Dobové tance po čtyřiceti letech aneb Bizarnost světa v nepořádku
V režii hostujícího ostravského režiséra Ivana Krejčího uvedlo Národní divadlo Brno hru Karla Steigerwalda Dobové tance, která měla světovou premiéru v roce 1980 v ústeckém Činoherním studiu. Příběh zasazený do doby po potlačení Jara národů z roku 1848 zjevně odkazuje na zlikvidované pražské jaro po roce 1968 a na následnou normalizaci. Díky jinotajnosti však toto poslání uniklo jinak bdělé režimní cenzuře a ústecká inscenace jistě znamenala jakousi kyslíkovou průrvu v nedýchatelné atmosféře.
Prapor – poslední kótu odporu – třímá „svatá děvka“ Mařena (Hana Tomáš Briešťanská), doprovází ji (zleva) průmyslník Bartoš (Ivan Dejmal), básník Hvězdenský (Pavel Čeněk Vaculík) a starosta Devátý (Jan Grygar) FOTO Jakub Jíra
Hned na úvod je třeba říci, že divadelní chybou téměř horší zločinu je v brněnské inscenaci dramaturgické pojednání postav tří notáblů města někde ve východních Čechách – jejich představitelé jako kdyby uzavřeli sázku, kdo svoji roli lépe „odšaržíruje“. Starosta Devátý Jana Grygara je ulítaný a ukřičený cholerik, básník či spíše rýmař-šprýmař Houska-Hvězdenský (Pavel Čeněk Vaculík) se jen pitvoří a podnikatel Bartoš je Ivanem Dejmalem vtlačen do podoby škrholovitého hňupa. Avšak obludnost podobných zbabělců a oportunistů nejlépe podtrhuje fakt, že se tyto karikatury lidství obyčejně chovají a mluví téměř normálně, ne-li přímo „přirozeně“ – proto z nich není třeba navíc dělat karikatury jako z Dikobrazu blahé nepaměti. Ve srovnání s nimi působí Vladimír Krátký coby Himl sice střízlivěji, ale úplatný vídeňský revizor je v jeho podání neškodně bezbarvý.
Klíčové výjevy postrádají potřebnou plastičnost, ať už jde o šprajc a tanečky kolem praporu, pod nímž místní táhli (ale nedotáhli) v roce 1848 na pomoc Praze a který při bachovské normalizaci nakonec s jejich souhlasem přišel o nejdůležitější atributy, nebo o vyhazov obětního beránka, idealistického a lyrického podučitele Kučery (Jakub Svojanovský), či o „surrealistický“ skeč s chvatným odjezdem Himla s ruksakem plným knedlíků a ukradeným věšákem. Tomuto dojmu napomáhá rovněž předimenzovaná scéna. V její spodní části se odehrávají velké, byť provinční děje, nahoře na (a v) postelích děje soukromé až intimní, v jedné z nich skončí nešťastný podučitel v náručí Mařeny. Místo dveří je tu soustava průchozích skříní, což má patrně umocnit bizarnost světa, v němž není téměř nic v pořádku.
Slabinu Steigerwaldova důmyslného alegorického příběhu vidím s odstupem času v tom, že repliky či dialogy postav jsou většinou spíš konstruktérsky dedukovány, chybí jim přirozená lehkost a spontánnost. Je to znát právě v důležitých pasážích, třeba u úvah cynického pozorovatele – komentujícího moralisty Řehtáčka (Pavel Doucek), ale i v řeči „svaté děvky“ Mařeny. Haně Tomáš Briešťanské se jí i přes zmíněný handicap podařilo vtisknout přesvědčivost, i když nadhled, s nímž demaskuje tři představitele města jako pokrytce a milostné žabaře, je příliš okázalý. Ale ani ona, ani Martin Siničák v roli Hraběte, což je spíš místní šíbr než takzvaná honorace, nemohou změnit celkový hodně rozpačitý dojem z brněnského představení.
Jak je tomu s Dobovými tanci po čtyřiceti letech? Postrádá dnes hra napsaná přímo na hlubinnou společenskou „objednávku“ průraznou sílu, kritický náboj? Odpovídá i obraz dnešní společnosti zdánlivě skvěle fungujícímu hotelu, kolem nějž se vedou slavnostní řeči, i když se ve skutečnosti rozpadá, tu něco netěsní nebo je to ucpané, střechou zatéká, židle se bortí pod hosty a víno je pančované? Řeší se dnes účast/neúčast ve slavné rebelii, která nakonec bude pro někoho mít nedozírné následky?
Dobové tance místy připomínají Gogolova Revizora, který je prý dnes obzvlášť aktuální. Ale kdy nebyl „obzvlášť aktuální“ Revizor? Nejde přece o prvoplánovou politickou aktuálnost. Steigerwaldova hra je svědectvím o hnusné totalitní epoše a není jistě od věci si právě v dnešních nebezpečně stojatých vodách zdejšího politického života připomenout její vzkazy. Při vší bídě žádná nová normalizace nehrozí a těžiště aktuálnosti, včetně té politické, se bez ohledu na současnou pandemii posouvá jinam. Sním v této souvislosti o dramatikovi, který by napsal frašku s názvem Naši kverulanti.
Národní divadlo Brno – Karel Steigerwald: Dobové tance. Režie Ivan Krejčí, dramaturgie Tomáš Vůjtek a Jaroslav Jurečka, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 28. února 2020 v Mahenově divadle.
Komentáře k článku: Dobové tance po čtyřiceti letech aneb Bizarnost světa v nepořádku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
