Karlovy a KlariNovy Vary (No. 1)
Srdečně zdravím z epicentra (nejen) filmového svátku. Lázeňská metropole na počátku léta tradičně opět vře pěnou hektických festivalových dní. Po kolonádě se valí davy lidí, lačných přehršle nevšedních zážitků. Má osobní odysea za nimi započala o páteční šesté hodině ranní v báječném Králové Hradci, který se ledva probouzel do finiše letošních Regionů. Vlak jménem Krakonoš mne posléze dopravil na pražské Hlavní nádraží, kde mne již netrpělivě očekávala Iryna, vynikající ochránkyně dobrých duší redakce Divadelních novin. Po krátkém, ale intenzivním setkání již nastal čas se před Fantovou kavárnou nalodit na novinářský autobus, jenž mne a hrstku kolegů z nejrůznějších periodik dopravil přímo před hotel Thermal. U bleskurychlé akreditace jsem bohužel s decentní nelibostí zjistil, že festivalové tašky, jež podle vstupních informací měly být součástí základního (a placeného!) press setu, bohužel došly. Nu nic. Budu zde tedy s radostí střídavě propagovat hradecké Regiony a PQ, jež mne proprietou vybavily. A teď již k ubytování vzhůru!
Letos jsem se rozhodl pro kempařskou změnu a namísto tradičního stanového městečka na koupališti Rolava jsem zvolil menší (leč bližší) zázemí Základní školy Dukelských hrdinů. Příjemné tábořiště vzdálené jen cca deset minut pěší chůze od hotelu Thermal. Mínus zdejšího pobytu jsem zatím zjistil jen jeden, a sice mimořádně tvrdé podloží, jež jinak prosté zatlučení stanových kolíků mění v martyrium takřka zvíci dobývání těžké rudy. Jaj, toť rozcvička….
Po krátkém uspokojení hladu i žízně v oblíbeném retro Bistru Sluníčko, jež vřele doporučuji k opakované návštěvě, jsem se vydal na zahajovací ceremoniál. Smoking ani oficiální pozvánku nemaje, rád jsem se spokojil s bedlivým pozorováním výskajících zástupů. Koncertní set britské taneční legendy Morcheeba byl zdejším publikem přijat poměrně chladně, přičemž důvodem odstupu byl zřejmě předchozí úderný déšť i poměrně nízká teplota. Velká škoda, neboť nazvučeno bylo velmi dobře, a hudební veteráni nepodcenili zhola nic.
O poznání větší ohlas paradoxně vzbudilo následující vystoupení kapely Indoor Garden Party. Důvod byl jediný: pěveckého partu se ve slušné, ale jinak nepříliš výjimečné skupině, jež ve své tvorbě očekávatelným způsobem mísí tradiční formule popu, rocku, country a blues, chopila filmová hvězda a host letošního festivalu Russel Crowe. Početné rujné samice z někdejšího Gladiátora ryčely blahem, a jejich povětšinou mužské protějšky se rozpačitě pohupovaly do rytmu. Víkendové Vary tradičně překypují zástupy, jež nevyžadují filmy, ale celebrity. Dosti však bylo bulváru, nechť konečně promluví kinematografie!
Svou letošní kolekci jsem zahájil stylově: návštěvou půlnoční projekce koprodukčního snímku V kůži mé matky (In My Mother’s Skin, Filipíny, Singapur, Tchai-wan, 2023). Explicitně násilný a hypnoticky atmosférický mix folk, body horroru a válečného filmu kreativně kombinuje tradiční motivy z asijské lidové slovesnosti s archetypálním příběhem dospívání, jež zprudka akcelerují drastické okolnosti. Limitem žánrového výstřelu Kennetha Dagatana je unylý temporytmus, zřetelné divadelní aranžmá některých scén, i místy nekonzistentní herectví. K pozitivním aspektům naopak patří poučená práce se světlem, odvaha k pohrávání si s hororovými atributy za bílého dne i střídmá stopáž. V rámci daných možností pohodové, leč nejspíš lehce zapomenutelné vykročení do událostí příštích. Brzy jistě bude lépe!
Velký potenciál události letošního podzimu naopak skýtá snímek Úsvit (Česko/Slovensko, 2023), jímž se na pole celovečerního filmu po deseti letech razantně vrací Matěj Chlupáček. Řemeslně suverénní (skoro)noir, jemuž dominuje dechberoucí kamera Martina Douby, se neomylně strefuje do merita současnosti. Hraje se komplexní společenská metafora na téma jinakost, a její (ne)přijetí většinovou společností. Pro režiséra i autora scénáře Mira Šifru jde o evidentně hluboce osobní téma, i sugestivní poctu hereckému géniu Elišky Křenkové, jež zde v hlavní roli opětovně potvrzuje status jedné z nejtalentovanějších evropských hereček. Několika falešnějších, přespříliš teatrálních momentů se bohužel nevystříhal jinak spolehlivý Miloslav König, v ambivalentní úloze inspirované Janem Antonínem Baťou výborně funguje i děsí Ladislav Hampl, a bezpochyby mimořádnou pozornost si zaslouží vrstevnatý, a totálně koncentrovaný výkon prvního česko-slovenského transgender herce Richarda Langdona. Decentní vadou na kráse ambiciózního, a zásadně důležitého počinu, jemuž se, doufám, při vstupu do kin dostane zasloužené pozornosti, je snad jen místy nadužívaná, a zbytečně návodná hudba držitele ceny Grammy Simona Goffa. Jinak ovšem, velká potěcha. Děkuji za ni moc.
///
Pokračování záhy!
Komentáře k článku: Karlovy a KlariNovy Vary (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
