Karel Cudlín: Boris Rösner
Divadlo je fotogenické, to jsem pochopil už na FAMU, kde nás do divadelního světa uvedl v osmdesátých letech minulého století docent Krejčí. Tenkrát jsem fotil třeba Divadelní pouť na Střeleckém ostrově anebo avantgardisty v malostranském Rubínu. Za éry ředitele Daniela Dvořáka v roce 2002, který vymyslel projekt, aby fotograf dostal na rok nějaké peníze a dokumentoval by život naší národní instituce, jsem se k divadlu vrátil. V zadání nebyla povinnost fotografovat inscenace, pouze podmínka zachytit všechny tři soubory, jinak měl fotograf úplnou volnost. Přede mnou fotil Bohdan Holomíček, který se soustředil na všechny zaměstnance, Jan Saudek zas vytvářel portréty, Viktora Kronbauera nejvíce zajímalo vlastní divadlo, mě více jeho zázemí. Koncem září, kdy jsem měl začínat, jsem šel na operaci s rakovinou ledviny, takže jsem se až po třech týdnech zmátořil a začal ono úžasné prostředí plné krásných baletek a hereček sledovat. V divadle, kromě toho, že je opravdu fotogenické, máte záruku, že jsou k vám lidé vstřícní, pozitivní. Dobře si uvědomují pomíjivost svého umění i to, že díky fotografii ji mohou svým způsobem překračovat. Nesetkal jsem se proto s žádnými nepřátelskými reakcemi, tak jako v méně uměleckém prostředí. Co mě ještě jako divadelního laika překvapilo, jsou ty hodiny dřiny, které si za sólem baletky anebo zdánlivě lehkým monologem herce začnete natvrdo uvědomovat. Národní divadlo je opravdu velká instituce, moloch, před těmi deseti lety mělo i své národní peníze, a navíc má své obrovské zázemí ve fundusu, v dílnách, kostýmech, v podstatě si dokáže vyrobit všechno. Fotka Borise Rösnera? Moc herců jsem do té chvíle nepoznal. U Borise se vyhnu zprofanovanému slovu noblesní, ale herecký šlechtic to byl. K vlastní fotce: Přimotal jsem se do herecké šatny, kde se podle mě odehrávají zajímavější momenty než dole na jevišti. Zůstával jsem někde v pozadí, na mou přítomnost trochu pozapomněli, a já jsem jen sledoval a poslouchal, protože Boris Rösner, to asi nemusím zdůrazňovat, byl fantastický vypravěč, a pokud tam postávaly i ženské, tak bez přehánění také okouzlující. Strašně moc kouřil, rozprávěl – tohle je fotka z roku 2004 – těsně před tím, než se přišlo na jeho rakovinu. Čím byl výjimečný? Pro mě tím, že mi přišel neuvěřitelně přímej, na rovinu, i ve vztahu ke kolegům, což se mi v herecké profesi, kde bují spíše pomluvy, zdá výjimečné. Dokonce bych tvrdil, že tahle otevřenost se podepisovala i na jeho hereckém projevu. Určitě dobře věděl o svých kvalitách, ale nijak s tím nekalkuloval. Žádný osobní vztah jsme spolu nenavázali, jenom si vzpomínám, že když už byl nemocný a stále se snažil zkoušet, že jsem si až fyzicky bolestně uvědomoval, že opravdu nepřechází nějakou chřipku. Mně osobně po rakovině divadlo velmi pomohlo, nemyslím finančně, byl jsem ale nejméně půl rok ve stavu, kdy se člověk bojí, aby neupadl jako někde v rozestavěném baráku v zimě na kluzkých schodech. Divadelního prostředí jsem si vážil: v suchu, krásní zajímaví lidi a jejich historky, co víc si člověk po operaci může přát. Příjemné bylo i to, že jsem znal začátek a konec. Jeden rok: všechny ty premiéry a rauty. Při pohledu na tuhle fotku si vybavuji hereckou šatnu, ten příšerný zakouřený vzduch není vidět, herci jsou v nějakých rokokových kostýmech, co se vlastně ke Stavovskému hodí, Boris vypráví svou historku, já čekám u dveří tak dlouho, až se dým rozptýlí, všichni si dají úlevných sedm vteřin ticha, a v ten moment to cvaknu a vystřelím tuhle Borisovu šťastnou chvilku do vesmírného ticha.
Foťák: Leica M6 35 mm/2
Komentáře k článku: Karel Cudlín: Boris Rösner
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
