Kam utekl Cirk La Putyka?
V cirkusovém šapitó Azyl78 v pražské Stromovce, v prostředí tak bytostně spjatém s běžci všeho typu, našel Cirk La Putyka své letní útočiště. A uvedl tu projekt Runners, který ve společné režii Rostislava Nováka ml. a Víta Neznala propojil tanec, pohybové divadlo, cirkus a osobnostní herectví. Významnou součástí inscenace se stal živý hudební doprovod Jana Čtvrtníka a Veroniky Linhartové. Scéně pak dominoval robustní běhací pás. Runners se zařadili za další projekty, jejichž výchozím impulzem se stal běh, spěch, stres, tlak doby, „speed living“ a obdobné využití běžeckého pásu například v autorské choreografii IN-FINITO Věry Ondrašíkové z roku 2007 pro divadlo PONEC nebo z novějších inscenací Rush Hour režiséra Cerena Orana uvedená v Mnichově 2017.
Runners se zařadili za další projekty, jejichž výchozím impulzem se stal běh, spěch, stres, tlak doby, „speed living“. Foto: Lukáš Bíba
Novinka Cirku La Putyka se slovy tvůrců inspirovala citátem z knihy Zrozeni k běhu Christophera McDougalla: Nejvíc běháme, když je nejhůř. Běh je s lidstvem odnepaměti a generace mu přisuzují různou důležitost, mnohdy ale právě běhu vděčíme i za přežití. Žijeme v době protkané motivačními hesly z knih, písňových textů či reklamních sloganů, které stejně jako móda a design podléhají trendům. Není proto lehké udržet s vlnami svižný krok, obzvlášť valí-li se z různých stran, a současně ustát tlak nejen okolí, ale především sám na sebe, jak otevřeně vyprávěla v jedné z úvodních mluvených pasáží tanečnice Sabina Bočková. Být dnes „in“ proto vyžaduje i balanc na tříštivých platformách pomíjivosti, pevnou oporu v kvalitních botách a vytrvalost k běhu. Sám legendární Emil Zátopek proklamoval: Nemůžeš? Přidej! Fenomén běhu nepřestává fascinovat spisovatele a umělce všeho druhu.
Čtveřice performerů Sabina Bočková, Tina Afiyan Breiová, Viktor Černický a Ethan Law se v uspěchané době rozběhli na ploše bohatě probarveného scénického tvaru, jenž osciloval mezi generační výpovědí, stand-up formátem, cirkusovými čísly a tanečními choreografiemi. Silné taneční zázemí vytvořily dvě typově zcela odlišné ženy, obě shodně vytrvalé, jedna pak na pohled křehká a vlající prostorem, druhá statná a zemitá. Performer Černický se projevil jako zdatný komik a dlouholetý člen Cirku La Putyka americký akrobat Law zachraňoval renomé cirkusové linie akrobatickými kousky a následně riskantními variacemi s cyr wheel na zemi i na běhacím pásu.
Novinka Cirku La Putyka se slovy tvůrců inspirovala citátem z knihy Zrozeni k běhu Christophera McDougalla: Nejvíc běháme, když je nejhůř. Foto: Lukáš Bíba
V inscenaci Runners se běh neprojevil v rovině příjemného rekreačního joggingu – snad jen v úvodu, kdy účinkující obíhali oranžovou plachtu ve tvaru stanu –, ale zejména v jeho symbolistním přesahu, kdy za během cítíme synonymum pro úprk, kvalt, běh přes překážky, stres atp. Kvartet se ve vzájemně rovnocenném vztahu prezentoval jako dva soudržné tandemy, jež si v daný okamžik zkřížily tratě při vytrvalostním běhu za svým perfektním já, za touhou zastavit se, za vzpomínkami, za úspěchem… Japonský autor bestsellerů Haruki Murakami v předmluvě ke své knize O čem mluvím, když mluvím o běhání parafrázoval myšlenky maratonců. Jeden z nich v rozhovoru prozradil, že si během běhu opakuje: Bolesti se vyhneme jen sotva, je ale jenom na nás, jestli budeme trpět. V Runners se sice běhalo, ale také hodně a často odbíhalo k osobním příběhům nebo náznakům životních peripetií aktérů.
Obrovský běhací pás se už jen svými rozměry stal středobodem dění. Směle by mohl vyvolat představu o části továrenské výrobní linky, která produkuje výkonné pracovníky, osoby, potažmo běžce, anebo naopak nutí pracovníky k vyšším výkonům a oni zadýchaně plní požadavky. Objektu se aktéři buď umně vyhýbali, anebo jej využívali jako vyvýšenou – a ne zcela stabilní – platformu. Samotný prvek je natolik determinující, že najít od něj odstup by bylo nesnadné. Otázka, jak se vztahovat k pásu ještě nápaditěji a cirkusovými prostředky, ale zodpovězena nebyla, a přitom soubor Cirk La Putyka si už s mnoha novinkami v minulosti skvěle a originálně poradil. Zářným příkladem rozvinutého nápadu se aspoň stalo Černického sólo na bicyklu nebo akrobatické kreace Ethana Lawa včetně jeho adrenalinového vrcholu s cyr wheel.
Bolesti se vyhneme jen sotva, je ale jenom na nás, jestli budeme trpět. Foto: Lukáš Bíba
Zatímco tématem inscenace je rychlost a spěch, představení se propadalo v tempu, jako by chvílemi nemohlo nabrat dech, než se opět rozběhlo k další zastávce s jiným performerem nebo do jiné akce, a to i navzdory sehrané dvojici hudebníků. Účinkující statečně přecházeli z pohybové exprese do verbálního projevu, Bočková se dokonce zhostila pěveckého partu. Mírně tajnosnubně pak působil vzdálenější prostor ohraničený plexiskly, za nímž se nacházely dřevěné ponky. Ty byly patrně využity k náznaku hoblování, zapisování si, ale činnosti byly téměř nepostřehnutelné svou nenápadností, než aby bylo možné jim přisoudit význam v širším kontextu. Podobným tajemstvím zůstal obestřen kmen zavěšený nad manéží. Světelná kompozice dokázala citlivě odhalovat silná místa a vytvářet plastický prostor, jenž měl tendenci se zplošťovat například ve chvílích přehlcení slovy.
Premiéra náznakově připomínala principy Neznalovy inscenace Chyba, v níž v roce 2017 vytěžil kouzlo čtyř nezaměnitelných osobností (dvě ženy, dva muži), funkčně provázal všechny inscenační komponenty včetně interakce s diváky a scény korunoval absurdními pointami. V nynějším díle běžci zatím klopýtali a překonávali překážky, které znesnadňovaly diváckou orientaci na trati, anebo se příliš dlouho běželo jakoby v prázdnu. Runners se formátem a cirkusovou střízlivostí vydělili z dosavadní tvorby Cirku La Putyka, ale pod taktovkou principálova týmu své repertoárové předchůdce s velkou pravděpodobností úspěšně dožene.
///
Cirk La Putyka, Praha – Runners. Koncept a režie Rosťa Novák ml. a Vít Neznal, choreografie Dora Sulženko Hoštová, dramaturgie Petr Erbes a Viktor Černický, scénografie Pavla Kamanová, Vít Neznal, kostýmy Mikuláš Brukner a Kristina Záveská, hudba Jan Čtvrtník, živý hudební doprovod Jan Čtvrtník a Veronika Linhartová, světelný design Jiří (Zewll) Maleňák, technická spolupráce Oldřich Procházka a Daniel Hajtl, fyzioterapeutická spolupráce Kateřina Mikynová, běžecký kouč Ian Adensam, produkce David Ostružár. Premiéra 8. června 2021 v Azylu78.
///
Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
///
Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
Komentáře k článku: Kam utekl Cirk La Putyka?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Souhlasím s autorkou.
Inscenace má vynikající sekvence, nápadité pohybové či výtvarné detaily využívající pohyblivý pás, všichni performeři jsou špičkoví, ve svých jednáních důslední, ale chybí něco, co by dění sklenulo, propojilo, dalo výsledku zřetelné, výrazné téma a kompoziční smysl. Závěrečný běh to nezachrání, byť – za mě – jde o vrchol inscenace. Skoro se mi zdálo, že právě odtud by mohla začínat.
04.07.2021 (15.48), , Trvalý odkaz komentáře,