Karolina Gruszka: Všichni chceme sedět na hezké židli

Polská divadelní a filmová herečka Karolina Gruszka (nar. 1980), manželka ruského dramatika Ivana Vyrypajeva, má za sebou šestileté účinkování ve varšavském Národním divadle i práci s americkým režisérem Davidem Lynchem. U nás ji nyní můžete vidět v debutu režiséra Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle, který právě získal jedenáct z dvanácti možných nominací na Českého lva. Mezi nominacemi je i hlavní herecká cena pro ni.

Co jste si říkala, když jste si přečetla 3 sezóny v pekle?

Opakovala jsem si: konečně. Odjakživa jsem chtěla hrát bohémku. Tahle postava je navíc výjimečně silná a životaschopná. Jsem také pyšná na to, že je inspirovaná osudem Honzy Krejcarové, dcery české novinářky Mileny Jesenské. Jsem vděčná za každou dospělou roli; hraji sice už od puberty, ale většinou zapadnu do šuplíku citlivé, neurotické holky.

Od kdy hrajete?

Od čtrnácti. Tehdy to bylo spíš jako dobrodružství. Naši umění nikdy nedělali, máma je ekonomka a táta inženýr, tak byli proti, jak už to bývá, věděli, že herectví je divná profese. Pak jsem ale pochopila, že herectví není jen hra, že je o sdílení důležitých témat. Tak se na divadlo snažím dívat dodnes.

Pět let v Národním stačilo

Polské divadlo má u nás v Čechách vynikající renomé, jaký je jeho současný stav?

Velmi problematický. Polsko má dobrou pověst v zahraničí, ale já tomu mezinárodnímu entusiasmu nerozumím. Tradice Grotowského a Kantora je jistě zásadní, ale současní polští umělci jsou vlastně docela nevýrazní. Kolik byste mi dokázala vyjmenovat mladých polských režisérů? Proto už nechci být ve varšavském Národním divadle v angažmá, pět let stačilo. Potřebuju jít a hledat něco dalšího. Chybí nám i polští dramatici, nevím proč.

Nám taky chybí čeští dramatici.

Jenže v Polsku jsou navíc desítky různých laboratoří a tvůrčích dílen, mnoho z nich je i slušně podporováno státem, a stejně je to k ničemu. Začínající dramatici totiž žijí odděleni od skutečného uměleckého světa. Sedí ve svých teplých bytech a nevědí, o čem divadelní provoz je, nevědí, že nemohou psát literární drama, že jejich slova je třeba vyslovit na scéně. Vždyť Shakespeare, Molière a mnoho dalších psalo hry vlastně na jevišti.

A co třeba šestadvacetiletá Dorota Maslowská, prozaička, která píše i divadelní hry?

Dobře, ale uznejte, že je to hlavně spisovatelka. Jinak se nemáme čím chlubit. Proto je v Polsku tak populární současné ruské drama, nic jiného se hrát nedá.

Z toho, jak o divadle přemýšlíte, je jasné, že vám na něm hodně záleží.

Jak se to říká? Strom má kořeny. Moje kořeny jsou v divadle. Chci pracovat na postavě několik měsíců a snažit se předat její emocionální obsah divákům. Na scéně musí člověk myslet na lidi a na to, co jim říct, aby mu věřili. Takže mám v sobě zvláštní rozpor: jsem znuděná polským Národním divadlem, konkrétně „vyráběním inscenací“, ale zároveň hluboce věřím v divadlo jako takové.

Jaké role jste ve varšavském Národním hrála?

Isabelu v Richardovi III., Sašu ve Strýčkovi Váňovi, v Molièrovi, pár dalších velkých, a už mě to právě nebaví. To není otázka textu, Shakespeare je geniální, strašně ráda bych hrála třeba Lady Macbeth. Režisér by měl ale vědět, proč a hlavně jak tyto tituly dnes hrát. To je velmi zásadní – a to polskému divadlu chybí.

Jak si myslíte, že by se to dalo zlepšit?

Začnu od uměleckého školství: slušela by nám opravdu velká reforma uměleckého školství. Chybí nám konkrétní metoda, nemyslím Stanislavského, ale jednoduše pevný systém výuky. Naši pedagogové nemají profesi pevně v rukou, tak si jen tak hrají a čekají, co se stane. Využívají toho, že jsou studenti svěží a mladí – a že to nějak dopadne. Neučí nás řemeslo. Od té doby, co jsem odpromovala, se situace ještě zhoršila, protože starší profesoři zemřeli a mladí nemají žádné základy. Herectví sice není jen řemeslo, ale je strašně důležité to řemeslo zvládnout. Já jsem ho získala v Rusku, teprve tam jsem se naučila, co a proč dělám. V Rusku je systém postaven na Stanislavském a hlavně na Michailu Čechovovi. Nemusíte se podle něj pak v praxi řídit, ale musíte ho znát. Existuje fantastický pedagog Vjačeslav Kokorin, který pro mě ideálně kombinuje metodu Michaila Čechova a Rudolfa Steinera. Jeho workshopy jsou vynikající, člověk jeho poznámky a postřehy pak může používat v praxi.

Můžete uvést konkrétní příklad, jak Kokorinova výuka pomohla vašemu herectví?

To se bohužel nedá slovy vyjádřit. Je to práce se slovy, s energií, prostorem, hodně souvisí se soustředěním. Kdyby to bylo tak jednoduché, byl by každý člověk na zeměkouli skvělým hercem.

Nemůžu hrát dvě věci najednou

V čem si myslíte, že je vaše profesionální síla?

Hodně si vybírám, hlavně co se týče filmových rolí. Protože až přijde ten nejdůležitější krok, tak na něj musím být připravená. Nechci být zahlcená drobnou, nedůležitou prací. Měla bys hrát všechno, aby sis to zkusila, slyším pořád kolem sebe, ale já prostě nemůžu. Ani nemůžu hrát dvě věci najednou, musím vědět, že ta věc, kterou dělám, je zásadní. Důvody, proč je zásadní, mohou být různé. Ale není tak jednoduché najít roli, která by za to stála. Proto je dobré, aby si člověk organizoval svou práci sám.

Jaké máte sny?

Ráda bych vytvořila kulturní centrum, ve kterém by bylo divadlo, koncertní sál, výstavy, dílny, učební třídy, centrum pro mladé umělce. Ve Varšavě takové multifunkční centrum bolestně chybí, hodilo by se i v Moskvě. Chce to jen velké odhodlání.

Čekala jsem, že budete mluvit o sobě.

Všichni máme obrovská ega, mám ho i já, ale snažím se s ním bojovat.

Pracovala jste s mnoha slavnými režiséry, točila mimo jiné i s Davidem Lynchem. Jak ke spolupráci tehdy došlo?

David Lynch se léta přátelí s organizátory festivalu v Lodži Camerimage. Jednou tam chtěl udělat takovou tvůrčí dílnu, tak mi zavolali a ptali se: Můžeš za dva dny přijet do Lodže? David Lynch by s tebou rád natočil pár scén… Říkala jsem si, hezký vtip. Tak jsem tam jela – byl to velmi klidný, velmi otevřený režisér. Jak to mám říct, chybí mi slovo…

Tak to řekněte polsky.

Pogodnyj.

V pohodě.

Přesně. Čekala jsem excentrika, blázna, ale byl normální. Byla to velká osobní zkušenost, i když profesionálně mě to moc neobohatilo. Moc se mi ten jeho film ve výsledku nelíbil, nechal nás experimentovat, neznali jsme scénář, nevěděli jsme nic, ani já, ani hlavní představitelé Laura Dernová a Jeremy Irons. Kdyby to nebyl David Lynch, asi bych s takovým typem natáčení ani nesouhlasila.

Rusové mají fantazii a odvahu

V Evropě jste již dostatečně známá, proč jste nevyužila Lynchovy nabídky dostat se do Ameriky?

Nesním si o Americe. David Lynch mě před čtyřmi lety vzal k hollywoodskému agentovi a řekl mi, že bych měla v Kalifornii zůstat. Ale mně se tam nelíbilo. Možná jsem povrchní, ale prostě se mi ta losangeleská energie a atmosféra nelíbila. Necítím se tam dobře. Mnohem líp se cítím v Rusku, nebo třeba v České republice.

Co vás na Rusku tak fascinuje?

Rusové mají fantazii a odvahu. Nebojí se hovořit o nejdůležitějších životních otázkách. Jen tak v kavárně mluví o víře, o bolesti, o lásce. Tohle v Evropě neděláme a už jsme na to v podstatě zapomněli, soustřeďujeme se jen na to, jak bychom si co nejlépe zorganizovali náš pohodlný život. Rusko je pořád ještě divoké, vibrující, stimulující. Nechci si tu zemi idealizovat, má jistě mnoho únavných aspektů, ale je v něčem energeticky silná. Na Polsku se mi nelíbí jistý způsob marasmu.

Morálního marasmu?

Spíš spirituálního. Já si myslím, že problém není jen v bývalém východním bloku, ale celkově v Evropě. Nejdůležitější pro nás je udělat si život příjemný, ó ano, jak lákavé je mít hezký byt, auto, manžela, děti a dovolené, dobré jídlo. Všichni chceme sedět na hezké židli, ale po pár letech zjistíme, že to není dost, a nevíme, co dělat dál, co je za konzumem, jak žít jinak. Člověk pak už ani neví, co by měl hledat, myslím právě spirituálně. V Rusku vzkvétají filosofické diskuse o životě, a nevím, jak tady u vás, ale u nás v Polsku mluvíme o hypotékách. A když jde někdo v Polsku do kina? Řekneme: Viděl jsem skvělý film. Herci byli skvělí a kostýmy byly taky skvělé. A to je všechno. Neumíme vyjádřit ani krásu, ani podstatu věcí.

Jak jste se potkala se svým manželem, ruským dramatikem Ivanem Vyrypajevem?

Asi před deseti lety, to mi bylo osmnáct, jsem hrála titulní roli ve filmové Kapitánské dcerce. Nejdřív pro tu roli hledali v Rusku ruskou dívku, pak na Ukrajině a v Polsku herečku z Východní Evropy. Nakonec našli mě, měla jsem radost a naučila se mít ráda současné Rusko. Před třemi lety jsem byla v Kyjevě na festivalu a viděla jsem tam Vyrypajevův snímek Euforie, strašně se mi líbil. Tak jsem za Ivanem přišla, poděkovala mu za Euforii a pozvala ho na oplátku zase na svůj snímek. Tak jsme začali kamarádit a teď jsme se vzali, loni jsme byli na festivalu v Karlových Varech s filmem Kyslík už jako manželé.

Kde s manželem žijete?

V Moskvě a ve Varšavě, jsme takový východoevropský pár. V Novém centru pro drama v Moskvě jsme teď společně uvedli experiment s kazašskou poezií, je to přímo v kazaštině, bez překladu, šlo nám o nalezení specifického rytmu, o to, co se v poezii nachází mimo slov. Díky tomu teď umím trošku kazašsky. Bylo to nesmírně inspirující, jiné než role v polštině, angličtině nebo francouzštině.

Kolika jazyky mluvíte?

Anglicky, francouzsky, rusky a polsky, hrozně bych se chtěla naučit česky, moc se mi tady líbilo. Celé natáčení filmu 3 sezóny v pekle byl velký zážitek. Věděla jsem, že Tomáš Mašín ví, jak pracovat s herci, ale zároveň jsem si byla vědoma toho, že je to jeho první film a že to asi bude znát. Ovšem pracoval neuvěřitelně profesionálně, a přitom jsme měli velkou možnost improvizace. Je fantastické, když můžete věřit režisérovi – a tohle byl ten případ.