Divadelní noviny > Festivaly

Kdo chce zabít Ost-ra-var? (No. 1)

Nepodložená šuškanda o zrušení Ost-ra-varu, šířící se loni z festivalových útrob, vyvolala nejednu diskuzi. Spekulovalo se nad morálkou návštěvníků mladších ročníků i nad smyslem samotného festivalu. „Odborný panel“, který se záhy živelně vytvořil ve virtuálním prostředí všemožných divadelních blogů, bylo možné vnímat i jako pokračování tradičních festivalových seminářů. Jelikož ze skloňovaného místa nezazněly jasné dementi, nevědělo se, zdali se napřesrok do Ostravy pojede, či ne. A jelo se! Kdo byl autorem fámy, zůstává nezodpovězeno, řekněme si třeba, že byl tentokrát neúspěšným vrahem zahradník.

Příznačný Seveřan
Přítomnost Ibsenových Přízraků na repertoáru Komorní scény Arény jen potvrzuje dramaturgické i tematické směřování divadla, které se rádo noří do komplikované psychologie a libuje si v bezvýchodných situacích. Ty ostatně místní herci zvládají na výbornou. Obsazení Alena Sasínová-Polarczyk, heroina souboru, ostřílený Albert Čuba a rétoricky precizní Jan Fišar, který si odskočil z NDM, bylo příslibem poctivé dávky slz a utrpení. Nakonec došlo i na decentní erotiku – Zuzana Truplová coby Regina necudně odhaluje krajkové podvazky, aby se pokusila neúspěšně svést nejprve pastora Manderse a záhy geneticky zatíženého mladého pána Osvalda Alvinga. Ve volných chvílích ostatně pózuje na „hanbatých fotografiích“, moderním vynálezu, kterým je zaujat i Osvald. Fotoaparát nekompromisně zachycuje průběh jeho nemoci. Poslední záblesk jako post mortem a varovný vykřičník. Pohybujeme se v blíže nespecifikované době černých – ne zrovna padnoucích – obleků, umouněné zašlé slávy, která je berličkou tomu nejzásadnějšímu – hereckým výkonům. Inscenace zkrátka nepopře arénovský punc, a to i přesto, že jejím režisérem je zatím ne tolik zdomácnělý Peter Gábor. Proč ale nejít dál? Motání se v kruhu a ona příznačnost může způsobit zklamání.

Srovnávací recenzi Přízraků z Ostravy a Kladna naleznete zde.

Někdy lépe bez večeře
K dramaturgické odvaze Národního divadla moravskoslezského se vracím každý rok a pravidelně tuto sázku na nejistotu oceňuji. Ovšem jak se říká, experiment nemá jasný výsledek a může končit fiaskem. Pro inscenaci textu Keese Prinse Večeře, která byla zařazena do večerního programu prvního festivalového dne, to bohužel platí bez výjimky. Hra podle románu Hermana Kocha otevírá raskolnikovskou otázku viny a trestu, kterou se nezaobírá pachatel, zde patnáctiletí puberťáci, ale jejich rodiče. U večeře v parodizované luxusní restauraci se scházejí dva páry, které stojí před zásadním rozhodnutím, zda mají zatajit či zveřejnit vraždu bezdomovkyně, jež mají na svědomí jejich ratolesti. Tématický eintopf z Dostojevského, Yasminy Rezy a řady dalších vázne na „papírových“ a navíc bezobsažných replikách. Aby to celé nebyla nuda, přerušuje místy čtveřici večeřejících realistická filmová dotáčka ilustrující zločin, o němž se již nesčetněkrát mluvilo. Bezradnost není cítit jen z režie Petera Gábora, ale nakonec i z aktérů (David Viktora, Renáta Klemensová, Vladimír Polák a Pavlína Kafková), kteří vlastně nemají co hrát. Rozpačitý (ne)závěr blafne do prázdna jako slepá kulka bez předem daného cíle.

Šutr, lino a strom
– S ohledem na Becketta nijak překvapivé vybavení scény bezručovského Čekání na Godota v režii Štěpána Pácla. Překvapivá není ani samotná inscenace. Vše, co se sluší a patří k zásadnímu titulu, nechybí – výrazné herecké obsazení Vladimíra (Dušan Urban) a Estragona (Norbert Lichý), dobrá klauniáda postupně se tavící do (bez)naděje. Ale co zásadní výklad? Další neobhájený Beckett.

(Více se dočtete v Divadelních novinách č. 21.)

• Autor: Marcela Magdová
• Publikováno: 27. listopadu 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kdo chce zabít Ost-ra-var? (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ