Divadelní noviny > Kritika Zahraničí
Kdo je pán, kdo otrok, kdo člověk, kdo monstrum…
Ve čtvrtek 17. března bylo možné v pražském kině Aero zhlédnout přímý televizní přenos – v rámci projektu National Theatre Live – představení na motivy světoznámého gotického románu Mary W. Shellyové Frankenstein. Inscenace Dannyho Boylea se hraje na jedné z hlavních scén RNT, v Olivier Theatre, a měla premiéru 22. února letošního roku. Přednostně pro čtenáře i-DN přinášíme nezkrácenou, pro Divadelní noviny č. 6 připravenou původní recenzi z londýnské premiéry.
Danny Boyle, autor kultovního Trainspottingu (1996), oscarového Milionáře z chatrče (2008) i nejnovějšího filmového hitu 127 hodin (2010), se po patnácti letech vrátil na divadelní scénu se světoznámou látkou o šíleném vědci, který probudí k životu monstrum. Není divu, že byl jeho režijní debut v londýnském Národním divadle veřejností napjatě očekáván. Román Mary W. Shelleyové Frankenstein, který se dostal do širokého povědomí především díky hollywoodským hororovým produkcím, nově zdramatizoval Nick Dear.
Shellyová se ve svém románu děsí – na prahu technické revoluce – z možných neblahých následků dobové fascinace vědeckým pokrokem ohrožujícím náboženství. Divadelní příběh je nazírán z dnešní perspektivy. Akcentuje touhu po neustálém posouvání limitů lidské existence, která je již nepozdržovaná staromilskými „citečky“ a plačtivě bojácným sebemrskačstvím. Novodobý doktor Frankenstein se obdivuje mrštnosti a inteligenci svého „potomka“, chvíli poté co jím je zardoušen jeho bratr. Podobně se ctižádostivý vědec straní společnosti vlastní ženy, aby mohl svůj zápal věnovat toliko konstrukci ženy umělé, jejíž dokonalost předčí samu přírodu.
Dearova adaptace oslabila strašidelnost i sentimentalitu původního textu, především nedopustila smírné vyústění. Zdrojem hororové hrůzy je lidská povaha, kterou si nevinné, opuštěné stvoření toužící po lásce postupně mistrně osvojuje. Čím více přestává být monstrem člověku nepodobným, tím více se blíží monstru člověku podobnému. Právě na tento proces „polidšťování“ je upnuta pozornost inscenátorů. Navzdory románové předloze se hra začíná až v momentě dovršení Frankensteinova experimentu, v okamžiku zrození umělého člověka a jeho čerpání prvních zkušeností. Vystaven opětovnému společenskému zavržení, živí v sobě nešťastný tvor zášť a touhu po pomstě. Paralelně se zdokonaluje v motorických funkcích i v umění řeči. Slepý stařec, který mu je vlídným učitelem, se tak paradoxně stává jeho první obětí.
Scéna znásilnění Frankensteinovy novomanželky (opět invence inscenátorů), která projeví k výtvoru svého chotě mateřskou náklonnost, neuspokojuje jen pomstychtivost a sexuální frustraci „padlého anděla“, ale završuje i jeho konečnou proměnu v muže. Transformace reprodukčního aktu ve vražednou zbraň upomíná na – motivicky inscenací prostoupenou – dualitu tvoření a zkázy. Jako dvě strany jedné mince zahrnuje tato dualita stvořitele i jeho dílo, Frankensteina i netvora. Režijní koncepce stojí na tragickém duelu těchto dvou nerozlučně spjatých polarit, na konfrontaci geniálního vynálezce s jeho uměle vytvořenou sebeprojekcí. V závěrečné scéně se role obou postav (řečí, pohybem, oděvem) zaměňují natolik, že již není zřejmé, kdo je pán, kdo otrok, kdo člověk, kdo monstrum. Zvolenému pojetí vychází vstříc i vzájemná herecká „alternace“ dvou hlavních postav, které (představení od představení) střídavě hrají Benedict Cumberbatch a Jonny Lee Miller.
Jonny Lee Miller jako netvor upoutá pozornost hned svým entrée (a to nejen nahotou, která má umocnit jeho bezbrannost a ubohost). Za plátnem připevněným na dřevěném rámu, který by mohl připomínat středověký mučící nástroj, se v teplém červeném světle krčí pohybující se stín postavy (obraz evokující dítě v děloze, tlukoucí srdce i Da Vinciho známé schéma lidských proporcí). Poměrně dlouhá expozice bolesti umělého člověka během jeho zrození dává Millerovi příležitost rozvinout brilantní fyzickou kreaci zápasu s křečí, přivykání vlastnímu tělu a jeho možnostem. Nad jevištěm se rozsvěcí široký pás hustě zavěšených žárovek, aby podtrhl představu trhaných nervových vzruchů. Tvor s dětským údivem poprvé smyslově zakouší přírodní jevy a divoce vyhrkává první slova. Hra světel zdůrazňuje jeho euforii, když s galantními gestickými „pukrlemi“, o nichž četl v knížkách, sní o lásce. S naivně překotnou energií je něžnému citu ochoten obětovat cokoli. S ukřivděností odloženého nalezence pak vyčítá svému stvořiteli, že mu tento pamlsek odepřel. A s nevědomostí prostáčka páchá zlo, dokud se nenaučí i posledním lidským atributům – přetvářce a cynismu.
Doktor Frankenstein Benedicta Cumberbatche prochází opačným vývojem. Je to mladík, který si svůj zápal schovává výhradně pro své exkurze za hranice poznání. Ve své přezíravosti nikdy nezapochybuje o vlastní nadřazenosti, které je dovoleno vše. Jeho kroky řídí chladná logika, dokud nenávratně neztratí lásku, jíž dosud přehlížel. Když v posledním obraze pronásleduje netvora na severním pólu a plazí se v kožešinách, plně vyčerpaný a zkřehlý mrazem, připomíná daleko spíše raněné zvíře než všemocného stvořitele – „dárce života“.
Výstupy, kde se osamělý doktor Frankenstein střetává se svým alter egem, jsou díky výjimečné herecké zdatnosti obou jejich představitelů, ale i z povahy textu nejdramatičtější. Ostatním postavám je vyměřen jen okrajový význam. Jejich psychologický rozměr je výrazně zploštěn, de facto pouze reprezentují typologii prostředí, jímž oba rivalové procházejí. Starý důvěrník, netvorův první a jediný přítel, dostává, pravda, v inscenaci více prostoru než v románové předloze. V podání Karla Johnsona čiší laskavostí a obětavostí, neochvějnou vírou v lidskost a prostou bohabojností, která nehledá odpovědi na nezodpověditelné otázky. Slepota ho činí zranitelným, ale také bezpředsudečným. V koalici se svým znetvořeným druhem má však pouze zrcadlit jeho první stádium vývoje.
Podobně je Frankensteinova snoubenka Elizabeth Naomie Harrisové ztělesněním čistoty a zbožnosti. S trpělivou pokorou se dožaduje snoubencovy společnosti. Kultivovaným jemnocitem, toužícím po přirozených projevech náklonnosti, vyváží – v konfrontaci se svým nastávajícím manželem – nedostatek vzdělání. Nedokáže však zvrátit mužskou dominanci příběhu. Spíše než plastickým charakterem zůstává symbolem prchavého ideálu ženskosti a mateřství, k němuž se oba centrální protihráči ambivalentně vymezují. S rolí Frankensteinova otce očividně zápasí George Harris, jehož jednotvárné lamentování nad nezvedeností syna působí strnule a suchopárně. Bezbarvost výrazu v jeho případě upozorňuje na určité nedostatky dramatického textu, s nimiž se potýká i vypointování některých výstupů. Rychlé zvraty v závěru obrazů se mohou zdát nepřiměřeně motivované v autorově snaze posunout příběh skokem kupředu.
Podstatná úloha připadá proměnlivé, výpravné scéně Marka Tildesleyho. Podtrhuje nehostinný chlad alpských vrcholků (zpola odkrytá točna a ocelové tyče coby horské srázy) i mrtvolnou bezbožnost laboratoře (nízký zatuchlý domek je zároveň kulisou přilehlému hřbitovu, nad hlavami diváků se nakonec rozezní kostelní zvon). Jindy symbolizují vysoce klenutá okna aristokratickou vzletnost Frankensteinova rodného sídla a technicky generované divy přírody (déšť, sníh, hejno ptáků) „ztracený ráj“ umělého člověka.
Boylova inscenace patří k vrcholům současného divadelního dění v Londýně. Klasickou látku pop-kultury nazírá jako podobenství o křehkých hranicích lidskosti. A před zraky diváků rozehrává věčný zápas za jejich dosažení…
Nick Dear, Mary W. Shelley: Frankenstein. Režie: Danny Boyle, scéna: Mark Tildesley, hrají: Benedict Cumberbatch, Jonny Lee Miller, Karl Johnson, Naomie Harris, George Harris ad. Světová premiéra The Royal National Theatre (Olivier Theatre) Londýn, 22. a 23. 2. 2011.
Komentáře k článku: Kdo je pán, kdo otrok, kdo člověk, kdo monstrum…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
blbost
blbost
25.10.2011 (17.40), , Trvalý odkaz komentáře,