Divadelní noviny > Názory – Glosy
Kazatelna jevištěm
Jest jeden divadelní prostor, u kterého se už zapomnělo, že je to divadelní prostor. Přesněji: který je kromě jiného i divadelním prostorem. Ještě přesněji: který býval kromě jiného i divadelním prostorem. Totiž kazatelna.
Když jsem před nějakými třiceti lety začal chodit do katolického kostela, byl to Týnský chrám a v něm proslulý páter Jiří Reinsberg. Ne, že by si posluchači vždy odnášeli z kázání památku na přesnou logickou strukturu jeho řeči. Vždycky si však z ní odnášeli silný dojem, jak se volně vinula kolem tématu a jak byla posilována kazatelovou dynamickou intonací s šepoty a výkřiky, accelerandy a ritardandy… Barokní intonací, chce se říci.
A věru, od pátera Reinsberga vede linka zpět k barokním kazatelům, kteří se nerozpakovali užívat i prostředků daleko divadelnějších. Z Jiráskova Temna známe scénu Koniášova misijního kázání, při němž je kazatel ověšen řetězy, aby touto „performancí“ názorně předvedl hrozbu pekelného žaláře – a ženy pod kazatelnou omdlévají. Jiráskovo Temno je obvykle pokládáno za knihu PROTI baroku, ale jak upozorňoval profesor Alexandr Stich: Jirásek má pro poetiku baroka veliké porozumění. Co se u Jiráskova Koniáše jeví jako obraz ŠPATNÉHO kazatele, který divadelních prvků nadužívá a zneužívá – to se objevuje v dobových líčeních působení DOBRÝCH barokních kazatelů jako de Waldt či Bilovský. „Dobrých“ – rozumí se z pozice těch, kdo české katolické baroko chtějí chválit.
Od barokních kazatelů vede linka zpět do středověku. I tehdy se při kázáních světců a/nebo reformátorů omdlévalo. Z Vávrova Jana Husa známe scénu betlémského kázání, při němž sice Jan Hus není ověšen řetězy, ale jeho rétorický výkon je tak strhující, že posluchači rovněž nemají daleko k mdlobám. Jistě, není to Hus. Je to Zdeněk Štěpánek v roli Husa, a ten by dokázal sugestivně recitovat i Kodex kanonického práva. Ale jádro jeho performance, přes vší komunistickou tendenčnost, odpovídá stylu velkých kazatelů středověku.
Od středověkých kazatelů vede linka zpět do starověku, v němž se první křesťanští kazatelé učívali od rétorů a „potulných“ filosofů pozdní antiky. A od nich k základům rétoriky, které sepsali Aristotelés či Quintilianus. A, ano, ti se čtou smrtelně nudně, protože to je ta šedá teorie, z níž má vzejít živý a přesvědčivý výkon rétora – nebo pak kazatele. I samy texty antických rétorů či křesťanských kazatelů někdy působívají šedě –, protože nejsou určeny k tichému čtení v křesle, nýbrž k performanci před publikem. Jsou to jen skripty, scénáře, partitury.
A zpět do současnosti. Když jsem se postupně ocital v jiných katolických kostelích – zjišťoval jsem, jak zoufale málo je Reinsbergů, Bilovských či Husů. Jak nejenže obsah kázání bývá pln frází, ba slaboduchostí – ale i forma bývá šeptavá, až vyšeptalá. I řekl jsem si jednoho dne: Ano, jsem člověk hříšný – ale což není nějaká užitečnější forma pokání než trpně sledovat tyto ubohé výkony a nesmět na ty šmíráky zapískat ni zabučet?
Zajisté, dle katolické nauky platně vysvěcený kněz platně slouží mši, i kdyby při kázání vypouštěl z úst prdy (jak půvabně dí jedna postava ve Jménu růže). Tak proč, u všech Janů Zlatoústých, nezůstanou při sloužení mše a trapné pokusy o kázání neodpustí nám i sobě? I řekl jsem si jednoho dne, že budu – nejen z těchto důvodů – chodit raději do kostelů evangelických. Tam vědí, že když kazatel blbě káže – je to blbý kazatel. Za pět let obešel jsem evangelických kostelů mnoho a pravím – Husů a Zlatoústých sice také není až tak mnoho, ale pod základní důstojnou úroveň kázání nikdy nepoklesnou. Pod úroveň obsahovou ani rétorickou. Proto, když mě občas v nějakém evangelickém kostele zvou, abych pronesl „hostovské“ kázání – když vystupuji na kazatelnu, klepou se mi kolena.
Komentáře k článku: Kazatelna jevištěm
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
