Kde není duše, není co píchnout
Cyklisté na dosti podezřelých velocipédech stoupají táhlou jizerskou strání od Nové louky směrem k Olivetské hoře, když tu náhle jeden z nich seskočí a vrhne se do podrostu s výkřikem: Pozor, zmije! Ukáže se však, že podezřelé syčení, jež ho tak vyděsilo, nepochází od hada, ale z ucházející duše. Křičel Karel Drahoňovský, klíčová postava hry Jana Schmida Muž na větvi, která měla premiéru na prknech Ypsilonky. Ta cyklistická scénka s hadem a duší dobře vystihuje hravou jemnost humoru i poetickou rovinu, na níž celá hra „sedí“.
Kolektivním scénám pomáhá svou podmanivostí i scénografie Jaroslava Maliny FOTO JAN ČERNOCH
Přírodní filosof Karel představovaný hostujícím Oldřichem Navrátilem ztělesňuje proud zemitě lidové moudrosti, jež prochází neúchylně a nezlomeně absurditou doby a pomáhá přežít a uchovat duchovní integritu nejen sobě, ale všem, kdož mu naslouchají. Jeho průpovídky a vtipné glosy, jimiž komentuje většinu situací, mají v sobě vždy nějaký vyšší, mystický smysl. Co nepochází od hada, pochází z duše – možno si zameditovat nad příměrem takřka biblickým. Duše kameníka a lesního dělníka Karla Drahoňovského jako by ze Schmidova ráje vyhnána nikdy nebyla, neboť sem nikdy nepatřila. Zato zde duši mají všechna zvířata a skřítci Jizerských hor, Schmidem pojatých jako symbolický prostor pro únik z bezútěšné socialistické reality.
Intelektuální elita
a lesnické geny
Karlovi naslouchá a pře se s ním intelektuální elita Liberce té doby, tedy padesátých a šedesátých let, jež zde buď žije nebo tu má své chalupy: kunsthistorik Bohumil Nuska (Jan Jiráň), režisér František Vláčil (Petr Vacek), disident (Daniel Šváb) či jistý Hloucha (Jakub Slach) provádějící s velkým osobním zanícením sexuální osvětu v kraji. A především Karlova celoživotní družka Anna (Jana Synková), jež se krátce po válce do Jizerských hor přestěhovala ze Slovenska, aby mu zde, na samotě v klínu hor, porodila devět dětí. Ale naslouchá mu očarován i mladý August Suchomel v podání Petra Vrška, přiznaný subjekt vzpomínkového proudu, zatímco Jan Schmid sám, jako August Suchomel dnes, vstupuje do příběhu jen decentními glosami, z nichž vynikne především: Ono to vlastně všechno bylo trochu jinak. Příběhem se mihnou i tajemné bytosti, Nadpřirozená síla Romana Mrázika, něco na způsob jizerského Krakonoše, a Vícestoletý v podání Pavla Nového, kterého prý nikdo neviděl, ale přece tam asi je. A nebo také ne.
Jan Schmid je synem lesníka a lesní geny určují, zdá se, i celý jeho život. Intimní vztah k přírodě prostupuje jeho knihu netradičně pojatých vzpomínek z roku 2008, nazvaných Život v závorce aneb Prvobytně pospolná místa v Čechách, která se stala určujícím východiskem hry. Nutno ovšem mít na paměti, že to všechno bylo trochu jinak. A nutno uznat, že mistr vypravěč zamíchal svými postavami tak dovedně už v knize, natož na divadle, že jakákoli identifikace s reálnými osobami není dost dobře možná. Dramatizace literární předlohy, jež je kolektivním dílem ypsilonkovské dramaturgie, přesouvá nenásilně fokus z hor na lidi, přesto ty sluncem provoněné stráně Krkonoš a Jizerských hor jsou dobře cítit i z divadelních fošen. Ale doba byla zlá a ne vždy svítilo slunce. Jan Schmid by nás jistě přispěchal ujistit o tom, že v Jizerkách někdy celé dny prší. To se pak sešlost u Drahoňovských pořádně protáhne. Naštěstí Karlovi jeho moudra nikdy nedojdou a paní Anna vaří stále ten báječný zázvorový čaj s medem. Osou inscenace je oslava jejích osmdesátin, na níž se sejdou všichni aktéři tohoto svérázně vyprávěného, spíše volně improvizovaného příběhu, včetně jejího zesnulého muže, jenž sem zaskočí odkudsi ze záhrobí. Bez Muže na větvi by prostě nebylo o čem ten příběh hrát.
Vlastně to žádný ucelený příběh není, fragmentárnost autobiografických vzpomínek je na divadle ještě záměrně vystupňována do typicky ypsilonkovského reje, plného rozpoutané imaginace a tvořivé hry na náhodu. Výraznou složkou inscenace je i výprava Jaroslava Maliny, posilující symbolické momenty příběhu. Silueta totemu vytrhává trsy iracionálně propletených vzpomínek z pomíjivě dobového kontextu „reálného socialismu“ a přisuzuje jim jakousi až prvobytně pospolnou mystiku. Ony prapodivně do sebe zaklesnuté mikropříběhy tak mohou nabývat jakéhosi vyššího, byť přesněji nezformulovatelného smyslu. Muž na větvi je univerzálním sdělením o elementárně antropologické potřebě lidské pospolitosti – pokud ovšem není o něčem jiném. Ale řekl bych, že ne. Je pozoruhodné, že dopad této výpovědi není vůbec oslaben, ale naopak posílen otevřeným charakterem použitých divadelních argumentů či metafor.
Inspirativní hudební tříšť
Integrita celku je dovedně udržována i hudebními kolážemi, což je jen zdánlivý paradox, neboť Miroslav Kořínek je ve svém oboru mistr nad mistry. Nervně namixovaný hudební proud evokuje nejen dobové intonace (Je po dešti, Píseň pro Kristýnku, Boty proti lásce, dokonce i citát z Limonádového Joea, v němž se uplatní interesantně nakouřený – dnes již – alt Lenky Loubalové, jež vytvořila postavu Ženy, která u všeho byla), ale mihnou se tu i názvuky na dnešní popík. Místy až schizofrenní hudební tříšť pasuje výborně ke zdánlivě chaotickému ději, ale dává, po technické stránce, pořádně zabrat ypsilonkovskému chóru, a to přesto, že to je jeho vlastní jazyk. Lze ovšem věřit, že se vše ještě v dalších reprízách postupně usadí, předpokladem je, aby Dominik Renč zvládl roli Klavíristy s vyšší rytmickou autoritou.
Za dnešek zde funguje postava Mladíka, dynamicky ztělesněná Martinem Bohadlem (jenž je podepsán i pod pohybovou spoluprací). Pánové, co to máte za divná kola?, praví s ironickým úsměškem obstarožnímu pelotonu a přeruší tak syčení stroje patřícího muži ve žlutém trikotu, aby poté na svém trojmo odpruženém horském kole sjel po schůdcích symbolicky vedoucích z „totáčově“ jizerské louky rovnou do bezduché současnosti, hladce, pružně, znechuceně, jakoby nic. A bez defektu, přirozeně. Tam, kde není duše, není ani co píchnout.
Erotické dovádění
Předznamenání veselejšímu tónu inscenace udá nahá dívka, ztělesněná debutující Martinou Pechancovou, která již v prvých minutách přeběhne napříč scénou. Ovšem tak rychle, že si toho někteří pamětníci snad ani nestačí všimnout. Hra však rozhodně nechce promlouvat jen k pamětníkům. Muž na větvi, „beznadějně“ vězící v minulosti beznadějné totality, nezapře své zřetelně vyslovené ambice oslovit i dnešní, stejně beznadějnou dobu. Možná však tvůrci mířili ještě dál, v této souvislosti není bez zajímavosti, že jedním z řady diskutovaných názvů byl Budoucnost je v sexu. Kromě toho nutno vidět, že všechny erotické situace jsou dobře meteorologicky připravené. Třeba ta s papírovým happeningem, kdy se veselá parta oděná výhradně do papíru (přičemž dívky mají z této vrtkavé hmoty vyrobené i spodní prádlo) vydá po pobuřující jízdě libereckou tramvají do jizerských luk. Autor a původce nevyhnutelně následujícího přírodního striptýzu, déšť, ovšem zahanbí i to nejodvážnější mokré tričko dneška. Jindy zase třídenní průtrž lvím podílem přispěje k akceleraci vztahu dvou mladých lidí, Augusta a Lídy. Co jiného se dá za deště dělat v tomto bohem zapomenutém kraji? Pohraničí není ničí, tak ho všichni ničí, až ho zničí, se tu prý říkalo. Konsekventně tedy ničí teoretický erotoman Hloucha konsternované publikum nejprve detailním rozborem této nadčasové činnosti, k němuž později přidá i názorné ukázky za pomoci ochotně spolupracujích figurantek. Zbývá už jen vyzvat pány z publika, aby si to přišli na scénu také prakticky vyzkoušet. Půvab nevinnosti mají i scénky zvědavých dívek, toužících nahlédnout, v čem spočívá ten tajemný rozdíl mezi kluky a holkami. Neuvidí a nenahmatají ovšem nic, neb August je dosud cudný hoch a v zásadě ho zajímají víc jeleni.
Přerušované vyprávění
a Sudety
V inscenaci je uplatněn princip přerušování se stejnou důsledností jako v knize. Než Lída v podání Jiřiny Vackové definitivně ztratí svůj ostych, na to si musíme počkat, až pořádně naprší a uschne. Stejně tak je na přeskáčku, ale vlastně o to napínavěji vyprávěn milostný příběh nešťastné Emilie, jedné z dcer Karla a Anny. Barbora Vyskočilová v této roli znovu upozornila na svůj výrazný talent. Ve čtveřici plasticky napsaných dívčích rolí se prosadila i Renata Rychlá jako Renata, po celém kraji proslulá svým masérským uměním, jemuž se naučila od jednoho německého starousedlíka a jímž dokáže i zdánlivě nemožné: zrestaurovat Karlovo tělo po nezřízené jízdě na bicyklu. A ještě jedna její charakterová přednost je v kraji vysoce oceňována: železný zvyk vařit v rouše Evině. Krmi připravuje pravda jen svému muži, zato na to koukají celé Sudety.
Sudetská linie vine se inscenací rovněž výrazně, a není přitom politicky tezovitá, což se dnes stává až příliš často. Mikropříběhy odsunutých Němců jsou vyprávěny čistými obrazy, bez jakýchkoli resentimentů, a proto silně. Žádný politický názor zde však není vnucován, jsou tu jen příběhy vyprávěné vyspělým divadelním jazykem. Ta otázka je těžká a Jan Schmid to ví. Ostatně na všechny otázky se přece nemusí odpovídat. Vždyť to mohlo být i trochu jinak. Co nezpochybnitelného zbyde, je předávání hodnot. Z Němce na Čecha. Setkávání lidí. V oné nepatrné enklávě svobody, na samotě u Drahoňovských, kterou si Karel, „muž na větvi“, zveleboval v přestávkách mezi plozením dětí po odsunutém Sudeťákovi. Lidé za ním přišli, pobyli jen tak na kus řeči. Prvobytná pospolitost prostých lidí i intelektuálů, stmelených společným nepřítelem, hledajících uprostřed nelidské totality svůj modus vivendi. A svou míru svobody.
Studio Ypsilon Praha – Jan Schmid a kol.: Muž na větvi. Režie Jan Schmid, dramaturgie Jaroslav Etlík, výprava Jaroslav Malina, hudba Miroslav Kořínek, pohybová spolupráce Martin Bohadlo, obrazový design Braňo Holiček a Pavel Moc. Premiéra 20. května 2012.
Komentáře k článku: Kde není duše, není co píchnout
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
