Divadelní noviny > Rozhovor

Kasha Jandáčková: Už ani nevím, jestli bych chtěla dělat jen divadlo

Režírovala světovou premiéru kontroverzní hry Ivana Vyrypajeva Cherry Man ve Stavovském divadle. Je autorkou textu a režisérkou palčivě otevřené magické inscenace Les sebevrahů ve VILE Štvanice. Režisérku a dramatičku Kashu Jandáčkovou ale paradoxně mnozí (včetně autorky rozhovoru) osobně neznají z divadla, ale ze stánku s oblíbeným recyklovaným sklem značky SRNA.

Co jste si pomyslela, když jste poprvé četla Vyrypajevovu hru Cherry Man?

Trochu jsem se ošívala a říkala si: Tak to je hodně drsnej a nekorektní kousek. Ale bavilo mě to od začátku. Když jsem text četla poprvé, nebyl ještě od autora dokončený, profesionální překlad neexistoval, takže jsem si to překládala za pomoci umělé inteligence.

Později jsem dostala informaci, že Ivan Vyrypajev má v plánu na nekorektnosti ubírat. Přišlo mi to škoda. Pokud to má být nekompromisní dílo o konci přehlceného a zkaženého světa, ať je to naplno. Nakonec jsme ho přesvědčili a zůstalo tam vše, černý humor byl zachován v plném rozsahu. Myslím, že autor měl v jednu chvíli pocit, že musí dát zpátečku, ale ten jsme měli během zkoušení všichni. Jeden moment si říkáte: To je super, že si můžeme dovolit udělat to takhle bez cenzury, ale pak přijde váhání: A co když to divák pochopí jinak, co když to vyvolá tohle… a začnete couvat. Pak sami sebe přesvědčíte, že do toho máte jít zostra, a nakonec přestanete vidět, že děláte něco zvláštního, a divíte se, proč se diváci lekají. Dokud nezajdete na reprízu po delším čase a nelekáte se s nimi.

Bylo vám třicet, měla jste za sebou zhruba desítku inscenací v různých alternativních prostorech. Zvažovala jste, zda přijmout nabídku na režii ve Stavovském divadle? Poprvé tak velká scéna, obří provozní aparát…

Když se Skutři hlásili o vedení činohry, ptali se, zda mě mohou do svého projektu zahrnout, takže jsem očekávala, že to přijde. Nabídku jsem dostala těsně před zkoušením Maryši v Pardubicích, což byla moje opravdu první zkušenost s velkou scénou. Ale samozřejmě že někde vzadu bylo: Fakt si na to troufáš?

Co pro vás znamená značka Národní divadlo? Je to místo stále něčím výjimečné, nebo je to divadlo jako každé jiné?

Kdysi jsem ho měla za jakousi metu. Dnes tam má člověk spíš respekt k tomu, jak moc je na něj vidět. Bylo jasné, že si tu inscenaci lidé nenechají ujít, zvlášť když jde o světovou premiéru známého dramatika. I když pracuji ve VILE Štvanice nebo někde na půdě, na malé scéně na oblasti, dělám to naplno a za svou režií si stoprocentně stojím, vím, že to lidé uvidí a budou to hodnotit. Tady ale bylo skličující, že to uvidí fakt hodně lidí, a pokud to bude průšvih, tak se to se mnou poveze. Což si teď možná i někdo myslí…

Už víte, co budete v Národním divadle dělat příště?

Měla jsem pracovat na Nové scéně, která ale nakonec půjde do rekonstrukce. Do té doby budu režírovat v LETÍ a na podzim ve Švandově divadle Gazdinu robu. Pak mě čeká Jihočeské divadlo, Východočeské, možná Reduta a Palmovka.

V Divadle LETÍ už máte příští práci naplánovanou?

Je to současný nekompromisní text Láska, argumentační cvičení od Sivan Ben Yishai, izraelské autorky žijící v Německu, o bourání tabu týkajícího se údělu ženy po boku muže v současné společnosti. Chytrým a zábavným způsobem pracuje s paralelou postav z animovaného seriálu o Pepku námořníkovi a poukazuje na naši výchovu skrze televizi a tam prezentované archetypy ženy a muže – on je ten zábavný a ona hysterická, ustaraná kvočna. Jde o lásku dvou lidí, kteří jsou ale zahlceni předpoklady společnosti o tom, jak by spolu měli fungovat, a tím, jak toxicky byli vychovaní.

POZOROVAT, CO VZNIKÁ

Narodila jste se a prožila dětství v Táboře, což není zrovna město proslulé divadelní kulturou.

Jak se to vezme. Divadlo Oskara Nedbala funguje jako stagiona pro hostující soubory, hraje se několikrát do týdne a bývá plno. Mají taky devět předplatitelských skupin: klasické hry, divadelní alternativu, hudbu, tanec, pro děti, pro studenty…

Jaký byl váš první opravdu silný divadelní zážitek?

Nevzpomenu si na název. Určitě to bylo v Divadle Oskara Nedbala. Měla jsem předplacenou skupinu F, což byla alternativa. Jezdily tam i zahraniční soubory. Pamatuji si, že to byli Němci, všichni měli vyholené hlavy, i ženy. Bylo to pohybové divadlo se zvláštní elektronickou hudbou a výrazným light designem, fascinovalo mě, úplně pohltilo, tenkrát jsem tomu nerozuměla, což vlastně nevadilo. Nevím, co se tam konkrétně dělo nebo o co šlo, pamatuji si jen ty pocity.

Možná jste viděla ruský soubor Děrevo, který hrával na začátku devadesátých let v Braníku a pak se přesunul někam do Drážďan.

Je to možné, bylo mi asi dvanáct let. A ještě si vzpomínám na představení Handa Gote Red Green Blue. Co mě ale nejvíc formovalo, byla představení v DISKu, když už jsem v Praze studovala herectví na konzervatoři.

Mezitím jste ale musela dojít k rozhodnutí, že budete herečkou…

K němu mě už předtím přivedly spíš filmy. A nejsnazší cesta k herectví byla prostřednictvím ochotnického souboru v Divadle Oskara Nedbala. Když už mě divadlo pohltilo, zjistila jsem, že nechci být jen herec, ale chci divadlo tvořit. To už mi nestačilo ani autorské herectví a začala jsem mít pocit, že to musím zplodit celé. Pro mě nejdůležitější inscenace – možná ještě před konzervatoří – dělali režiséři, kteří mě pak učili i na DAMU: Jiří Havelka, Petra Tejnorová, Jiří Adámek. Hodně jsem jezdila na přehlídky jako Loutkářská Chrudim nebo Jiráskův Hronov, kde často hostovaly jejich inscenace, a chodila na semináře, které tam vedli. Proto jsem taky šla na režii na DAMU, na Katedru alternativního a loutkového divadla. Zvedala se tam tou dobou poměrně progresivní vlna.

Studium herectví a zkušenost s ním se vám musí při režírování hodit.

Vždy jsem si to myslela, ale postupně zjišťuji, že až tolik ne. Měla jsem pocit, že se dokážu do herce vcítit, že vím, co prožívá, jak na něj působit a že může společná empatie dobře fungovat. Ale pak jsem zjistila, že každý herec je tak strašně jiný a své zkušenosti mohu málokdy sdílet s někým dalším. Ale někdy se to povede, zvlášť když dělám s lidmi z mého ročníku herectví, což je docela často. Tam to funguje.

S kým jste na konzervatoři studovala (a dál pracovala)?

S Ondrou Rychlým, Josefem Láskou, co hraje v Pardubicích v Maryše a hrál i v Podivném případu se psem, Jirkou Roskotem, který hrál v inscenaci Ve dne v noci v NODu. V ročníku pode mnou studovala Anna Kameníková, Anna Fialová, Karolína Vágnerová, ještě níž Zdeněk Piškula. A Jan Hofman, který hraje v Lese sebevrahů, byl naopak o několik ročníků výš. Mockrát jsem se s nimi při práci spojila, slyšíme na sebe. I když nás učili jiní kantoři, máme něco společného. Ale pak pracuju s někým starším nebo mladším, jinou osobností z jiného prostředí a už to třeba nefunguje. Nakonec to nějak zacvakne, jen je to někdy hodně složité a ty světy jsou úplně někde jinde. Práci s herci se budu asi do smrti učit.

Potřebujete se při režii dostat k herci tak blízko? Rozumět mu? Jak je přivádíte ke své představě? V Lese sebevrahů to vypadá, že všichni interpreti mají obrovskou svobodu být na scéně „sami za sebe“, a přitom vše funguje, jak má, a patří to k sobě.

Záleží na projektu. Třeba v Podivném případu se psem v Pardubicích jsme si s Pepou Láskou museli naprosto porozumět a najít společnou cestu k postavě autistického chlapce. Jde o tak výraznou formu, že bylo třeba společně zjistit, jak na to půjdeme. Ale pak jsou inscenace, kdy to v jisté fázi nechávám na hercích. Někdy slýchám, že na tak velkou volnost nejsou zvyklí, pro některé je to náročné. Při čtených zkouškách se hodně bavíme o tématu, postavách a motivacích, o formě, ale když už mám pocit, že jsme se pochopili, nechávám to dýchat. Kdyby nějak zabloudili, samozřejmě zasáhnu. Cesta někdy vede přes hlubokou nejistotu. Mám ale pocit, že o to víc pak herci s inscenací žijí.

Možná proto působí vaše režie tak „organicky“, jako by si žily vlastním životem.

Nemám na začátku konkrétní představu, v průběhu zkoušení ji hledám a pozoruju, co z toho všeho vzniká. Ale nikdy jsem neodevzdala věc, se kterou bych nebyla spokojená, a nechci to zažít. Což neznamená, že ostatní na to nemohou mít jiný názor… Ale stává se mi, že inscenace ještě postupně „docvakává“. V Malém divadle v Českých Budějovicích jsem si při odevzdání režie Jak se směje zubatá říkala: Jo, povedla se, ale má rezervy. Zkoušeli jsme za covidu na jaře, na podzim jsem přijela na oprašovačku a byla nadšená, jak si to sedlo, jak si to v té pauze našli. I Cherry Man má ještě možnost se posunout. Je technicky hodně náročný, jakmile si v tom budou jistí a ohrají si to, věřím, že se teprve pořádně otevře to spodní patro.

ŽILI ŠŤASTNĚ AŽ DO SMRTI

Ve své absolventské inscenaci K smrti šťastní jste domýšlela, co bude s hrdiny pohádek po obligátním dobrém konci. Vystavila jste je střetu s realitou, která není tak jednoznačná. Jaké pohádky jste měla nebo máte ráda?

Měla jsem ráda většinu večerníčků, taky Hurvínka, Broučky, Červenou karkulku a všechny ty pohádky, co čte maminka dětem. A ještě nějaké kruté ruské pohádky, o lišce a soudečku. Potom jsem přidala disneyovky.

Proč jste si jako inspiraci vybrala pohádky bratří Grimmů?

Protože je všichni znají a člověk nemusí být tak popisný, když se pohybuje ve všem známém prostředí. Může si dovolit být abstraktnější, víc si s tím hrát. Než by odvyprávěl děj, ztratil by spoustu času.

Když jste pak pro děti připravovala inscenaci Jak se směje zubatá, v níž se dva sourozenci setkávají se smrtí, pohádkám jste se vyhnula: ústředním motivem je drsné rozpočitadlo Meleme, meleme kávu…

Smrt řeším od dětství, strašák smrti byl obrovský a nemám to úplně vyřešené dodnes. Myslím, že to tak mají všechny děti, a přišlo mi důležité o tom pro ně udělat inscenaci. Postavy se snaží pochopit, co smrt znamená a jak se srovnat se strachem a smutkem. Na textu jsem spolupracovala s Davidem Košťákem. Měla jsem námět, text psal on a společně jsme ho pak upravovali. Myslím, že to mělo veskrze pozitivní ohlasy. Víc tedy u dětí než u rodičů.

Je tam taky hodně humoru, byť dost černého. Pomohlo vám to vyrovnat se se zubatou?

Ten proces byl důležitý. V něčem nepříjemný, protože to téma nepříjemné je. Strach ze smrti máme všichni, každý něco zažil, zažívá nebo se bojí, že zažije. A emoce, co kolem toho jsou, smutek, nikdo nechce. Prokousávat se tím tématem bylo náročné pro celý tým. Pro mě tolik ne, vnímala jsem to spíš jako laboratoř. Herci se s tím ale vyrovnávali hůř, všichni se báli, jak to vezmou děti. A ty to braly moc dobře. David k inscenaci udělal publikaci pro školy, aby si o tom po představení mohly učitelky s dětmi povídat.

DÝCHAT STEJNÝ VZDUCH

Součástí vašich režií bývá výrazná hudba. V inscenaci Ve dne v noci jste spolupracovala s elektronickým duem Killiekrankie. Hudební i herecká stopa textaře a muzikanta jménem Kittchen je zase zásadní pro atmosféru inscenace Les sebevrahů. Jak si autory hudby vybíráte?

U Killiekrankie jsem věděla, do čeho jdu, znala jsem jejich repertoár a řekla si o konkrétní skladby. Samozřejmě tam od nich byl i další vklad, dokonce i herecký, byli tou kapelou v Bataclanu. S Kittchenem to bylo speciální. Svou magisterskou práci jsem psala o intuici, o náhodě. To je tenhle případ. Kdysi jsme se náhodou potkali při práci na audioknížce Gorila a já, kterou jsem režírovala, četla ji Martha Issová. K příběhu holčičky, kterou adoptuje gorila, udělal takovou temnou hudbu. Z nakladatelství se ošívali, že to nejde, že je to knížka pro děti a nemůže mít tak tíživou atmosféru. Nakonec tu nahrávku děti zvolily druhou nejlepší audioknihou. U Lesa sebevrahů jsem si na Kittchena po dvou třech letech vzpomněla. Nejdřív říkal, že nemá čas, pak si přečetl text a přišel s tím, že připravuje desku a má na ní písničky na stejné téma. Náhoda. Některé tam jsou, jiné jsou nové, napsala jsem k nim texty a on složil hudbu. Opakovaně jsem také spolupracovala se skladatelem Jakubem Kudláčem a Janem Čtvrtníkem. Pro Maryšu složil hudbu Matouš Hejl, což byla okouzlující zkušenost. Na další inscenaci se připravuji s Marií Kieslowski.

Se svým dramaturgem a spoluautorem Davidem Košťákem jste se potkala během studia na DAMU a opakovaně spolupracujete.

S Davidem jsme se našli, rozumíme si, ne pořád a ve všem, ale nejvíc ze všech. Málokdy si ale můžu do divadla vzít vlastního dramaturga. Když začínám zkoušet s někým novým, bývá to zároveň nepříjemné i vzrušující. Člověk doufá, že najdeme společnou cestu. A stejně jako herci občas reptají, že ode mě nedostali, co očekávali, já reptám na další profese – třeba že jsem od dramaturga nedostala, co jsem zvyklá dostávat od Davida.

Co od dramaturga potřebujete?

Když jsem dělala dramaturga, snažila jsem se vnímat problémy, které při zkoušení nastaly, a hledala jejich praktické řešení, přinášela nápady, jak vyřešit situaci, podchytit nějaké téma, jak by mohla konkrétní scéna líp fungovat. David to umí, občas i někdo další. Většinou to ale bývají tiší pozorovatelé, řeší text, což taky nemusí být špatně. A pak jsou tací, co dávají najevo, že mají na věc nebo na text jiný názor, a prostě se to nespojí.

Ján Tereba, váš „dvorní“ scénograf, je také váš spolužák?

S ním jsem se na škole nepotkala. Studoval na tzv. velké scénografii, spolupracoval s činohrou, s Adamem Svozilem. Upozornila mě na něj moje dřívější scénografka Pavla Kamanová, že by mohl dělat kostýmy. Začala pak hodně pracovat v zahraničí, neměla čas a potřebovala jsem, aby ji někdo zastoupil. Poprvé jsme s Jančim spolupracovali na Lese sebevrahů, kde se to dost povedlo, byla to skvělá zkušenost, a pak už jsme spolu dělali jednu inscenaci za druhou. Kéž bych měla takové parťáky ve všech profesích. Když se sejde dobrý tým, je to o polovinu lehčí práce a vše dýchá stejný vzduch.

ZÁSADNÍ JE KONEC

Terorismus, dezinformace, klimatická krize, smrt… Proč se pouštíte do tak těžkých, pro diváky možná i odrazujících témat, přitom se ale rozhodně nedá říct, že by vaše inscenace byly politické?

Jsou to zase náhody. Ve dne v noci vzniklo na popud dramaturgyně NODu Natálky Preslové. Je hodně zatížená na Francii a v tu dobu se tam ty teroristické útoky odehrávaly. Ptala se, jestli se k tomu nechci vyjádřit, a já chtěla. Klimatická krize je moje téma. Když vznikal Les sebevrahů, trápilo mě to. Ještě to nebylo tak zprofanované, o environmentálním žalu jsem slyšela poprvé, když jsem to psala. Je to ale jen rámec inscenace, jde tam o mezilidské vztahy, o to, jak si zachovat psychické zdraví v hroutícím se světě. Stejně tak v Městečku Fake News jsem téma dezinformací zachytila dřív, než se o nich začalo víc mluvit. Fascinovali mě lidé, kteří na sociálních sítích plivali nenávist, ale když jsem si rozklikla jejich profily, měli tam veselé fotky s vnoučky a podobně. Vypadali jako hodní dědečkové a babičky, tatínci a maminky, ale dokázali se zbláznit do všelijakých nepravd a polopravd a být velmi krutí. O té poblázněné komunitě, která věří naprostým šílenostem, ale jinak je v něčem úplně normální, žádní ďáblové, jsem dělala Městečko Fake News. Za pár měsíců se z dezinformací stalo téma rezonující v celé české společnosti. Pak jsem znovu inscenovala hru o terorismu – ne proto, že bych se k tomu tématu chtěla vracet, ale proto, že mi David Košťák poslal hru, kterou přeložil, a já jsem dlouho nečetla tak dobrý text. Bavilo mě to, věděla jsem, co s tím dělat.

Dokážete říct, jaký text je pro vás ten správný? Co by měl mít?

Měl by mít dramatickou situaci. Což se může zdát jako samozřejmost, ale není pravidlo, že ji texty mají, zvlášť ty nové, postdramatické nebo dramatizace prózy. Jednou jsem si vybrala Podivný případ se psem, přečetla knížku a myslela si, že si ji sama zdramatizuju. Bohužel jsem později zjistila, že to není možné. A když jsem si přečetla originální dramatizaci, vůbec se mi nelíbila, byl to jeden velký klip střihovitých mikroscén. Nakonec to dopadlo dobře, ale při zkoušení jsem vůbec nevěděla, co s tím, o co se opřít, kam to vést.

A konec. Pro mě je zásadní konec. Pokud se mnou nic nedělá, je to špatně. U Cherry Mana není nijak závratný, ale má vtip, je v něčem přesný, určitě má pointu. Takže za mě funguje. Mám ráda fatální konce, co s člověkem zahýbou. V inscenaci Události jsem poprvé použila happy end. Ta hra je hodně o Bohu, o víře, o snaze pochopit, odpustit. Smíření je v ní důležité. Byla jsem přesvědčená, že se to na konci musí objevit.

Maryša byla vaším prvním setkáním s klasickým dramatem. Do té doby jste si většinou psala texty sama, něco byly překlady současných her. Proč tahle volba?

K české klasice jsem měla vždy blízko. Zásadním textem pro mě byli Naši furianti, které jsme kdysi zkoušeli ke 150. výročí ochotnického souboru v Táboře. Já se do toho textu zamilovala, přijde mi geniálně napsaný, chytře vykonstruovaný. Maryša je pro mě hned na druhém místě. Nacházela jsem v ní témata, která mě zajímala, jako víra versus strašení Bohem – víra jako prostředek manipulace, peníze a jejich moc, hodně pro mě rezonující téma domácího násilí, alkoholismus, který mění lidi. Text jsem dost upravovala. Přepsala jsem ho do současné češtiny, ale když se postavy nalejí, začnou mluvit původním nářečím. Jako by se v té opilosti vrátily k jakési upřímnosti a ke svým kořenům. Role Maryši je rozdělená mezi dvě herečky – jedna hraje Maryšu před svatbou a druhá po ní. Chtěla jsem zvýraznit její proměnu. V nejednu chvíli se na scéně objeví obě najednou, jedna třeba nahradí Rozáru ve scéně Vávrova výslechu. Vávra vydírá Vávrovou skrze násilí na Maryše, jako by ubíjel vše živé v ní.

TAK JSEM SI TO VYBRALA

Loni se váš kolega Jan Frič veřejně ohradil vůči finančním podmínkám, za kterých v českých divadlech pracují režiséři na volné noze. Vy jste situaci vyřešila tím, že už mnoho let pomáháte partnerovi s podnikáním v ateliéru na recyklaci skleněných lahví. Podobně často jako v divadle pobýváte v dílně nebo stojíte u stánku značky SRNA na trzích.

Nejdřív jsem svou finanční situaci řešila prací v kavárně nebo za barem otevřeným občas dlouho do noci. To bylo dlouhodobě náročné. Partner se mě zeptal, jestli mu nechci pomoct. V úplných začátcích to byla ještě legrace. A pak mi navrhl, ať už se do těch barů nevracím, že můžeme dělat SRNU spolu. Začali jsme a už jsem tam zůstala. Už ani nevím, jestli bych chtěla dělat jen divadlo.

Takže vám to vyhovuje?

V něčem je to náročné, protože obě věci dělám naplno. Nedokážu si představit, že bych dělala divadlo o moc víc než teď. Zvládnu tak dvě tři inscenace ročně. Čtyři už jsou pro mě velká psychická zátěž. Teď dělám většinou dvě a to se s tou prací dá, přestože přípravy jsou mnohem delší než samotné zkoušení. Občas mě to tedy semele. Kdyby to šlo dělat tak, že člověk udělá tři inscenace za rok a uživí se tím… ale tak to není. Kdyby to byly tři věci v Národním, tak ano, ale nechtějte vědět, kolik platí na malých alternativních scénách. Třeba za text skoro nikdy nedostanu adekvátně zaplaceno, když, tak nějaká procenta z tržeb, a to jen v tom lepším případě. Pokud má člověk jednu malou a jednu střední režii za rok, na život mu to prostě nestačí. Není to ale jediný důvod, proč dělám SRNU. Mám to tam ráda. Asi jsem nakonec spokojená. Tak to je, tak jsem si to vybrala a budu to tak dělat, dokud něco nebude jinak. Dokud mě bude obojí víc bavit než stresovat. Dokud tomu budu chtít věnovat svůj čas.

Ptám se pro kamaráda

S Kashou spolupracuji už od DAMU, kdy nás propojil vedoucí jejího ročníku Jiří Austerlitz. Tehdy pracovala na klauzuře s názvem Moje trápení, v níž s vykloubeným humorem sobě vlastním nechávala promluvit potracený plod. Kasha často propůjčuje hlas těm, kteří o něj přišli či jej v naší společnosti nikdy neměli. Ať už jsou to oběti teroristického útoku v její inscenaci Ve dne v noci, princezny ve K smrti šťastní, které násilně umlčel jejich vlastní happy end, či pokojové rostliny umírající žízní v Lese sebevrahů. Myslím, že má obrovský dar tyto hlasy slyšet a nechat je zaznít. Nejen na jevišti, ale i mimo něj, v těch nejvypjatějších i v těch nejmalichernějších chvílích. Na posledním společném zkoušení v Malém divadle jsem se možná moc neuváženě nahlas zeptal: Bude pauza na oběd? A po chvíli nepříjemného ticha, kdy se na mě upřely pohledy všech, se ozvala Kasha s dokonalou nápodobou mého hlasu: Ptám se pro kamaráda.

Kasho, těšíš se na zkoušení Lásky v LETÍ? Ptám se pro kamaráda…

David Košťák

• Autor: Marie Reslová
• Publikováno: 15. dubna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kasha Jandáčková: Už ani nevím, jestli bych chtěla dělat jen divadlo

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ