Divadelní noviny > Názory – Glosy
Každá mince má dvě strany
Kdo čítává moje pravidelné divadelnické sloupky, ten ví, že mě zajímá spíše dění u divadel než divadlo samotné. Děním u divadla přitom ale nemyslím to, co se děje „kolem divadla“, čili klepy, nýbrž skutečně to, co se děje v bezprostřední blízkosti divadelního stánku; může tam být třeba stánek s kukuřicí, co já vím, a já se opřu o nejbližší roh a pozoruju, jak člověk s kukuřicí kasíruje za kukuřici, a v duchu si mnu ruce, že vlastně taky tak trochu kasíruju, když neplatím za lístek. Člověk by asi řekl, že chodím k divadlu, nikoli do divadla, a když už úplně výjimečně zajdu i dovnitř, tak jedině do národního, ať jsem kdekoli v Evropě. Ptáte se na důvod? Inu, jsem rád na vzduchu, ve vzduchu, přesněji řečeno, a do národních divadel se vždycky chodí po schodech tím správným povzbudivým směrem. (Pokud tyto sloupky čte nějaký student architektury, pak pro něj mám návrh: napišme spolu práci o různých úrovních národních divadel. Mnohá národní divadla mají první vyšší úroveň už u chodníku, ještě než vlezete do dveří! Viz třeba naše národní, však víte, mluvím o té podestě, pod niž se schováváme, když prší.) Ale dost už o Praze. Tenhle sloupek je z Budapešti.
Moji budapešťští přátelé dobře vědí, že bych nešel jinam než do národního. Jednoho dne, to už se můj zdejší pobyt pomalu chýlil ke konci, přišli za mnou s tím, že mají lístky do národního, ale nechtěli mi je ukázat. Přesto jsem kývl, dobrá, zajdeme se na to podívat. Sotva jsem za nimi zavřel dveře, sedl jsem k internetu a našel jsem si maďarský Nemzeti Színház, čili Národní divadlo (no ano, řekli Nemzeti Színház a když jsem se chtěl ještě naposledy ujistit, řekli „national theatre, yes“), a když jsem si pak na webové stránce budapešťského Nemzeti Színház klikl na „Foto“, tak jsem spadl ze židle. Znáte Sazka Arenu? Tu Hušákovu srandu ve Vysočanech? Pokud ano, tak si představte, že to je naše národní divadlo!
Inu, každý z národů a nárůdků svá imperialistická přáníčka dává do jiných obálek, ale pánbíčkovi je to jedno, pánbíček ty obálky stejně rozlepí, a ví svoje. Čímž nechci říct, že ty dvě novostavby jsou úplně k nerozeznání, ale obojí je v každém případě dosti přestřelené. (Vsadím celé své stipendium, že se nenajde jediný hokejista, to tam v Praze, a jediný tenor, to tady v Budapešti, kteří by dokázali zasáhnout tam i tady poslední galerie.) Nicméně dál o tom nemá smysl mluvit, protože lístky od mých přátel byly oxeroxované, datum přeškrtnuté a přepsané rukou, takže jsem hned věděl, že do žádného národního nejdeme.
Šli jsme do sklepa v osmém budapešťském obvodu. Všude kolem špína, chudoba. Tam dolů mě museli doslova odtáhnout. A dole? Špína, chudoba, hlasitá hudba (duc, duc, však to znáte i z Prahy), na druhé straně ale i krásné mladé herečky, studentky Színház-és Filmművészeti Egyetem, zdejší AMU, zjistil jsem později, a když se člověk správně zorientoval (v Maďarsku se cizinec docela dobře orientuje podle Orbána; jeden směr je „od Orbána“, druhý „k Orbánovi“ a v praxi to vypadá nějak takhle: Kudy se dostanu ke Keleti pályaudvar? To musíte k Orbánovi, po stu metrech od Orbána, pak dvakrát k Orbánovi… No ano, člověk se z historie nikdy nepoučí. Ale my už se vraťme k divadlu.). Ty slečny si dokonce chtěly povídat, když se člověk správně zorientoval a šel dostatečně dlouho od Orbána.
Pokud jde o hru samotnou, nerozuměl jsem ani slovu, ale něco jsem pochopil sám, něco mi přeložili moji přátelé. Skupina si skutečně (aspoň pro ten jeden večer) říkala Nemzeti Színház. A kupodivu to dávalo smysl, alespoň tomu, kdo byl obeznámený s místní politikou a náladami. Hlavní roli hrála vařená králičí hlava a pečené králičí stehno. Nerozuměl jsem ani slovo, jak říkám, ale když se na konci jeden z herců konečně dostal ke králičímu mozku a sežral ho, bum, nebylo co víc dodat.
Komentáře k článku: Každá mince má dvě strany
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
