Divadelní noviny > Rozhovor

Kamila Polívková: Výbuch sopky, který nezastavíš

Kamila Polívková (1975), původní profesí kostýmní výtvarnice, ale dnes i výrazná divadelní režisérka (Hrdinové jako my, Víra, láska, naděje a Sam v bývalém Divadle Komedie, Den opričníka, Mileniny recepty, Říše zvířat a Skugga Baldur ve Studiu Hrdinů, Vévodkyně a kuchařka v ND Brno), je navenek křehká, ale ve skutečnosti urputná osobnost. Scházeli jsme se během příprav její inscenace Skugga Baldur. Natočili jsme tolik materiálu, že by to vydalo na knihu. Bylo třeba škrtat, upravovat, vyhazovat. Nakonec jsem se rozhodl zachytit především její vývoj od dětských let v Brně po současnou vyzrálou osobnost evropského divadla.

S Dušanem D. Pařízkem dnes brázdí Evropou. Jejich Směšná temnota inscenovaná v Burgtheateru získala loni nejvýznamnější ocenění německojazyčného divadla. Mým rozhodnutím byla zaskočená – nechce odkrývat své soukromí – a přeli jsme se o každé slovíčko. Ona v internetové kavárně v Reykjavíku, kde se hned po pražské konala islandská premiéra její inscenace, já u počítače v Praze.

Přitahujete už svým chováním a vzhledem. Plachým úsměvem, pavoučími prsty, vláčnými pohyby… Zvláštním tajemstvím a křehkostí, které z vás vyzařují. A taky bílým – tak trochu warholovským – obočím…

To bílé obočí není žádná image. Mám nemoc zvanou vitiligo, což je autoimunitní porucha, při které dochází ke ztrátě pigmentu. Začalo to v dětství a postupem doby se to neustále rozšiřuje a různě transformuje. Na starších fotkách mám ještě obě obočí tmavá. Když mi jedno začalo bělet, nějakou dobu jsem si ho barvila, ale když mi zbělelo i to druhé, nechala jsem to být. Je docela otrava se o to pořád starat. Smířila jsem se s tím a už to neřeším. Je ale pravda, že taková anomálie docela přitahuje pozornost. A to je něco, co mi moc příjemný není.

Ale vy přitahujete pozornost – a možná ještě větší – i svými geny a jménem. Vaším otcem je herec Bolek Polívka… Vím, že nechcete o svém rodinném zázemí příliš mluvit. Těžko se tomu lze ale vyhnout.

Víte, já si myslím, že lidé nemusejí znát moje soukromí. Nevím, proč by měl někdo číst o mém osobním životě, o mém dětství, o tom, čím se zabývám ve svém volném čase nebo jaké mám vztahy se svými blízkými. Důsledně se zveřejňování takových informací bráním a vyhýbám se čemukoliv, co sebeprezentací tohoto typu jenom zavání, včetně různých společenských akcí. Nechci s kýmkoliv, kdo si třeba zrovna koupil Divadelní noviny, sdílet cokoli osobního. Připadá mi to absurdní. A taky nechci vyprávět vtipné a jiné historky a vtahovat skrze sebe do veřejného prostoru někoho, kdo o to třeba vůbec nestojí.

Brno je zlatá loď

Vyrůstala jste v Brně. Jaké to město mělo či má na vás vliv?

Je to moje rodné město. Dokonce jsem si nedávno uvědomila, že jsem na „to své město“ i pyšná. A čím déle jsem odtamtud pryč, tím raději se tam vracím. Vyrostla jsem tam, vystudovala střední a vysokou školu, žijí tam oba moji rodiče a milovaná babička, mám tam nejbližší kamarády, spoustu známých i místa, se kterými jsem srostlá. Do svých třiceti let jsem Brno v podstatě neopustila a do Prahy jsem se přesunula především kvůli práci. Nepocítila jsem ale nějakou zásadní změnu. V Praze žije moje sestra Anička, brácha Vladimír a jeho máma Chantal, táta tady taky tráví hodně času. O kontakt s rodinou a blízkými jsem tedy nepřišla a navíc – můžu se přece kdykoliv vrátit. Po těch několika posledních letech strávených především cestováním po světě mi těch dvě stě kilometrů připadá jako nic.

Pro některé skalní Brňáky jsem ale najednou „ta Pražanda“. Větu, že divadlo se dělá dobře, špatně, nebo v Brně asi uslyším do konce života ještě nesčetněkrát. Ta zdánlivá propast, respektive „vzdálenost“ mezi Prahou a Brnem, je dána především potřebou některých lidí vymezit své malé teritorium, aby bylo na co a na koho štěkat. Což platí pro obě strany.

Mohla byste lokalizovat svá brněnská hnízdiště a loviště?

„Mým“ teritoriem bylo vždycky centrum města. Bydleli jsme v Jánské ulici přímo naproti pasáži Alfa, studovala jsem na JAMU, mým působištěm bylo dlouho Divadlo v 7 a půl v Kabinetu múz za rohem od Malinovského náměstí… Znám ale dobře i jiné lokality. Brno je město obklopené přírodou, dá se tu chodit na úžasné procházky do okolních lesů a parků. Když jsem byla malá, trávila jsem hodně času u babičky a dědy v Novém Lískovci, což už je dnes obrovské sídliště, tenkrát jsem tam ale chodila sáňkovat na velký kopec za domem a pozorovala ptáky a kosatce.

Tatínek byl v dobách vašeho dětství členem Divadla (Husa) na provázku…

V Domě umění, kde do roku 1990 Provázek sídlil, jsem od malička trávila hodně času. Táta mě tam s sebou brával na zkoušky nebo jsme s mámou chodily na představení. Většinu inscenací, které tam vznikly nebo se hrály v průběhu osmdesátých let, jsem viděla víc než jednou, všechny tátovy nepočítaně. Bavilo mě to vždycky, i podvacáté. Občas mě nechali i účinkovat. V Poslední leči jsem „hrála“ loveckého psa, v Pezza versus Čorba jsem – dokud jsem se vešla – vždycky vy­strčila ruku z takového malého otvoru s dvířky v kufru a na narážky pozdravila nebo ukazovala různá gesta. Pamatuju si, jak to vždycky uvnitř zaskřípalo, když si herečka a tajemnice divadla Trúda Vidlařová na kufr v rámci představení sedla, slyšela jsem salvy smíchu z publika a tím malinkým otvorem mě oslňovaly reflektory. Táta rád vypráví, jak jsem se ho jednou zeptala, kdy už budu hrát celá?!

Na tu dobu vzpomínám ráda. Náš byt byl v té době neustále plný lidí a jejich dětí, žilo se v pospolitosti. Bylo to ohromně zábavné. Hlavně, když se na mě tak trochu pozapomnělo a já nemusela jít spát…

Mohla byste přiblížit nějakou z těch akcí?

Vy si nedáte pokoj…!

Abych měl aspoň představu…

Řeknu vám tedy něco, na základě čeho si můžete představit zárodek mého současného vztahu k české kritice. U nás doma se každoročně sešla spousta lidí na Mikuláše. My děti jsme čekaly dlouho, protože náš byt byl tehdy poslední zastávkou skupinky do kostýmů převlečených tet a strejdů, kteří pak zůstávali na večírku až do rána. Čerta vždycky dělal kritik J. P. Kříž, a to s opravdovou vervou a totálním nasazením – černočerná umouněná tvář, kudrnaté vlasy, rohy, kožešina a hlavně řinčící řetězy a hlasité BU! BU! BUUUUU…!!! Od té doby už ho nikdy neuvidím jinak. Pokaždé, když se objeví někde v hledišti, nemůžu si pomoct a musím se smát.

Bylo mi čtrnáct aneb Listopad 1989

Pro vás a vaši generaci – ostatně pro každého, kdo tehdy žil – byl určující listopad 1989. Jak jste prožívala toto období a následující změny?

Byla jsem v prvním ročníku na střední škole, na textilní průmyslovce. Bylo mi čtrnáct, ale dobu a všechno, co k životu v totalitě patřilo, jsem vnímala velice intenzivně – strach, prázdnotu, šedohnědo… Už jako malá jsem si všímala, že čas od času někdo z blízkých přátel mých rodičů najednou „vymizel“ z našeho života. Máma se mi snažila vysvětlit, co znamená emigrace a co a proč lidi přiměje k tomu, aby opustili své blízké a vzdali se všeho, co mají, pro možnost žít svobodně. Chápala jsem rozdíl mezi chráněným územím našeho domova a tím skutečným, nepřátelským světem venku, nad kterým mají moc nějací „oni“ – v mých očích armáda pánů s nadváhou, oblečených v šedých tesilových oblecích, s tlustými kostěnými brýlemi se silnými dioptriemi, pleškou překrytou přehazovačkou a zlatým zubem, co se čas od času převlečou do modrých tepláků a nutí mě provozovat sportovní disciplínu zvanou „hod granátem“. Vůbec mi nešlo na rozum, proč si to lidé kolem nechají líbit, když jsou s režimem tak nespokojení. Zdálo se mi to jednoduché: když všichni řeknou NE, ale musí to být opravdu VŠICHNI a opravdové NE, co pak taková tesilová nula zmůže…?! Samozřejmě čistě naivní představa tehdejší „odvážné školačky“.

Ale ono to najednou přišlo. Konečně se TO stalo.

Vždycky jsem měla starší kamarády, v každé partě jsem byla „ta nejmladší“. V roce 1989 se tak lidé z mého okolí velice aktivně převratu účastnili, a já tedy byla relativně dobře informovaná a chtěla se pochopitelně zapojit taky. Přece jenom to ale nebylo bezpečné. Byla jsem čtrnáctileté děcko a máma o mě měla strach. Přesto jsem se v rámci možností docela angažovala. Byla jsem v přímém kontaktu s mnoha lidmi pohybujícími se v ohnisku dění, chodila na různá setkání a nakonec i do ulic. Často uvažuju nad tím, jak je taková zkušenost pro člověka v tomto věku určující. Normálně bychom se vymezovali vůči generaci našich rodičů a revoltovali třeba proti nošení šedých tesilových obleků. Ale my měli najednou dojem, že dokážeme změnit celý svět. Tento moment, tento euforický pocit a prožitek spojený s obrovskou silou sdílení jsou pro mě zásadní a nezapomenutelné. Přestože trval jen okamžik.

Najít si vlastní cestu

Co se po listopadu pro vás změnilo? V roce 1993 jste odmaturovala a pak jste šla – předpokládám – na JAMU?

Ne. Já měla ještě docela dlouhý období vzdoru, kdy jsem si byla naprosto jistá, že jestli něco NECHCI v životě dělat, tak je to divadlo. Myslím, že to bylo úplně přirozené. Nešlo ani tak o divadlo, jako o ten vzdor. Tak nějak se ode mne očekávalo, že když v prostředí divadla vyrůstám, tak pro ně musím mít vlohy a budu se jím zabývat. Od malička jsem chodila do Dětského studia Divadla na provázku. Z něj pak vzniklo Studio Elipsa vedené Matějem T. Růžičkou a Petrem Štindlem. Odtamtud si mě občas půjčovali i do Ochotnického kroužku J. A. Pitínského a později do HaDivadla. V jednu chvíli to i vypadalo, že ze mě bude herečka. Já jsem ale najednou měla potřebu poznat něco jiného, vydat se jiným směrem, zbavit se všech výhod i nevýhod spojených s osobností a prací mého táty a najít si svou vlastní cestu.

Kudy jste se vydala?

V Brně se otevírala fakulta výtvarných umění, FaVU, a já se přihlásila do úplně prvního ročníku ateliéru užité grafiky. Nebyla to ale ta pravá volba. Ani ne po roce jsem odtamtud odešla a nastoupila do zaměstnání. Do malého rodinného výtvarného studia Veselý Design, jehož majitelem byl a dodnes je výtvarník Radek Veselý, muž mé mámy. Najednou jsem byla ve spojení s něčím praktickým a uvědomila si, že to je pro mě ten nejlepší způsob, jak se učit nebo vzdělávat – nejsem studijní typ. Potřebuju pracovat na něčem skutečném, mít kontakt s realitou a dopracovat se k nějakému hmatatelnému výsledku. Sedět v lavici, poslouchat přednášky a teoretizovat nebo plnit akademické úlohy mě nikdy nebavilo. Od Radka jsem se naučila hodně. V jeho studiu se realizovaly výstavy, vyráběly makety a modely, navrhovaly plakáty, publikace a design různých výrobků… Pracovala jsem tam v pozici produkční. Byla jsem něco jako „runner“, který obstarává vše, co je třeba. Naučila jsem se komunikovat s lidmi a dokázat si čas a svou činnost zkoordinovat a zorganizovat tak, aby všechno ve správnou chvíli klaplo. Zároveň jsem pomáhala i s realizacemi projektů a akcí, seděla často v DTP studiu, nosila návrhy do tiskárny, lepila plotry a podobně.

Ale, proboha, kam se podělo divadlo?!

Po několika takhle strávených letech mi došlo, že tohle všechno se vlastně dá využít ve scénografii. Respektive v divadle, kde se tato praktická stránka věci propojuje se vším, co mě vždycky zajímalo – s literaturou, historií, sociologií, výtvarným uměním, hudbou… Jakmile jsem našla ten správný důvod a směr, měla jsem najednou zase chuť studovat a zabývat se divadlem a rozhodla se nastoupit – bylo to v roce 1998 – na JAMU do ateliéru scénografie, kde mě pak učili Ján Zavarský a Jana Preková.

Průkopnicí nezávislého divadla

To vám bylo dvacet tři…

V této souvislosti ale musím také zmínit Matěje T. Růžičku, který ještě předtím dokončoval na JAMU studium režie a založil v roce 1995 Divadlo v 7 a půl. Byl to on, který mi připomněl, že existuje něco jako divadlo, a doslova mě dokopal k tomu, abych navrhla kostýmy k jeho absolventské autorské inscenaci Čtyři sestry. S Matějem i Divadlem v 7 a půl jsem pak dlouho spolupracovala. Zároveň jsem studovala na JAMU a pomalinku se tak vlastně vracela k tomu, co je mi asi nejvíc vlastní.

Pokud si vybavuju, 7 a půlka měla neustálé problémy a vlastně nikdy se jí nepodařilo se v Brně – ani jinde – uchytit.

To bych tedy neřekla… Nikdy se nepodařilo dát dohromady dostatek finančních prostředků a to nám samozřejmě docela citelně bránilo v rozvoji a udržení kontinuity. Na druhou stranu Divadlo v 7 a půl – často za opravdu extrémních podmínek – existovalo víc než deset let a působilo v něm a prošlo jím mnoho, dnes už renomovaných divadelníků: Pavel Borák, Petr Štindl, Jiří Vyorálek, Martin Siničák, Martin Františák, Marek Cpin…

Provozovala se tam velice objevná dramaturgie a vznikalo opravdu živé a zajímavé divadlo. Hodně intenzivní bylo období spojené se spoluprací s neslyšícími herci z ateliéru Zojky Mikotové, uváděli se současní autoři, autorské projekty a adaptace literatury 20. století – byl to otevřený prostor pro formování mladých talentů a objevování současného divadelního jazyka s použitím minimálních prostředků. Od té doby vlastně nedělám divadlo jinak. Samozřejmě jsem pracovala jako kostýmní výtvarnice na mnoha českých i slovenských scénách, později – a dnes často – i v německy mluvících zemích, ale vždycky, když jsem byla něčeho opravdu součástí, jednalo se o tento typ prostoru – po 7 a půlce Divadlo Komedie, teď Studio Hrdinů.

Nezávislé divadlo – zvlášť v Brně – to mělo v té době těžké. Vybavuju si, že i HaDivadlo bylo v devadesátých letech na pokraji existence.

HaDivadlo se sice ocitlo v těžké situaci, bylo ovšem součástí městem financovaného systému jako jedna ze scén Centra experimentálního divadla. My neměli žádnou stálou podporu a fungovali na základě grantového sy­sté­mu, který v té době v podstatě ne­exis­toval. Dá se říct, že Matěj v Brně a Jakub Špalek se svým divadlem v Celetné ulici v Praze byli po roce 1989 průkopníky nezávislého profesionálního divadla u nás. Tenkrát ještě vůbec nebylo zvykem sponzorovat živé umění. Zdálo se, že vůbec nemáme šanci. V jednu dobu jsme se ne­ustá­le někam přesunovali. Hráli jsme po různých brněnských klubech, hospodách a opuštěných budovách. Celé to drželo pohromadě jen díky totálnímu nasazení a entuziasmu všech zúčastněných. Doslova boj s větrnými mlýny. Matěj nakonec poté, co se HaDivadlo přestěhovalo do paláce Alfa, získal Kabinet múz.

Co je dnes s lidmi ze 7 a půlky?

Matěj žije s rodinou někde v horách… Většina z nás se ale stále věnuje divadlu profesionálně. Vlastně mě mrzí, že Divadlo v 7 a půl zůstalo tak trochu pozapomenuto, protože i s odstupem vnímám, jak bylo pro spoustu lidí mé generace – včetně mě – formujícím výchozím bodem a základem. Inscenace jako Blahoslavení tiší, Anýzové jablíčko, Nora nebo Petrkov považuju dodnes za zásadní, stejně jako dlouholetou spolupráci s Matějem T. Růžičkou a výtvarníkem Pavlem Borákem.

Z Brna do Prahy aneb Bouda

Očekával jsem, že vzhledem k rodinným kořenům skončíte – či aspoň budete chvíli pracovat – v Huse na provázku…

Na Provázku jsem několikrát pracovala! Poprvé ještě během studia na JAMU, kdy mě oslovil režisér Peter Scherhaufer. Připravoval svoji poslední inscenaci – Ghelderodovu Školu šašků – v době, kdy už věděl, že mu kvůli těžké nemoci nezbývá mnoho času. Zvláštní a nepřenosný zážitek… Pak jsem se tam vracela pravidelně s Dodem Gombárem, Tomášem Svobodou a jinými režiséry a spolupracovala taky s Vladimírem Morávkem na jeho projektu 100 roků kobry nebo s J. A. Pitínským na inscenaci hry Luboše Baláka Hvězdy nad Baltimore, kde hrál můj táta Vlastu Buriana.

Kdy a jak jste se rozhodla pro přestup do Prahy?

Několik let jsem se pohybovala po různých českých a občas i slovenských divadlech. Ráda jsem se vracela do Městského divadla Zlín, k Bezručům v Ostravě nebo do Činoheráku v Ústí nad Labem. Pak mě Tomáš Svoboda přizval ke spolupráci na projektu Bouda, který hned na začátku svého působení v Národním divadle připravoval Michal Dočekal. Za Stavovským divadlem na Ovocném trhu vyrostl industriální „nedivadelní“ prostor a my tam měli během tří týdnů a s rozpočtem 10 000 korun na výrobu kostýmů připravit inscenaci textu Heinera Müllera Die Hamletmaschine. To byl pro mě další zásadní okamžik.

Asi docela výzva…

Do té doby jsem se nesetkala s textem tohoto typu, nepočítám-li školní přednášky z dějin světového divadla. Pro mě velký objev a obrovský zážitek. Vlastně jsem v té chvíli spoustu symbolů a odkazů v textu nebyla schopná racionálně rozklíčovat, ale promlouvala ke mně obrovská imaginace, ty velkolepé obrazy a vrstvy… Nadchlo mě to a inspirovalo. Objevila jsem možnost vyjádřit prostřednictvím metafor a kostýmu víc než jen charakter té které postavy a ponořila se do – do té doby pro mě neznámých – hloubek.

Projekt Bouda byl tenkrát velká událost.

Bavila mě ta intenzita daná zhuštěným časem a dalšími omezeními. Na základě této práce nás pozval Dušan D. Pařízek do Komedie, Tomáš Svoboda tam měl inscenovat Kláru S. Elfriede Jelinekové. Zpočátku jsem tomu textu vůbec nerozuměla. Pomalu jsem se tím kvantem slov prokousávala a začala se v tom světě orientovat, číst další její a podobné texty… a postupně přicházela na to, jak s nimi zacházet. Konkrétně tato práce však skončila z různých důvodů takovým… ale nazvu to pravým jménem – fiaskem. Režii převzal David Jařab a scénografii Dušan. Z původního týmu jsem zůstala jediná.

Když to zažiješ, chceš to znovu

Dramatická situace…

Z původní koncepce kromě mých kostýmních návrhů nezbylo vůbec nic. Připadalo mi kontraproduktivní snažit se napasovat něco, co vzniklo za úplně jiných okolností, do kompletně nové struktury. Rozhodla jsem se odstoupit s tím, že do premiéry zbývají ještě tři týdny a Dušan s Davidem určitě budou vědět, na koho se obrátit. Ti dva mě ale přesvědčovali, abych zůstala a tu práci s nimi dotáhla do konce. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem na to přistoupila. Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Inscenace dopadla velmi dobře a já jsem se relativně rychle stala součástí týmu. Postupně mi odpadali jiní spolupracovníci nebo režiséři i místa, kde jsem do té doby pracovala, a já se soustředila pouze a jedině na práci v Komedii. Byl to pro mě životní obrat.

Jaké byly vaše první kroky?

Nejdřív jsem se rozhodla nakoukat celý repertoár. Jako první jsem viděla Dušanův Kvartet od Müllera. Ta inscenace mě doslova uchvátila. Do té doby jsem, jak se říká, přesně věděla, co dělat nechci, ale nevěděla, co dělat chci. Ale po tomto zážitku jsem si byla úplně jistá i tím, co chci. Bylo to přesně to, co jsem hledala. Totální výhybka, která mě hodila někam úplně jinam, do prostoru mě neznámého, ale fascinujícího. Jako by mě najednou někdo otočil o 180° a ukázal správný směr: Kamilo, tudy! Byl to pro mne neuvěřitelně silnej divadelní zážitek.

Vlastně všechno, co se v Komedii hrálo, mi přišlo fantastický. Měla jsem pocit, že se tam vracím do období vnímání divadla, které jsem si pamatovala z dětství, z Provázku. Z tátových představení i z představení Petera Scherhaufera a Evy Tálské. Cítila jsem se stejně jako to děcko, které sedí hodiny a hodiny na zkouškách a představeních a fascinovaně zírá a prožívá všechny ty kouzelný momenty a zapomíná na čas a svět okolo. Byla jsem ohromená, že i v dospělosti tak můžu divadlo vnímat. Divit se, co se tam děje, a užívat si, jak je to úžasný. A vědět, že to nedokážu pojmenovat. Ne proto, že to neumím, ale proto, že to nepojmenovatelný JE.

A to je pro mě divadlo. Výbuch sopky, který nezastavíš. To v divadle hledám a takové divadlo chci dělat. Ať už jako výtvarník s Dušanem Pařízkem či někým jiným, anebo sama jako režisérka, byť se za režisérku v pravém slova smyslu nepovažuju. Spíš za jakousi inspirátorku dění, partnerku herců a rozehrávačku situací.

Co tím myslíte?

Snažím se vytvářet správné podmínky a inspirovat ostatní k tomu, aby spolu se mnou objevovali i způsob, jak divadlo vnímat a rozumět mu skrz nějaké jiné, neracionální kanály, skrz jasnou, výraznou estetiku. A teď ne­mys­lím jenom výtvarnou stránku, ale i text a zacházení s ním, práci s živým člověkem na jevišti. Do tohoto procesu se snažím zapojit i toho, kdo sedí v hledišti. Pro mě to není nějakej „bobek ve tmě“, kterej tam vlastně jakože vůbec není. Pro mě je to partner, který by měl vědět, že se ho to týká a že spolu v jeden čas a v jednom prostoru cosi zásadního sdílíme.

To je pak jako závislost. Když to zažiješ, chceš to znovu. Všechno ostatní už je jenom krokem zpátky.

Chvála nedovzdělanosti

Intelektuálové a umělci – nejenom ti samozvaní – své okolí rádi zastrašují odborností. Cizí slova, něčí výklady, výklady výkladů, znalost jmen významných teoretiků všeho možného (i nemožného), citace, citace citací, načtené pravdy, polopravdy i nepravdy, odvary významů. Je u prdele, že člověk nemá vlastní názor, hlavní je, že všechno umí opsat, připodovysvětlit, okecat. Žblepty, jak říká Kamila.

Vždycky, když se dramaturgové před premiérou (nebo divadelní všeználci po premiéře) mnohomluvně odvolávají na zákonitosti divadla, očekávání diváka nebo postoje svých duchovních matek či otců, reaguje Kamila klidným, někdy až pobaveným hlasem: Žblepty!

Pozor – Kamila není konfliktní. Kamila nikdy nezapomíná na existenci úsměvu. Kamila uklidňuje. Kamila si nemyslí, Kamila ví. Nemusí na to vynaložit velké úsilí. Kamila nemluví o problémech, raději je řeší. Nežvatlá o tom, co si „dokáže“ nebo „nedokáže představit“. Nemusí cizími výroky maskovat vlastní bezradnost. Kamila názor má. Kamila se zajímá. Kamila čte. Kamila pozoruje. Kamila naslouchá. Nikdy jí nešlo o vysvědčení, ceny, diplomy. Kamila je celoživotní začátečnice a amatérka – to, co dělá, dělá s nasazením a ráda. I studia nedokončila – a to, jak jinak, ráda! Proč taky? Kamila se neustále vzdělává. Co ji znám, nedělá nic jiného.

Renesanční člověk, jak se říká. Jediný, kterého znám.

Dušan D. Pařízek

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 15. března 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kamila Polívková: Výbuch sopky, který nezastavíš

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ