Kapříci, Kočí a Diskuse o DN z pohledu práva
Česká divadla uvedla v posledních letech několik divadelních zpracování textů či zvukových záznamů, jež povětšinou nemají na první pohled s uměním co společného. Mám pochopitelně na mysli pověstné kapříky Lábuse a Čtvrtníčka, hru s Kristýnou Kočí v Rubínu nebo scénickou koláž z diskuse o Divadelních novinách ve Švandově divadle. Jde z hlediska práva o poměrně složitou záležitost, kterou pojmu stručně, a tím pádem i trochu nepřesně, takže mi kolegové právníci, pokud čtete Divadelní noviny, nesetněte hlavu.
Prvním úhlem pohledu je případná aplikace autorského zákona. Jde tedy o to, zdali původní zvukové záznamy nebo texty, jež byly adaptovány do divadelní podoby, jsou vůbec autorskými díly. Ne každé „dílo“ je autorským dílem! Český autorský zákon a velice obdobně i evropské autorské zákony poměrně pečlivě autorské dílo definují. Podle českého autorského zákona je autorským dílem dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě a jedná se o dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké. Zvláště na poslední uvedené kritérium není často v praxi brán zřetel a není mu věnována patřičná pozornost. Výklady tohoto kritéria říkají, že nejde o kvalitu obsahu (!), ale o to, v jaké podobě (formě) je dílo vyjádřeno. Tedy zdali je vyjádřeno v umělecké, literární nebo vědecké podobě. Telefonické rozhovory kapříků ani svérázné ladění vět paní Kočí na záznamu nejsou vskutku ani díly uměleckými, ani literárními, a už vůbec ne díly vědeckými. Domnívám se, že to samé se týká i diskuse o Divadelních novinách. Jelikož nejde o autorská díla, nemohou se osoby hovořící na záznamech či diskutující o Divadelních novinách ani domáhat ochrany podle autorského zákona. Autory dramatického díla, které se pak provozuje v divadelním představení, jsou ti, kteří shora uvedené do podoby dramatického textu upraví.
Nicméně vedle autorského zákona existuje ještě i občanský zákoník, jenž upravuje osobnostní práva všech fyzických osob (s autorským právem tato úprava nemá nic společného). Tzv. generální klauzule v § 11 občanského zákoníku říká, že fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Dle současných výkladových pravidel však proti této generální klauzuli stojí Ústava ČR, která zaručuje všem občanům tohoto státu právo na informace. Stručně řečeno, čím „výše“ postavená osoba (kupř. politici), tím méně ochrany dle občanského zákoníku požívá, a opačně. Pokud však jde o korupci, která byla pravdivě tvrzena (mám na mysli kapříky), je ochrana bez ohledu na postavení dotyčného velice limitována. U záznamu „proslovu“ Kristýny Kočí, jež je vlivnou političkou, platí to, co je uvedeno v předpředchozí větě. U diskuse o Divadelních novinách nemohu sloužit, protože obsah textů, uvedených na divadelních prknech, neznám. Nicméně nezapomínejme však, že i tzv. projevy osobní povahy, což je terminus technicus i pro rozhovory, lze zpracovávat do formy divadelní hry i bez souhlasu dotčené osoby a takové užití je „kryto“ uměleckou licencí, kterou by se asi zaštiťovali i autoři uvedené divadelní hry. Ale ani zmíněné zákonné oprávnění nemůže zhojit užití, jež je v rozporu s oprávněnými zájmy osoby, jejíž osobnostní atributy jsou užity, tedy příkladmo užití, které nemá za cíl nic jiného, než zdiskreditovat popisovanou fyzickou osobu. V úvahu v případě diskuse o Divadelních novinách rozhodně přichází ochrana občanské cti a lidské důstojnosti, a to podle konkrétních okolností.
Dalším úhlem pohledu je případné nekalo-soutěžní jednání podle obchodního zákoníku. Před závorku nutno vytknout to, že nekalo-soutěžní jednání dle obchodního zákoníku se nemusí týkat jen podnikání. V aplikaci na shora uvedené případy může mít nečekaně absurdní rozměr. Dalo by se kupříkladu i říci, že divadlo, které adaptuje kapříky nebo věty Kristýny Kočí, tak parazituje na těchto skutečnostech, které „vymyslel“ někdo jiný, a získává tím jak slávu, tak peníze. Pozor, nekalo-soutěžní jednání nezahrnuje náhradu škody, takže ten, kdo je nekalo-soutěžním jednáním postižen, má právo se proti němu bránit tak, že soudní rozhodnutí (většinou v podobě předběžného opatření) zastaví tyto nekalé metody. Výklad by bezpochyby musel podat soud v konkrétním sporu s tím, že by musel hlavně rozhodnout, zdali shora uvedená jednání jsou podřaditelná pod institut hospodářské soutěže či styku, což není vůbec jisté. Lze tedy těžko dohadovat, jak by se soud s takovými kauzami „popral“ i ve smyslu konkurence citovaných ustanovení občanského a obchodního zákoníku, ze kterých žádné nemá přednost, což platí i ohledně autorského zákona. Tedy jde o tři odlišné oblasti ochrany práv, které mohou být uplatněny každá zvlášť, avšak případně i dohromady, či pouze dvě z nich nebo jen jediná.
Posledním úhlem pohledu je zajisté fakt, zdali je možné zveřejňovat ať už jakýmkoli způsobem záznamy, které mohly být (nebo byly) pořízeny nelegálně. To by však byla kapitola skoro nekonečná, kterou by asi nikdo nedočetl.
A o morálním pohledu nepíši, vždyť o právu se říká, že je minimem morálky.
Komentáře k článku: Kapříci, Kočí a Diskuse o DN z pohledu práva
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
