Kaštická: Tady se na herecká šuplata nehraje
Od roku 1975 je Olga Kaštická v angažmá Divadla Šumperk (s výjimkou let 1993–2002). V roce 2006 za roli Dolly Leviové získala širší nominaci na cenu Thálie. Kromě divadla se Olga Kaštická věnuje práci před mikrofonem. V divadle v Šumperku musíte umět zahrát vše. Bez výjimek, říká k dlouholeté spolupráci Kaštická.
Herečka Olga Kaštická. Foto: archiv Divadla Šumperk.
Jak jste se dostala ke zpěvu?
Zpívala jsem od mala. Když k nám domů přišla návštěva, stoupla jsem si doprostřed kuchyně a začala zpívat. Někdy mi hosté dali můj první honorář. Jednu korunu. Zpívala jsem v mateřince, na vítání občánků v Tuřanech, v kostele na kůru. Ani na základce se to bez mých sól neobešlo. Zpívání bylo mojí přirozeností. Jako dýchat, jíst, spát. Když jsem byla ve čtvrté nebo páté třídě, zúčastnila jsem se pěveckého konkurzu na nějaký dětský pořad, zpívala jsem chytila jsem na pasece motýlka – a nevzali mě.
Dílčí neúspěch vás tedy neodradil. Co vás vedlo k rozhodnutí jít na konzervatoř?
Neznalost a nepochopení matematických, fyzikálních a chemických vzorců, postupů a pouček. To vše mě přinutilo, abych se pokusila o zkoušky na konzervatoř na dramatické oddělení. Napoprvé mě nevzali. Tak jsem to zkusila příští rok – a ono to vyšlo. Dokonce jsem v březnu nastoupila do ročníku, do kterého mě před rokem nevzali. V červnu jsem složila zkoušku za celý školní rok a v září pokračovala regulérně ve 2 ročníku. Na konzervatoři mě učil bard brněnské opery, pan Jiří Přichystal. Dostal nápad přetáhnout mě na operní oddělení. Odolala jsem. Přece jen mě ten náš kombinovaný obor bavil víc. Dnes broukám vnoučatům, v autě a na procházkách.
Po konzervatoři jste (v roce 1975) nastoupila do Divadla Šumperk, kde jste vytvořila celou řadu zajímavých postav. Jaké role ztvárňujete nejraději?
V oblastním divadle si nemůžeme moc vybírat. Když nás bylo, v mých začátcích, v ansámblu 28, stáli jsme před vývěskou s otázkou v očích: Kdo? Co? Teď je nás devět. Dramplán se sestavuje podle typů a máme štěstí. Jak ve vedení, tak ve výběru her a režisérů. V divadle v Šumperku musíte umět zahrát vše. Bez výjimek. Tady se na herecká šuplata nehraje. A to mi konvenuje.
V inscenaci Rychlé šípy. Foto: archiv Divadla Šumperk.
Divadlo v Šumperku jste na devět let opustila a vyzkoušela si práci průvodkyně na zámku v Losinách či produkční práci v kulturním domě. A jaký byl pak, v roce 2002, návrat zpět do divadla?
Nechci se k tomu moc vracet. Průvodcování na zámku bylo úžasné. Losinský zámek jsem poznala od sklepa po cimbuří. Každá procházka s lidmi originálními místnostmi byla pro mě jedno jedinečné představení. Sestavovat program v kulturáku, setkání s hostujícími umělci, to bylo taky fajn. A jaký byl návrat? Dozvěděla jsem se, že jedna herečka odchází, zaklepala jsem na dveře ředitelny a odešla s podepsanou smlouvou. Tak jednoduché to bylo.
Za své herecké výkony jste obdržela také několik hereckých ocenění a také jste se dostala do širší nominace na cenu Thálie. Co to pro Vás znamená?
Bylo to v roce 2006, za roli Dolly Leviové. Úžasná příležitost pro herečku středního věku. Co to pro mě znamenalo? Vzácnost, čím dál větší, že si někdo všimne poctivé práce herců na oblasti. Důležitá pro mě byla cena na přehlídce mimopražských profesionálních divadel Foibos. To se sjela do Prahy všechna oblastní divadla s tím nejlepším. Tehdy jsem nejvyšší ocenění dostala za Edith Piaf, s tou inscenací jsme vyhráli i celou přehlídku. A nedocenitelná jsou hodnocení od našich diváků. Také od nich mám pár sošek.
Věnujete se také šansonu a recitaci a váš hlas často slyšet z audioknih.
Se šansonem je to horší, zpívám teď hlavně v autě. Co mi odešel jedinečný pianista Zdeněk Dočekal do Prahy, tak jsem takového kolegu nenašla. Zdeněk je svou hrou nesmírně inspirativní. Co se týče slova, miluji práci pro rozhlas. Díky Edith si mě všiml Michal Bureš, tehdy režisér rozhlasu Olomouc, se kterým jsem velmi často spolupracovala. Pak odešel do Prahy, do ČRo 2 a žezlo převzal jeho žák, Tomáš Soldán.
Jak odpočíváte?
Dokážu se válet a nic nedělat. Už si to mohu dovolit. A čtu. Teď to byla jedna katastrofa za druhou, seriál jsem zakončila Orwelem 1984 a řekla si dost. Na stůl nachystala To by se zvěrolékaři stát nemělo, samizdatové vydání Černých baronů a pana Kaplana.
Na co se diváci mohou v Šumperku těšit, až divadla opět otevřou?
Před nedávnem jsme dozkoušeli Babičku a zakonzervovali ji do šuplíku. V tom šuplíku už na diváky čeká několik úžasných představení. Až se doba uklidní, to bude frmol. Tolik práce je nachystáno. Jen rozsvítit jeviště a otevřít hlavní vchod.
Komentáře k článku: Kaštická: Tady se na herecká šuplata nehraje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
