Karin B. píše z Apostrofu (No. 3)
Láska prosakovala celým letošním Apostrofem. Byla přítomna snad v každé inscenaci… někdy jen skrytě – to když jí byl nedostatek a řešilo se odcizení či nedostatek komunikace…jindy zas naplno a otevřeně předváděla nahá těla na jevišti své vzájemné vztahy a problémy. A tak není divu, že jednou z cen byla letošního ročníku byla právě cena lásky…
Smrt šarlatánům
Včerejší představení Divadla bez prken Pavlov, pes a zvonek začalo technickými obtížemi. Kvůli nim se hra venezuelského dramatika Gustava Otta nakonec hrála v divadle Na zábradlí namísto v Malostranské besedě, soubor přenášel kulisy do divadla přes Karlův most. Bohužel inscenace byla spuštěna příliš brzy i pro herce, což celý soubor poněkud rozhodilo. Nicméně se snažili odehrát představení s maximálním úsilím, což se nakonec vyplatilo, řekla bych. Po poněkud rozpačitém začátku se účinkující docela pěkně rozjeli, ačkoli na častých přeřeknutích byla nervozita ještě znát.
Hra začíná jako retrospektivní detektivka, kde je kvůli vraždě moderátora předveden k výslechu mladý arogantní kněz, který sám sebe považuje za anděla. Přes speciální zrcadlo sleduje výslech očitý svědek vraždy, producent Eduard (přítel zavražděného moderátora) a zapisuje mladá Pili v příliš krátké sukénce. Kněz však tvrdí, že vraždu nakonec nespáchal, potkal prý právě Eduarda cestou… vzápětí je Eduardem zabit . Začíná historie vraždy moderátora – jsme svědky živého vysílání a nezodpovědného přístupu moderátora k problémům zoufalých lidí, kteří mu do studia volají. Jejich osud a odpovědi na problémy hledá moderátor v podivných kartách pomocí čísel a barev za posměšného Eduardova pochechtávání. Máme právo zabít člověka za to, že bláhově ničí životy ostatních z neznalosti a vlastní nezodpovědnosti? Nebo si za své neštěstí a samotu můžeme sami, když svěřujeme svůj osud do rukou šarlatánů, věštkyní a nejrůznějších show?
A zdalipak máme právo zabít vraha?
Scéna byla obklopena diváky ze dvou stran, uprostřed bylo jeviště ve tvaru kostky opletené moskytiérou, představující poloprůhledné zrcadlo. Okolo kostky se střídavě v kuželu světla objevovali volající posluchači, moderátor či svědek.
Samozřejmě byl vidět velikánský rozdíl mezi touto inscenací a zahraničními soubory – hlavně co se týče hereckých výkonů, nicméně takové srovnání není úplně fér vzhledem k tomu, že většina zahraničních účastníků byla spíš profesionálními, nezávislými umělci a studenty divadelních škol než amatéry. Velmi dobrý mi připadal herec v roli moderátora (jméno jsem bohužel nedohledala) a Jana Moravcová coby uhihňaná zapisovatelka Pili. Jediné, co bych opravdu vytkla, je fakt, že se herci často navzájem kryli nebo mluvili zády k publiku. To by se stávat nemělo. Jinak jsem byla opravdu ráda, že jsem měla možnost tuto hru vidět – objevila jsem si nového dramatika.
Divácké hodnocení
Po Divadle bez prken jsem pokračovala na udílení cen do Malostranské besedy. K mému překvapení skončilo Maďarské studio Kompánia až na třetím místě spolu s dalším divadlem (myslím, že šlo právě o divadlo Popojedem).
Ani druhým místem už si nejsem úplně jista (snad Egypt..), ale festival vyhrál New Theatre se svou pohybovou adaptací Služek. Tak aspoň něco. Mně se nejvíce líbili Maďaři, ale co se dá dělat, publikum je neúprosné a nedá se mu odporovat. Hned za Maďary u mne skončil právě New Theatre, který si vítězství určitě zasloužil.
A cena lásky??? Dostal ji pár, který se sblížil na loňském Apostrofu a navštívil v rámci svého výročí i letošní festival. Hodně štěstí a nashledanou při příštím ročníku!
Komentáře k článku: Karin B. píše z Apostrofu (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vojtěch Varyš
1.místo – Služky (New Theatre, Arménie)
2.místo – Schovanka (Popojedem, ČR)
3.místo – Marlon a Marion (Kompánia, Maďarsko)
a Prométheus (LeMon, Slovensko)
A oba držitelé Ceny lásky patřili loni i letos k festivalovému štábu. „Navštívili“ je tedy trochu skromný výraz.
04.07.2010 (12.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Karin Benešová
Moc děkuji za opravu.
04.07.2010 (16.04), , Trvalý odkaz komentáře,
vladimír Hulec
Jako moderátor diskusí po každém představení a autor reportáže z festivalu do Amatérské scény, jež vyjde ale asi až po prázdninách, dodávám – pro zajímavost – vlastní pořadí těch „nej“ inscenací letošního Apostrofu:
1/ B. Szvat: Zlomek, Teatro da Poli, Brazílie
– perfektní práce se slovem, tělem, prostorem, výtvarnou atmosférou, vynikající souhra, důstojnost až obřadní
2/ A. N. Ostrovskij, L. B. Erenburg, V. Smoláková: Schovanka, Popojedem, ČR
– po Fedotovovi a Oxaně Smilkové další ukázka typicky ruské režisérské (a herecké) školy
3/ J. Háy: Marlon a Marion, Studio Kompánia, Maďarsko
– obsahově i formálně mnohovrstevnatý projekt ve stylu site specific se skvělou hudbou a fyzickým herectvím, místy až tanečním. Působivá práce s „výtvarnem“ byla tlumena málo nápaditými, postavy ani situace necharakterizujícími kostýmy v prostřední části představení, odehrávající se v sále Disku, a nejasným konceptem, kdy jednotlivé situace neměly oporu ve zvolené – víceméně – historizující linii, čímž působily nahodile (tato výtka však může jít i na vrub neznalosti předlohy).
Vladimír Hulec
04.07.2010 (20.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
jestli je Schovanka ukázka té typické ruské herecké školy, tak jsem rád, že jsem se jí až doteď vyhýbal a budu to dělat dál!
05.07.2010 (12.23), , Trvalý odkaz komentáře,