V oparu chlastu
Brněnské Divadlo Feste, které se ve své tvorbě zabývá současnými politickými a sociálními tématy, se ve své poslední premiéře soustředilo k fenoménu, jenž je zřejmý z lapidárního názvu inscenace: Chlast. Skrývá se za ním – v kontextu zaměření divadla na první pohled překvapivá – adaptace Zolova Zabijáka. Dramatizátorka Katarína Koišová ovšem velký a zalidněný román 19. století redukovala na příběh tří postav, k nimž přidala motivy z Nany, volného pokračování Zabijáka. Ztratila tím nutně hlas vedlejších příběhů knihy, jež tíživou hlavní linii místy prosvětlují, místy strhávají do ještě hlubších temnot, ale generální téma alkoholu si i ve své jednobarevnosti uchovalo moc syrové naléhavosti. Dramatizace je traktuje formou výseků, útržků a citátů z románu, zpravidla drsných a surově působivých; fragmentární metoda je nadto přiléhavou metaforou kusého vnímání v alkoholovém opojení.
V popředí odpudivě dráždivá Nana (Monika Matoušková) FOTO LIBOR GALIA
Režisér Jiří Honzírek takto stavěný text dramatizace obrátil a vypráví příběh od konce, z otřesného dna závislé lidské existence nazpět k pevné půdě, z níž hrdinové ponenáhlu sklouzli. Inverzní řešení není jistě originální, riziku odhadnutelnosti děje se však tvůrci vyhnuli finálním zopakováním úvodní scény. Vjem zacyklenosti odkazuje k bludnému kruhu, v němž se figury pohybují bez valné naděje na změnu. Tak lze ostatně číst již první obraz: zatímco se v pomyslné jámě uprostřed jeviště válí zpitý muž-otec, po jeho stranách se u dvou symetricky umístěných zrcadel zády k publiku upravují ženštiny zjevně nevalné pověsti. Vlevo dříve počestná a přičinlivá matka Gervaisa se propadla k zoufalému pokusu prodat aspoň sama sebe, kdy vše ostatní je už propito, vpravo dcera Nana, která utekla z pijáckého doupěte rodičů a živí se jako pochybná „umělkyně“. Ale k čemu dospěla, když je takto před zrcadlem k nerozeznání od ubohé matky? Stejně symbolicky výmluvná je také tečka inscenace, v níž se trojice postav navzájem hroutí a podpírá tak, že se slije v jednu beztvarou a bezvládnou hmotu.
Trio představitelů svými soustředěnými výkony Chlast zdobí. Monika Matoušková je jako Nana odpudivě dráždivá a smyslně dotěrná, Gervaisa Šárky Šildové vzbuzuje účast s osudem ženy, jejíž propad je ze všech postav románu nejstrmější. Václav Dvořák střídající oba její muže (Lantiera a Coupeaua) volí zdánlivou věcnost, s níž účinně kontrastují výrony urputnosti. On se také nejčastěji uchyluje k jednoslabičnému popěvku („nanana“), jehož iritující jednotvárné repetice doprovázené trhavým pohybem ruky spíš než ke jménu jedné z hrdinek odkazují k mentální degeneraci chudých alkoholiků. Podobně v inscenaci účinkuje hudba Radima Hanouska: jednoduchá a neúprosná jako kapající voda. Naproti tomu videoprojekce (patrně i vinou technické závady na premiéře) vyzněly zbytečně.
Komplementární zážitek z inscenace oproti tomu umocňuje scéna, jež prostým systémem lávek nabízí potřebná praktická i symbolická řešení, a především rekvizity, které, jak lze vyčíst z programu, pocházejí ze staré veteše a sběru. Prvek autenticity vnáší do Chlastu ovšem také lehce omšelé prostředí Kabinetu múz a zejména jeho bar, jehož ruch při představení proniká do sálu. Leckterý divák si svou dvojku bílého vezme rovnou dovnitř. Divadlo Feste se tu vědomě a chytře pohybuje v sociologických a antropologických souvislostech divadelní tvorby.
Divadlo Feste Brno – Émile Zola, Katarína K. Koišová: Chlast. Překlad Jiří Guth. Režie Jiří Honzírek, dramatizace a dramaturgie Katarína K. Koišová, výprava Martina Zwyrteková, kostýmová spolupráce Anna Petříková, projekce Kuba Jíra, hudba Radim Hanousek. Premiéra 16. prosince 2014 v Kabinetu Múz.
Komentáře k článku: V oparu chlastu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
