Kašpar a Čechov si nerozumí
Začíná se obvykle Rackem, pokračuje Strýčkem Váňou nebo Třemi sestrami a vrcholí Višňovým sadem. Pravidlo, které se nejednou vyplatilo mnohým inscenátorům. Nejde jen o pořadí, v němž autor hry napsal, ale motivy a postavy, které se s každým následujícím titulem rozmělňují a stále obtížněji se je daří umělecky obhájit a uchopit. Zároveň se traduje, že každý soubor jednou nutně dospěje k Čechovovým hrám, aby prověřil své síly.
Došlo i na divadelní spolek Kašpar. Ten po více než čtyřiadvacetileté existenci, i když uvážíme částečnou personální obměnu, zamířil hned dost vysoko. K inscenování si totiž vybral posledně jmenovanou hru A. P. Čechova – Višňový sad. S ním se ostatně na českých jevištích za poslední rok roztrhl pytel, z mnoha připomínám interpretačně nejzdařilejší – designově chladný v Huse na provázku v režii Jana Mikuláška a zvrácený s povzdechem nostalgie nad dřívější érou v Divadle Na zábradlí Jana Friče. Pomineme-li podnět k mistrovskému herectví, právě interpretace, zásadní postoj k textu, vycházející ze životních a uměleckých zkušeností režiséra a dramaturga, touha po výrazné poznámce k současné společnosti by měly být důvodem volby Višňového sadu. U Kašparů se příliš neinovuje, ani nebilancuje.
Dominantou scény je francouzské okno a občasné projekce za ním… FOTO MICHAL HLADÍK
Kmenový režisér Filip Nuckolls a dramaturgyně Lenka Bočková vsadili na jistotu – děj hry ponechali na přelomu 19. a 20. století. Spoléhají na dostatečnou paralelu mezi tehdejšími ruskými sociálními reáliemi s krizí tradičních hodnot a se vznikající novou dravou podnikatelskou třídou a současnou náladou v západoevropské (české) společnosti. Podobnost bezpochyby existuje, nicméně při pohledu na doslovnou realistickou scénu, dámy v dlouhých barevně usedlých sukních a zacyklené dialogy, nám klade inscenace otázku, v jaké době jsme se jako diváci vlastně ocitli. Nejsou to 70. – 80. léta minulého století s kánonickým psychologickým realismem a úmluvou mezi hledištěm a jevištěm o čtení mezi řádky? Je opravdu nutné skrývat svůj postoj k dnešku pod balastem staromilství? Jediné dva momenty: horlivý výstup Trofimova, který volá po nových pracovních místech a místech ve školkách a úvahy nad možným dluhem u jaroslavské babičky, která nepůjčuje sto padesát tisíc, jak je původně uvedeno, ale jeden milion, jsou důkazem snahy text upravit, přizpůsobit dnešku. Zbytek ponechávají beze změn.
Zmíněná realistická scénografie představuje ušmudlanou besídku, jejíž dominantou je francouzské okno. Po otevření odhaluje projekci – v první části jakýsi hřbitov, v druhé blíže nespecifikovanou krajinu s industriálním objektem. Projekce však slouží pouze jako ornament, jenž dokresluje atmosféru daných scén. Ve stěnami vymezeném interiéru se nachází několik židlí (prostorových berliček, na které si mohou herci tu a tam sednout, přenést je z jedné strany na druhou nebo odnést ze scény) a stará skříň. Kostýmy „ctí svou dobu“ – dlouhé sukně, usedlé halenky, špatně padnoucí pánské obleky… Proč Gajev vytahuje ultramoderní pouzdro na tágo a mezi sbalenými věcmi se v závěru objevují banánové krabice a plastové dětské autíčko, netuším. Výtvarný šprým, finanční nouze?
Ani herci nezaujali… FOTO MICHAL HLADÍK
Bohužel se nedaří zaujmout v dlouhých situacích obtěžkaných textem ani hercům. Ti se bez úspěchu perou se svými rolemi, někteří nečestně, svým typem jim ani nemohou dostát – především představitelka Raněvské Milena Steinmasslová. Místo obvyklé teatrální, emočně labilní postavy vytvořila pasivní, chladnou, racionálně střídmou ženu, se kterou nakonec prodej rodného domu vlastně nehne. I ostatní herecké výkony jsou značně umírněné, střízlivé, civilní – někdy až na hraně flegmatičnosti. Trofimov Petra Lněničky postrádá horečnatost a zápal, Aňa Aleny Dolákové mladickou bezuzdnost. Plnokrevnou rázovitou figurku vytvořil jen Jakub Špalek coby Simeonov Piščik, místy avšak jakoby hrál s dvouset procentním nasazením zcela osamocen. Ani herecky se tedy Višňový sad u Kašparů zázračně neblýskl.
V neaktuální, silně archaické inscenaci jsou nakonec současná a zajímavá pouza autorova slova.
Divadelní spolek Kašpar – A. P. Čechov: Višňový sad. Překlad Leoš Suchařípa. Režie Filip Nuckolls, dramaturgie Lenka Bočková, scéna Jan Bažant, kostýmy Jan C. Löbl, hudba Daniel Fikejz. Premiéra 28. února 2014 v Divadle v Celetné.
Komentáře k článku: Kašpar a Čechov si nerozumí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jaroslava Šimáková
Zvláštní.
Vídím to naprosto rozdílně. Podle mého soudu je to nejlepší zpracování Višňového sadu, jaké jsem měla možnost kdy vidět. Velmi aktuální. Perfektní režie. Herecky bezchybné. Naprosto současné. Inscenace má spád, nenudí. Že si Kašpar a Čechov nerozumí je prázdná fráze. Naopak, Kašpar se vyhnul patosu a klišé, na které jsme u Čechova zvyklí. Je neskutečné, že ta klišé nakonec někomu dokonce chybí.
14.03.2014 (17.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Marcela Magdová
Patos
už pár let není synonymem Čechova na českých jevištích. Důkazem toho jsou minimálně dvě inscenace téhož titulu zmíněné v textu. Zcivilnění herectví nestačí, pokud tvůrcům schází zásadní moderní interpretace. Pak se jednoduše může stát, že se uchýlí ke klišé.
16.03.2014 (10.38), , Trvalý odkaz komentáře,