléhají všechny. Mají neklidné sny. Látky i pokrývky si odnášejí do další fantazijní hry. Následuje scéna se zrcadly a zrcadlením, jež může evokovat krásu, sebezalíbení i odrazy a násobení vlastního obrazu, vlastního „já“. Tato scéna byla nejefektnější, dobře zatančená.

Tanečnice se převlékají do tylových límců. Jedna z nich je v delší bílé tylové baleríně. Snad nevěsta. Do dění znovu vstupují bílé látky, jsou naskládány na hromadu. Z nich se vynoří holohlavá tanečnice. Jde znovu o přeměnu v jinou bytost. Náhle přichází výrazná hudební i pohybová změna. Rozezní se známý motiv z Čajkovského Šípkové Růženky. Ostrý, bláznivý střih v hudebním konceptu působí nepochopitelně. Snad jde o veselou sešlost nebo party bizarních princezen. Následuje jakýsi happy end, kdy se dívky semknou do jednoho kruhu a tančí na způsob slovenské karičky.

Téma pohádek je vždy inspirativní, skryté významy v jednotlivých obrazech není nutné chápat doslovně, ale přeci jen by mělo myslím být jasnější, jaké motivy a sdělení mají jednotlivé výstupy i celé představení nést. Chybí zkrátka pevnější ruka či důslednější supervize dramaturga (Viktor Černický).

Tanec otevřený všem

Z oblasti arteterapie vzešla performativní ukázka dlouhodobé spolupráce umělců a seniorů (z nichž někteří žijí s Parkinsonovou nemocí), o niž se zasazuje projekt Dance Well. V durativní choreografické události Okřídlení se Jaro Viňarský spolu s odborně vyškolenými lektory snažili dát arteterapeutickému konceptu uměleckou formu a vytvořit metaforu schopnosti lidského ducha překonat všechna omezení a povznést sebe sama do stavu odolné křehkosti. Po cílevědomém vypětí můžeme mít pocit, že nám narostla křídla a osvobodíme se alespoň na čas od všeho trápení. Nejde o žádnou choreografii v autorském slova smyslu, spíše o uchopení časové a prostorové osy a určité shrnutí naučených i fixovaných pohybů, jejich významů a vzájemné komunikace mezi protagonisty (pacienty). Ti se většinou pravidelně setkávají a navštěvují kurzy, jsou s pohybovou tematikou seznámeni a postupy práce v prostoru mají již osvojené. Evidentně však byli – aspoň někteří – poprvé před veřejným publikem. Přesto v otevřeném prostoru Korza Veletržního paláce působili jistě a spokojeně. Klást na tento ryze arteterapeutický projekt vyšší umělecká měřítka však nemá smysl.

Dalším významným festivalovým projektem byly ukázky z práce v Praze žijící Ukrajinky, tanečnice, choreografky a pedagožky Yany Reutové. Na Žižkovské Highline, tedy venku na cestě mezi Divadlem Ponec a Krenovkou směrem k hlavnímu nádraží, se představila premiérou inscenace Womanhood, na níž spolupracovala s brazilskou tanečnicí Clarou da Costa a hudebnicí a houslistkou Janou Kubánkovou. Ve stejném prostoru a podvečeru vystoupily také brazilská tanečnice Flávia Tápias spolu s českou tanečnicí Jitkou Čechovou a herečkou Paulou Braun s open air projektem Fantasmas, v podstatě volné, v mnoha ohledech improvizované „roztančené“ události ve veřejném prostoru. Bylo zajímavé sledovat reakce kolemjdoucích, kteří spěchali na své cestě domů a náhle se střetli s tancem, o němž nic nevěděli. Většinou se aspoň na chvilku zastavovali a se zájmem dění sledovali, čímž akce splňovala přesně to, co si festival předsevzal – vstoupit na neprobádaná území, do tancem vesměs neoslovených komunit. Všechny tanečnice byly na dobré úrovni, vnímaly prostor i vzájemné pohybové kompozice, byť občas ztrácely soustředěnost a obě choreografie – možná i vlivem venkovního prostoru – působily až příliš volně, otevřeně, bez pevnějších kontur.

Hranice tance

Nezachytila jsem ve svém výčtu všechny produkce, mnohé se představily i v regionech. Jejich výběr byl evidentně velmi dobře připravený, promyšlený a sestavený ředitelkou festivalu Yvonou Kreuzmannovou a donedávna její společnicí a spoluředitelkou Markétou Perroud. Měl oslovit – a věřím, že i oslovil – nejrůznější sociální skupiny jak v Praze, tak i mimo ni.

Zaměřil se na jinakost a nové přístupy k pohybovému vyjadřování. Možná mohl být v některých případech kladen větší důraz na taneční kvalitu a technickou úroveň tanečníků a tanečnic. Za sebe bych oproti různým eventům a show více upřednostnila produkce současného tance. U některých bylo toto zařazení na hraně, možná i za ní.

Zdá se, že se Tanec Praha – a možná i tanec jako takový – opět ocitá v přelomovém bodu. Jsem zvědavá, kam se bude ubírat v příštích letech.

• Autor: Marcela Benoni
• Publikováno: 5. září 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kam směřuje Tanec Praha?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ