Každá rozkoš jednou skončí

Poprvé se objevuje na českém jevišti adaptace díla věhlasného francouzského prozaika Michela Houellebecqa. Slavný román Elementární částice z roku 1998 s Dorou Viceníkovou pro jeviště upravil a nastudoval Jan Mikulášek, momentálně asi nejvýraznější mladý talent českého divadla, překvapující svým poměrně širokým stylovým záběrem. Disputaci o stavu současného světa, přiblíženou paralelními příběhy nevlastních bratrů Bruna a Michela, představil v brněnské Redutě, součásti zdejšího Národního divadla, a do rolí obsadil mladé herce nejenom ze statutárně první brněnské scény, ale také z Husy na provázku a HaDivadla, přizval i studenty JAMU.

Matka obou bratrů byla jedním z dětí šedesátých let, vyznavačka „volné lásky“, na syny neměla či nechtěla mít čas a z obou chlapců vyrostli frustrovaní intelektuálové. Zatímco Michel (Václav Vašák) se na špičkové úrovni věnuje genetice, Bruno (Jiří Vyorálek) se zachová jako pedagog poněkud skandálně, sexuálně obtěžuje, odchází ze školství a pohybuje se pak mezi různými alternativními léčebnami, meditativními kursy a podobnými aktivitami, v nichž jde především o sex. Oba bratři se po čase setkají s osudovými láskami, vědec Michel s Christianne (Eva Novotná), posmutnělý hedonik Bruno potkává po letech bývalou spolužačku Anabelle (Petra Bučková). Podle zákonů jakéhosi osudového paralelismu obě ženy nevyléčitelně onemocní a v důsledku své situace spáchají sebevraždy, pro bratry přestává mít život bez partnerek smysl (genetik ovšem nadále obcuje s vědou, která pro něho byla důležitější než partnerka). Michelova vědecká aktivita přispěla k tomu, že se lidé dají „vylepšit“, naklonovat a stát tak prakticky nesmrtelnými (fabule zabíhá až do třetí dekády tohoto století, kterou lidstvo ještě neprožilo). Vyprázdněný život však poté, co konzumace rozkoše už není (z různých důvodů) možná, jako by ztrácel smysl…

Na Markem Cpinem navržené scéně, sestávající z posuvných lavic, pokrytých nahnědlým voštinovým kartonem (ten zdobí i „stěny“ hracího prostoru), se odehrává většina výjevů, řešených zkraje jako kolektivní kolotání s nákupními koši z hypermarketů a zčásti v „králičích“ kostýmech včetně dlouhých uší (můj odhad, že jde o zvýraznění permanentní sexuální promiskuity – jako králíci, slýcháme v souvislosti s pohlavními aktivitami často – se potvrdil ve druhé části, kdy kopulační pohyby na nudistickém „soustředění“ jsou předváděny právě v králičích kostýmech). Ke scéně neodmyslitelně patří sofistikovaný lustr, složený z několika kulových svítidel (elementárních částic?).

První část inscenace působí ve srovnání s knižní předlohou rozmarně, především pobyty na sexuálních táborech jsou cudně, leč vtipně ilustrovány řadou „návodných“ situací (vyniká Jiří Kniha, ztělesňující mimo jiné maséra s nepřehlédnutelným masturbačním gestem).

Při sugestivní kompozici začíná s houstnoucím temporytmem tuhnout divákovi úsměv na rtech, zatímco hercům se daří sdělovat podstatné myšlenky i nálady předlohy. Obě představitelky umírajících milenek nepostrádají důstojnost ve své bědné situaci, Petra Bučková na poměrně malé ploše jako Annabelle zprostředkuje přesvědčivě dvojlomnou existenciální úzkost té, která doufala v pozitivní životní zvrat, ví však, že se blíží konec, přesto se dokáže s hrdostí od milovaného odloučit. Vašák a Vyorálek dokázali ze svých postav přes všechny fabulační peripetie vyhmátnout existenci citových outsiderů, kteří vyrostli bez lásky a jejichž bádání respektive peprné komentáře o stavu lidské společnosti jsou maskami na nejistých a tragicky posmutnělých tvářích.

Mikuláškova kompozice pracuje – jak jsme u něho zvyklí – invenčně s hudebními motivy, dávkování melodických ploch často konvenuje s proměnami scény (herci se sami musí poměřit s posouváním lavic). Jevištní dílo vypovídá o naší době se sympatickou odvahou nehladit diváka po srsti. S prožitkem katarze je to tentokrát komplikovanější, ale i tato nejednoznačnost potvrzuje, že jde o výrazné divadelní dílo z počátku tohoto neodhadnutelného tisíciletí.

Národní divadlo Brno – Reduta – Michel Houellebecq: Elementární částice. Překlad Alan Beguivin. Režie Jan Mikulášek, dramatizace Jan Mikulášek a Dora Viceníková, dramaturgie Dora Viceníková, výprava Marek Cpin, hudba a výběr hudby Jan Mikulášek. Česká premiéra 26. února 2010.