Jeviště plná techniky a lidských trápení
Plzeňské Divadlo J. K. Tyla nabízí na třech scénách se čtyřmi soubory široký repertoár. Snaží se vyhovět neuvěřitelným tisícům dlouholetých předplatitelů a zároveň jim ukazovat nové jevištní možnosti a technologie.
Karolínu (Andrea Mohylová) definitivně urazil Kazimír (Petr Konáš), slova se nedají vzít zpátky stejně jako se nedají obnovit vztahy. Jsou vůbec nějaké? FOTO PETER FABO © DJKT
Nastudování hry Ödöna von Horvátha Kazimír a Karolína je v českých divadlech počínaje rokem 1976 už desáté. Bláznivou noc u Horvátha na Oktoberfestu v Mnichově, v níž se rozejdou a v nové konstelaci sejdou dva milenecké páry, přemístil režisér Thomas Zielinski na jakousi pouť v Plzni. To je trochu starosvětské, i pár jevištních propriet připomíná svět kolotočů a střelnic z dob Františka Hrubína, nicméně partnerské hádky, setkávání a rozcházení jsou ryze současné, připomínají hulákání na plzeňském velkém náměstí vždycky v pátek a v sobotu. Inscenátoři text zredukovali na nejpodstatnější promluvy, škoda, že soustředěný průběh hry rozdělili přestávkou.
Po prázdném, mrazivě nasvíceném jevišti bezcílně bloumají postavy, které se k sobě neumějí chovat, jsou k sobě neupřímné, hrubé, pozérsky žvaní, protože nevědí, jak jinak na sebe upoutat. Chovají se jako součást nepřítomného davu, vyretušovaného ze společné fotografie. Nevědí, jak naložit se svými životy, jako ve většině současné a nedávné dramatiky pro unavené ze středního věku. Jejich inscenace bývají tragikomické, stroze oznamovací, odcizené. Stejně tak se na plzeňském jevišti rozcházejí snoubenci Kazimír a Karolína. Vůbec se tu víc demonstruje, než psychologizuje. Kazimír (Petr Konáš) je jen sebelítostivý žárlivec, Franc (Jan Maléř) agresivní hrubián, Eva (Jana Krejsová) submisivní holka toužící po pohlazení. Psychologicky i herecky nejuvěřitelnější postavou je Karolína (Andrea Mohylová), v modrých usedlých šatech se do této společnosti nehodí stejně jako její nový nesmělý nápadník, slušňák Schürzinger (Michal Štěrba). Její úlet se starými bohatými obšourníky, šmíráky života, které až moc šmírácky předvádějí Josef Nechutný a Zdeněk Mucha, je nejméně uvěřitelný moment příběhu. Když nakonec vzniknou dvě nové dvojice, není to happy end. Za týden zase zajdou na jinou pouť…
Režisér Thomas Zielinski využil nejaktuálnější, leč už trochu okoukanou videotechniku: staří zbohatlíci povýšeně sledují hemžení lidu pod sebou z lóže, jak slizce tam svádějí Karolínu, lze sledovat na horizontu jeviště z videoreportáže. Tam se také promítají připravené exteriérové videodotáčky, pořízené přiznaně kolem budovy Nového divadla – doslovují, že se příběh odehrává právě teď a právě tady. I proto je inscenace kontaktní, přesně zacílená, ale přece jen trochu ošuntělá a vágní. Nicméně zaplněný parter a první balkon aplaudovaly na únorové repríze upřímně.
Doubravka Součková roli Ofélie výtečně zpívá, má pro ni všechny předpoklady, včetně promyšlených hereckých akcí FOTO MARTINA ROOT
S Hamletem, lyrickou, až sentimentální operou Ambroiseho Thomase, nedávno slavila úspěch ostravská opera. Plzeňští ale jeho uvedení neokopírovali, režisér a ředitel divadla Martin Otava ho měl v plánu už několik let. Převzal však ostravského představitele Hamleta – Vídeňák Thomas Weinhappel za roli získal loňskou Cenu Thálie i Libušku na festivalu OPERA. V ostravském romantizujícím nastudování Hamleta mu však bylo přece jen lépe než v sympaticky strohé civilní inscenaci, kterou Martin Otava rozehrál v kinetických a světelných technologiích Nového divadla: scény pomocí jevištních stolů rozvrstvil vertikálně, nepopisně vedl sbor i sólisty a vytvořil esteticky současnou verzi shakespearovské „rytírny“. Na takové inscenace, které mají smysl, nežehrají ani „tradicionalisté“, ani „modernisté“. Premiérové publikum bylo nadšené.
Shakespearovský příběh je v opeře přefiltrován romantickou stejnojmennou hrou z pera Alexandra Dumase a Paula Meurice, podle níž vzniklo libreto opery odpovídající dobovým konvencím. Některé z nich tu správně škrtli – třeba baletní scény. Zůstaly sentimentální úvahy, Polonius v této verzi nezemře. Autoři nechali konec příběhu otevřený, nebližší jim byl zřejmě ten, v němž si poslední replikou Hamlet zoufá, že musí žít a vládnout s výčitkami svědomí. V inscenaci Martina Otavy, snad už to lze prozradit, Hamleta lkajícího nad mrtvou Ofélií probodne Polonius – měl se mu za co pomstít, ale tragédii to z vysokých pozic sráží do rodinné historky. Lze to chápat i jinak: jaké životní i mentální hovádko rozhodlo o dalším osudu říše – ale nemyslím, že to byl inscenační záměr. Nepovažuji tu inovaci za vydařenou.
Ofélie v inscenaci absolvuje další z dobově oblíbených scén šílenství, blýskla se v ní, a v celé roli, mladičká Doubravka Součková jako hodně průkazný talent. Vůbec je inscenace dobře obsazená pěvecky, typově i schopností držet hereckou stylizaci Františkem Zahradníčkem (Claudius), Katarínou Jordou (Gertruda), Paolem Lardizzonem (Laertes) a dalšími. Norbert Baxa dal nastudování romantický, ale nesentimentální zvuk, pěkně byly sezpívané sbory. Kvalitní premiéra.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Ödön von Horváth: Kazimír a Karolína. Překlad Josef Balvín. Režie Thomas Zielinski, dramaturgie Vladimír Čepek, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Jana Smetanová, hudba Ivan Acher. Premiéra ve Velkém divadle 16. prosince 2017. (Psáno z reprízy 9. února 2018.)
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Ambroise Thomas: Hamlet. Opera o pěti dějstvích, libreto Michel Carré a Jules Barbiér. Hraje se ve francouzském originále. Hudební nastudování a dirigent Norbert Baxa, režie Martin Otava, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Aleš Valášek, světelný design Antonín Pfleger, sbormistr Zdeněk Vimr. Premiéra v Novém divadle 20. ledna 2018.
Komentáře k článku: Jeviště plná techniky a lidských trápení
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
