Každý má doma své Irsko aneb Divadlo vyžaduje oběti
Před prázdninami mi z Ruska přišla krátká zpráva – Peta, udelej Krasku. Poslal mi ji Sergej Fedotov a já hned tušil, že přede mnou zcela nečekaně stojí nové divadelní dobrodružství. A nemýlil jsem se. Když jsem se v půlce léta připomněl, reakce Sergeje mne zaskočila – Krasku nedelaj, ich mnogo, udelej Lebku. Nu, co se dá dělat, řekl jsem si. Návratu se Společností Dr. Krásy do Permu se přece nevzdám…
Petře, já jsem si myslel, že na jevišti je skutečný idiot, a ne ty… Petr Lanta v roli Martina FOTO ARCHIV FESTIVALU
A tak ve čtvrtek 27. září odletěli čtyři herci naší trupy spolu se mnou z pražského letiště směr Moskva a pak dál k Uralu, do „brány Evropy“, města Permu, na Třetí mezinárodní festival her Martina McDonagha organizovaný „prvním ruským mystickým divadlem“ – Divadlem U mostu. Inscenaci jsme měli jen lehce „nahozenou“ s tím, že ji pod dohledem Sergeje Fedotova v Permu dozkoušíme.
Demiurg divadla Fedotov je velkým propagátorem tvorby tohoto irského dramatika. Komedii Ujetá ruka dokonce inscenoval jako druhý na světě, hned po její londýnské premiéře. Autora pro Rusy objevil v pražském Činoherním klubu. Ve svém divadle poté nastudoval a stále hraje kompletní repertoár her McDonagha, což je jistě světový unikát. Vedle toho, že je režíruje, je obvykle i autorem výpravy. Všechny domácí inscenace uváděné v rámci festivalu měly zvláštní status – byly vyčleněny z festivalové soutěže. Na cestě McDonagha na ruská jeviště mám skromný podíl i já, neboť jsem kdysi pro Divadlo U mostu získal originální texty her, a to prostřednictvím Míši Konárkové, členky našeho souboru a zároveň autorky diplomové práce o tomto svérázném dramatikovi.
Pátek
Ještě za tmy, ale již na svátek sv. Václava, jsme se ocitli na novém permském letišti, kde nás čekala průvodkyně Marina – elévka Divadla U mostu. Starou divadelní dodávkou jsme dorazili do centra města, do hotelu Ural, obřího bílého objektu s folklorně-budovatelskými vitrážemi nad hlavním vchodem. Bohatě jsme se nasnídali a ulehli ve svých pokojích. Ve vstupní hale jsme se ještě seznámili s Robotem – zapamatoval si naše jména, podal nám ruku, a dokonce s námi vedl konverzaci. Zdálo se, že jsme se ocitli ve světě sci-fi…
Na vysvětlenou – v Permu jsem byl po čtvrté. Od doby, kdy jsem zde byl ještě jako student v Divadle U mostu na stáži, uplynulo čtrnáct let. Pak jsem zde byl třikrát se svým souborem Společnost Dr. Krásy. Město se v průběhu té doby velmi proměnilo, zmodernizovalo.
Po obědě v hotelu nás čekala první zkouška v divadle vzdáleném od hotelu necelý kilometr. Příchod do malého sálu Divadla U mostu, kde jsme také měli hrát (obavy, že budeme hrát ve velkém sálu Loutkového divadla, byly naštěstí zažehnány), nás všechny zaskočil. Před námi stála prakticky totožná scéna z naší české zkoušky pro přátele v Divadle v Celetné, jak jsme její podobu poslali na několika snímcích pořízených mobilem přede dvěma dny do divadla, včetně takového detailu, jako jsou růžové kalhotky pověšené na kříži. Dokonalou kopii bedýnky, která měla unést člověka, vyrobili i bez nákresu. Schopnosti týmu Divadla U mostu, jak se projevilo i později, neznají hranic…
Do Permu jsme přijeli jako první zahraniční výprava pár dní před zahájením festivalu. Ještě v pátek jsme viděli domácí inscenaci Lebky z Connemary. Oproti zájezdové verzi, se kterou hostovalo Divadlo U mostu v roce 2006 v pražském klubu NoD, je znát, že hrají doma. Především větší délkou a bohatou realistickou výpravou. Důležitým místem inscenace je krb, u kterého se postavy ohřívají, poslední mlácení Martina se odehrává za scénou – může se tak na jevišti poté objevit s ještě šílenějším zraněním na hlavě. O přestávce nás zdejší herci-studenti odvádějí do Nového sálu na paralelně uváděnou klasickou gruzínskou komedii s lidovými kroji, zpěvy a tanci Chanuma v podání herecké omladiny – elévů. Herci jsou zde totiž rozděleni do tří skupin – studenti, elévové a mistři. Celkem má divadlo kolem sedmdesáti herců.
Po představení jdeme ještě do Malého sálu zkoušet. Hodinu před půlnocí přichází Sergej Fedotov. Čeká, že mu přehrajeme celou inscenaci, noc je jeho čas. Omlouvám nás, že jsme po cestě znavení, a předvádíme aspoň kostýmy. Nastávají první problémy. Obézní Babička (Jiří Novotný) nesmí mít v prvním obraze plavky, abychom nepohoršovali diváky a hlavně „neporušovali zákon“. Má si obléknout černou sukni a kabátek. Za kostým hrobníka (Jan Táborský) jsme ale pochváleni. Hodinu po půlnoci odcházíme z divadla. Fedotov nám přiděluje jako asistenta „malého“ Sergeje, který je druhým režisérem souboru. Dozvídáme se, že díky legionářům má české kořeny. (Perm byl obsazen Gajdou a jeho legionáři.)
Sobota
V sobotu dopoledne začíná zkouška. V noci mi „velký“ Sergej poslal SMS: Martina musíš hrat ty. Vzpírám se. To přece není možné, tak narychlo změnit koncepci a přezkoušet již téměř hotovou inscenaci. Začínáme zkoušet naši verzi s Martinou (Zdena Josefi). Náš ruský pomocník aktivně vstupuje do zkoušky. Ptá se na motivace jednání postav, snaží se nám vnucovat, jak hru číst. Vkládá do naší inscenace psychologický realismus, navrhuje výměnu hudebních motivů. Snažím se rozptýlit obavy herců, že začíná vznikat kopie permské inscenace, a říkám jim, že trocha „ruské školy“ rozhodně neuškodí.
Večer jdeme na domácího Mrzáka inishmaanského, melodramatickou komedii s přesvědčivým hlavním hrdinou toužícím po nedostupné lásce. V sále je plno, diváci jsou nadšeni, byť tato inscenace, oceněná prestižní cenou Zlatá maska (ruská obdoba cen Radoka), měla premiéru v lednu 2009. I v Česku jsme tuto inscenaci mohli vidět, a to dokonce několikrát – v roce 2010 v Klicperově divadle v Hradci Králové v rámci festivalu Divadlo evropských regionů a v Činoherním klubu (tam pak dvakrát i v roce 2014), v roce 2013 v Divadle Komedie a v roce 2015 v ruském kulturním středisku v Praze.
Noční zkoušku opět navštěvuje Fedotov. Věren jeho přání předvádím – s textem v ruce – jakousi parodii permského frackovitého Martina. Mám být přirozený. Čím méně budeš hrát, tím lépe, zdůrazňuje Fedotov. Chválí Jiřího Novotného jako babičku i herectví Jana Táborského, toleruje ženu-policistku Lucie Zachovalové. Důsledně ale odmítá Martina transformovaného do ženské postavy Martiny (Zdena Josefi). Je to proti autorovi, říká odhodlaně. A my stojíme před dilematem nehrát a odjet domů, nebo přistoupit na tvrdohlavý postoj hostitele a roli přezkoušet. Uklidňujeme se procházkou nočním Permem k řece Kamě. Je úchvatná…
Neděle
V neděli ráno se divadlem šíří fáma, že jsme přijeli s pornografií a obcujeme v hrobě. Zkoušíme sami, oba Sergejové se nám vyhýbají. Mají jiné starosti – festival má další den začít a vše musí klapat jako hodinky. Nikdo teď nebude spát, každý má své úkoly, vzkazuje všem Fedotov.
Festival her Martina McDonagha organizovaný s podporou permského kraje je pojat velkoryse. Není to obyčejná přehlídka inscenací. Je to festival – laboratoř, místo setkání divadelníků z devíti zemí (Moldavsko, Bosna a Hercegovina, Gruzie, Rumunsko, Maďarsko, Makedonie, Írán, Rusko a Česko), prostor pro širokou otevřenou diskusi o současném divadle i světě. Mimořádný důraz je kladen na edukativnost. Herecké dílny, přednášky i diskuse jsou plné nadšených mladých lidí. McDonagh je představován jako Shakespeare 21. století, „zázrak současného divadla“. Během následujících sedmi říjnových dnů bude představeno dvacet pět inscenací jeho her, některé jsou snímány kamerou a pro zájemce paralelně promítány ve volných sálech divadla.
Kapacita sálů totiž nestačí uspokojovat zájem diváků. Ti se proplétají labyrintem divadla, plným různých kostlivců a dalších „magických“ postav, zrcadel, cen z festivalů, řady uměleckých děl a artefaktů z inscenací. Budova působí tak trochu jako strašidelný (divadelní) zámek… Hraje se – a to nejen v době festivalu – současně ve dvou sálech a k tomu často ještě v Divadle loutek, klasicistní budově v jiné části města. Před každým festivalovým představením jsou ve foyer divadla uváděny irské tance vždy s ústřední – mnohokrát opakovanou – písní Old McDonald Had a Farm, která některým z nás zní v uších ještě dlouho po návratu z Permu.
Každé ráno se ve vstupní hale pod křišťálovým lustrem konají snídaně s novináři, neformální tiskové konference. V salonu Hotelu Ural zase každé dopoledne usedá odborná porota a diskutuje o představeních předešlého dne. Přítomni jsou tvůrci i zájemci z řad diváků. Členy jury jsou významní (nejen) ruští teatrologové a divadelníci – Valerij Begunov, Boris Mandzhiev, Olga Galahkova a další.
Pondělí
V pondělí 1. října, první den festivalu, uklízíme své věci ze sálu, kde jsme měli zkoušet, a plánujeme co dál. Stále nevíme, zda vůbec budeme hrát a jak. Naději nám přináší zástupkyně Fedotova Olesa, velice milá, ale také rázná žena, která mi s úsměvem říká, že sál na zkoušení pro nás bude a také vše, co potřebujeme. A stalo se. Povzbuzen ochotou a vlídností zkouším znovu se Zdenou.
Sledujeme i festivalová představení. Osiřelý západ Divadla z Růžové ulice z moldavského Kišiněvu nás zaujal scénografií, konstrukcí z trámů čnících až ke stropu scény, mezi nimiž je rozpoznat velký kříž. Bohužel ji herci příliš nevyužívali. Nejpůsobivější scénou – neb vysoce autentickou – bylo prosté intimní střetnutí Gerleen/Marie s knězem, největší slabinou fakt, že ústřední postavy – dva bratři – vůbec nepůsobily „uboze“, čímž se naprosto vytratila zoufalost jejich života.
Večer jsem se setkal s Iljou Lernerem, ruským režisérem, národním umělcem, který se usadil v Praze, kde podniká. Viděl naše pražské „testovací“ představení a líbilo se mu. Přesto doporučoval, ať přistoupím na kompromis, který nám Fedotov navrhoval. Je to tvůj učitel a také hostitel. Doma si to můžete hrát, jak chcete, tady ne. Fedotov ví dobře, co je zde možné a co ne. Kolektiv Divadla U mostu se k nám chová velmi přátelsky, dokonce u mladých (což je většina) s jemnou spikleneckou podporou. Fotí se s „babičkou“ Jiřím…
Úterý
V úterý jsou na programu dvě Krásky z Leenane. Nejprve navštěvuji údajně „tu lepší“ v podání baškirského Divadla dramatu z města Sterlitamak. Inscenace začíná obřadným nástupem herců. V proskleném domě pak pevně vládne matka s ohnivým přelivem vlasů a v županu stejné barvy. A to až do chvíle nočního odvážně inscenovaného milostného dobrodružství dcery Maureen. Představení celou dobu provází – podle mne ne zcela ústrojné – napětí mezi vysokou výtvarnou stylizací a tradičním psychologickým herectvím.
Druhou Krásku nabídli v místním Loutkovém divadle, které ovšem rozhodně není malou komorní scénou, herci Akademického divadla V. Savina ze Syktyvkaru v Komské republice. Na jeviště umístili vypravěče, který přednášel scénické poznámky a v noční scéně se proměnil v sexuální fantazii stárnoucí hrdinky toužící po vymanění se z matčina vlivu. Její noční průvodce totiž zůstal spát opilý v kuchyni… Byť režisér téma trochu znásilnil, termínu „mystické divadlo“, jímž se permská scéna pyšní, se přiblížil nejvíce z hostujících souborů.
Obézní Babička (Jiří Novotný) nesmí mít v prvním obraze plavky, abychom nepohoršovali diváky a hlavně „neporušovali zákon“. Musí si obléknout černou sukni a hnědý kabátek FOTO ARCHIV FESTIVALU
Středa
Ve středu je na programu třikrát Osiřelý západ a navíc Ujetá ruka Divadla u mostu, inscenace z roku 2011 nominovaná o rok později na Zlatou masku (v roce 2013 hostovala na DER v Hradci Králové). V „našem“ malém sále navštěvujeme gruzínský Osiřelý západ Otevřeného divadla z Tbilisi, který jeho autoři zhutnili na devadesát minut bez přestávky. Inscenace vznikla podobně jako ta naše na Fedotovovu letní výzvu a premiéru měla právě zde. Na začátku nastupují všichni čtyři herci a vytvoří živý obraz se zpěvem gruzínské lidové písně. Na konci podobnou píseň zpívají už jen dvě hlavní postavy bratrů Colemana a Valenea a podtrhují tak svou věčnou osamělost a zoufalství. Obě jejich postavy jsou během představení plné emocí a protikladů, výborně zahrané. Jejich „osiřelost“ zdůrazňují i malé komůrky jen s postelí, které má každá z nich po straně scény a které opouští vlastně jen tehdy, má-li se pohádat s druhým bratrem.
Další Osiřelý západ přivezlo Šadrinské národní divadlo z Kurganské oblasti, které existuje již sto dvacet let. Ale navštívit bylo ten den možné také domácí Fedotovovu inscenaci této hry. Ve festivalovém programu si nelze nevšimnout, že například u postavy Gerleen jsou uvedeny hned čtyři alternace, což vystihuje specifičnost vedení a existence divadla Sergeje Fedotova. Podoben asijskému pojetí a v zájmu rozvoje souboru a uchování autentičnosti repríz nechává své herce učit se v rámci jedné inscenace více rolí a je pak vždy na něm, pro koho se v danou chvíli rozhodne.
Během odpoledne si mne Sergej nechává zavolat. Chce vědět, s čím vystoupíme. Odpovídám mu, že to zahrajeme tak, jak chce, že to zvládnu. Jsem přece jeho žák…
V noci projedeme celou inscenaci. V zájmu zkrácení musíme vypustit pantomimické „vize mrtvé ženy“ hlavního hrdiny. Zdena tak přichází o zbytek svého hereckého působení. Divadlo vyžaduje oběti…
Čtvrtek
Ve čtvrtek je na programu festivalu Lebka z Connemary moskevského Divadla dramatu vedeného Armenem Dzhigarkhanyanem, Osiřelý západ srbského Národního divadla a albánská Ujetá ruka z Makedonie. Ty ale nenavštěvujeme. Plně se soustředíme na sebe. Zdena se smířila s tím, že bude nápovědou a že jen „mysticky“ zazvoní na zvoneček, a podpoří nás tak při zpěvu koledy Štědrý večer nastal. Určité satisfakce se dočká v dalších dnech v recenzích: protože nehraje, a přesto se účastní děkovačky, někteří ji považují za režisérku naší inscenace.
Večer nás publiku představuje Fedotovova zástupkyně Olesa a začínáme. Hrajeme za čtyři dny vzniklou a ve dvou dnech nazkoušenou kombinaci naší „divoké“ inscenace o pocitu viny z podílu na tragické ztrátě životní lásky s ruskou psychologickou divadelní školou. A ono to… fungovalo! Diváci na konci vstali a tleskali. Irena N. objímala herce a hovořila o velkém úspěchu, Honza Táborský je navrhován na cenu za nejlepší herecký výkon festivalu. To potvrzuje mou vizi, že i herec-amatér může „strhnout davy“. Ohodnocen je i můj nečekaný herecký výkon. Náš věrný ruský průvodce a překladatel Anton řekl: Petře, já jsem si myslel, že na jevišti je skutečný idiot, a ne ty.
Pátek
V pátek večer plni rozporuplných pocitů odlétáme domů. Vše se nám jeví jako bizarní sen. Míjíme se s Činoherním klubem, který přilétá na permské letiště v sobotu brzy ráno. Kruh se uzavírá. Bez Ondřeje Sokola by tento festival vlastně pravděpodobně vůbec nebyl. Na rozdíl od herců Činoheráku tak nevidíme kuriózní íránský Osiřelý západ, kde herci v zájmu souladu hry s íránským islámským světem scény násilí neodehrávají před zraky diváků, krásná perská dívka hrající šestnáctiletou Gerleen je převlečená jako stařena a po jevišti se pohybuje „jako sněhulák“…
Potvrzuje se tak základní dojem z celého festivalu, který lze charakterizovat jedinečnými čteními McDonaghovy „globální vesnice“. Většina inscenací přináší osobité vidění dějů a postav skrze vlastní – národní – kontexty a výklady. Každý má doma své Irsko…
Činoherní klub přivezl do Permu Ujetou ruku a Katy. Sklidil obrovský úspěch u poroty i diváků. My si odvezli neuvěřitelné zážitky a potvrzení, že Sergej Fedotov je přes všechny problematičnosti zcela mimořádným uměleckým, divadelním i lidským úkazem.
P. S. Svou inscenaci jsme věnovali překladateli Lebky Julku Neumanovi, se kterým jsem podobu inscenace konzultoval. Už ji však navštívit nestihl.
Komentáře k článku: Každý má doma své Irsko aneb Divadlo vyžaduje oběti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
