Karin B. píše z Apostrofu (No. 2)
Středa byla ve znamení podřízených a nadřízených, vztahů mezi lidmi a jejich vrchností. To je mi jako zaměstnanci blízké a člověk rád vidí, že se má vlastně docela dobře oproti dalším, byť by šlo jen o postavy smyšlené. Tentokrát jsem do divadla dorazila poměrně včas, i když opět ve spěchu. První představení mělo být v DISKu, kam jsem se probojovávala davy turistů čekajících na zmrzlinu a osvěžující nápoje v rozžhavených pražských uličkách.
Mrtví a Živí
Krásný slunečný den začal mrtvým tělem na scéně. Arménský New Theatre přijel s upravenou verzí Genetových Služek. Muž v černém pytli se v průběhu představení objevuje coby zemřelý a všudypřítomný pán svých dvou služek (na rozdíl od divadla AHA, kde služky hráli muži, zde muž představuje Madam). Ze záhrobí pozoruje své dvě služebnice při jejich každodenních povinnostech, vzájemném soupeření, radovánkách i sexu.
Těla obou žen se zmítají výčitkami, touhou po odpoutání a změně dosavadního života. Po vraždě pána se obě služtičky na chvíli odpoutávají od mučivých výčitek, ale volnost jim dlouho nevydrží: černá vlákna, táhnoucí se z domu, je připoutávají pevněji než okovy. Z krásných křehkých žen se stávají ohavné stvůry, které nakonec dostihnou výčitky v podobě bývalého pána, ženy se utopí a mrtvý se konečně dočká své pomsty.
Celá inscenace je jeden velký zápas se životem i se smrtí. Dívky bojují mezi sebou, hází na sebe popel, hrají si na služku a Madam (první plivne druhé na kotník, aby jí očistila botu), schovávají se ve strachu před pánem. Služky ve formě pohybového divadla byly nesmírně výmluvné a ani na chvíli nedopřály divákům oddech. Určitý posun k současnosti jsem viděla v náznaku módní přehlídky, kdy obě dívky pózují a pochodují po přehlídkovém molu. Vidí snad Suren Shahverdyan (režisér) v ženách jen otrokyně módy a nejnovějších trendů? Škoda, že jsem se ho nestihla včera zeptat, ale možná by stejně jako na jiné otázky nechtěl odpovídat. Měl pravdu, když říkal, že smysl představení by tvůrci neměli vysvětlovat…leč stává se to poměrně často.
Tak jde čas…
Egyptské divadlo Tawasol Troupe přivezlo Ionescovu Lekci. Musím přiznat, že bylo poměrně náročné sledovat činohru v arabštině, ačkoliv představení netrvalo dlouho a děj byl částečně srozumitelný. Scénu tradičně lemovalo množství nástěnných hodin, jejichž zvuk se ozýval ještě ze záznamu, ba i samotná hudba obsahovala tikot hodin (čehož jsem si tedy nevšimla, ale říkal to Ahmed Hussein Amin při obvyklém povídání po představení). Všichni tři herci byli poměrně dobří, nejvíce mne ale bavila zavalitá služebná Marie, která s nádherným temperamentem oponovala lehce zženštilému profesorovi. Oproti tomu studentka byla na scéně trochu zmrtvělá, na druhou stranu až příliš živá, když měla představovat mrtvolu. Jinak jsem ale pana režiséra měla moc ráda za to, jak až psychologicky inscenuje dramatika jako je Ionesco a jak pěkně představení gradovalo. Viděla jsem už hodně ukřičených inscenací Ionesca, ale podle mého soukromého názoru sluší jeho textům spíše citlivější přístup.
Jinak se kromě živého ohně v inscenacích (mimochodem, jde mi pokaždé mráz po zádech, zejména při brazilském představení mi bylo trochu špatně) objevil na scéně i nový živel – voda. Tu včera okusily hlavně první řady, na mne v druhé řadě už spadlo jen pár kapek. Když se někdo s touto připomínkou ozval autorům inscenace, zasmáli se, že tady je to ještě malé, normálně prý hrají v opravdovém bazénu.
■
Tak se mějte hezky a nezapomeňte, že je dnes už poslední den – tentokrát ve znamení českých divadel a večerního koncertu Maďarů v Malostranské besedě.
Komentáře k článku: Karin B. píše z Apostrofu (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
