Kde divadlo ztrácí opodstatnění
Nová inscenace Farmy v jeskyni Informátoři, která vznikla po dlouhých čtyřech letech, je zklamáním. V důsledku dovádí k úvahám o smyslu divadla, které Viliam Dočolomanský v roce 2001 založil a s nímž procestoval kus světa.
Kdo z těchto dvou performerů je informátorem? FOTO VIKTOR KRONBAUER
Na scéně vidíme v levém vzdáleném rohu vysoké, světelně polopropustné desky, jež během představení umožňují nahlížet do tohoto prostoru jako do uzavřeného místa vězení, výslechů, chodeb a kanceláří a současně (při jiném nasvícení) na deskách sledovat živé projekce. Prázdná scéna před diváky je pak dějištěm mnoha pohybových akcí. Ty jsou často doprovázeny jejich živým snímáním kamerou jednoho z herců a přenášením obrazu na zmíněné desky. Kol dokola scény je řada reflektorů. Vlevo místo pro hudebníky, opět náročně technicky předpřipravené včetně velkých reproduktorů. Asi jako bychom přišli na koncert Rolling Stones…
Během asi hodinové, možná o něco delší produkce sledujeme mozaiku výstupů doprovázených aktivistickou přednáškou o nadnárodních korporacích, jež nevybíravým způsobem devastují sociální a historické vazby a kořeny v konkrétních lokalitách tzv. třetího světa, zneužívají naivitu a bídu jejich obyvatel a podvratným způsobem (dokonce i vraždami) rozkládají i odborářské a jiné politické skupiny, které se tomu snaží čelit, což vrcholí konkrétními čísly a daty promítanými se závěrečnými titulky na stěnu. O. K. – to všechno víme nebo aspoň tušíme. Proč nám to však Farma v jeskyni podává v tak opulentním balení? Jednotlivá čísla – například úvodní tanec s žehličkou či co to bylo, scény s kobercem ad. – jsou herecky a pohybově skvělá, využití náročné technologie mnohdy fascinující (projekce zavíraných a otvíraných dveří propojená s živými akcemi). Ale co s tím? Takové divadlo, aby mělo opodstatnění, musí směrovat své aktivity na politická kolbiště, hrát co nejčastěji, aktivizovat, burcovat.
Zkrátka to, co kdysi prosazovali Living Theatre, Bread and Puppet či Odin Teatret, co Brook nazýval svaté divadlo a na něž Farma kdysi navazovala. To s touto produkcí ani s jinými, jež Farma v posledních letech vytvořila, ale není možné. Dočolomanský a jeho tým vytvářejí vysokou estetizovanou formu, jejíž obsah je naprosto zbytný a je úplně jedno, zda sledujeme zdánlivě angažované představení, anebo čistě vztahové, jež se už o politiku a společenskou problematiku nezajímá.
Ale zpět k Informátorům. Dočolomanského herci, hudebníci i technici jsou vysocí profesionálové a nabízejí oslňující práci. Představení je však jen jejich exhibicí, jíž Farma odstupuje z dřív nastoupené antropologické divadelní cesty za kulturními a civilizačními kořeny současného světa a vydává se směrem k vysoce exklusivnímu, šlechtěnému pohybovému a tanečnímu divadlu. V nové produkci však nenabízí nijak výjimečnou práci. Je popisná a ilustrativní, spoléhá se na vnější pohybové a technologické opisy situací, jež ale často jen vzdáleně korespondují s tématem (proč se objeví v jedné situaci nahý muž – zřejmě ve vězení – mi je doteď nejasné). Choreograficky je sice bohatá a pohybově bravurní, ale v uchopení tématu rozpačitá a režijně toporná. Slovy a informacemi diváka zahlcuje, čehož důsledkem verbální složka dění na jevišti přebíjí. Chybí dramaturgická stavba, divadelní jedinečnost a originalita, osobní ručení.
I české soubory, jako například VerTeDance, Nanohach či Spitfire Company, jsou v práci s tělem, technologiemi a vybíranými tématy dnes mnohem dál.
Hodnocení (vzhledem k ambicím a mezinárodnímu věhlasu souboru): 1
Viz také recenze Tanec whistleblowerů a fízlů Niny Vangeli (hodnocení 5)
Farma v jeskyni – Viliam Dočolomanský: Informátoři. Režie, koncept, choreografie Viliam Dočolomanský, hudba Viliam Dočolomanský, Marcel Bárta, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Markéta Oslzlá, světelný design Felice Ross, video Erik Bartoš, dramaturgie Petr Michálek. Premiéra 1. dubna 2014 v Divadle Ponec.
Komentáře k článku: Kde divadlo ztrácí opodstatnění
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
